Nokturno.net / tvorba / dílko

O hrůze z lesů
Byl studený a sychravý listopad věku Svatoplukova.Osada v sadech se utápěla v moři smutku a starostí.Po uličkách se loudala jen hrstka mnichů,oděných v dlouhých hnědých kápích,kteří neustále upírali svůj zrak v zem a mumlali modlitby nesrozumitelným jazykem.
Bosé nohy služebníků božích nabíraly pomalu chladného nádechu modré barvy,jak dlouhé hodiny šlapali rozblátěné vesnické pěšinky.
Když však člověk vešel do hostince,jakoby se rázem ocitl v novém světě.Džbány z medovinou se přelévali v okrajích.Sudy vína se bleskurychle prázdnily a hostinský měl co dělat,aby je stihl měnit za plné.Vzduchem se nesla vůně pečeného vepřového a v místnosti vládla radostná atmosféra.Bylo to místečko tepla v nezměrném oceánu nemilosrdné zimy.
Dlouhá úzká místnost se utápěla v naoranžovělém světle plamenů pochodní zavěšených v těžkých do zdi vbitých ocelových svícnů.Dřevěné stěny byli od podlahy až ke stropu otěžkané tlustými medvědími kožešinami a sem tam se mihla i vyčiněná kůže kančí.
Kus nad úrovní hlavy urostlého válečníka na hodovníky hleděli svýma mrtvýma očima vyčiněné hlavy vlků,jež se střídaly s hrdými těly sokolů,orlů i káňat.Každý člen této hrůzostrašné mrtvolné zoo byl od svých dvou sousedů dělen vždy přísně metrovou mezerou,v níž se mezi exempláři pohupovali zlaté,stříbrné i ocelové řetězy.Zajímavý bil taky fakt,že v celé místnosti nebylo jediného okna.Snad to bylo i tím,že té doby sklo ještě neznali a díry ve zdi,nyní zatarasené těžkými dubovými latami,se za okna považovat příliš nedali.
Za čelem stolu,jež si ani ten nejodvážnější a nejdrzejší válečník nedovolil obsadit,stále a zeď,která se v mnohém lišila od ostatních.Nebyli na ní ani trofeje z lovů,ani závěsy ba svícny.
Přesto však se leskla podivuhodným odrazem světel svícnů.Musel tam být nějaký kov,jinak to nebylo možné.A kov tam vskutku byl.Na stěně němě visely desítky vyleštěných mečů,kopí, štítů a oštěpů.Žádný z nich se nepohnul,avšak mihotavé světlo,jež se v čepelích odráželo, způsobovalo,že meče a ostatní nástroje smrti po zdech tancovaly a zmítaly nevysvětlitelnou radostí.Vrcholem toho všeho byl však strop.Jak široký,tak dlouhý,celičký bez jediné mezery či škvírečky obložen byl kly a mohutnými kostmi bájných zvířat.
Do burácejících zástupů obyvatel vstoupil půl druhého metru vysoký svalnatý muž.Se smrtelně vážnou tváři se chůzí starého medvěda potácel k osamocenému místu v čele stolu.
ryk kolem pomalu umlkal a než válečník usedl,v místnosti zavládlo tíživé ticho,intenzivní natolik,že každý výdech obrovského vousatého bijce se místností nesl jako závan chladného zimního blizardu.Obr si poručil donést korbel piva.Jakmile jej před něj roztřesený hostinský postavil,válečník se nadechl a jedním douškem to do sebe všechno vylil.Celé ty dva litr.Mocně si odříhnul a třískl z džbánem o stůl,až se korbel rozletěl na kusy.Nikdo se neodvážil ani dutnout.Stejným způsobem v medvědovi zmizeli ještě tři piva,než poprvé promluvil:
,,Strážci zas zaútočili!Pobili všecky dřevorubce!Osm statných chlapů!“
Hostinský se jako první odvážil na válečníka promluvit:,,Kdo byli ti muži?“
,,Všecí čtyré Liškovi!Otec Kalůsů a děda Valů!Ty druhé dva jsem neznal!Ale prý sů
odkáďsi z Velehrada!“
Šlachovitý blonďatý muž se napil ze svého džbánu,povstal a promluvil k medvědovi:
,,Otče,dovolte mi promluvit!“
Medvěd pokynul hlavou a soustředěně se muže podíval.
,,To už je potřetí co se to stalo.Prve malé děcka a teď totok.Nemožeme to tak nechat.Mosíme neco udělat!“
Válečník povstal a pravil:
,,Ano to mosíme!Půjdeme zrovna,když je hněv eště čerství!“zahřměl bijec a svou okovanou paží ukázal na zbraně za svými zády.Rozběsněný dav se sborově zvedl a vesničané se začali tlačit u zadní zdi.Každý,kdo dostal co měl,se odebral na shromaždiště před hostincem.
Před hospodou nyní napjatě vyčkávala armáda plně vyzbrojených vesnických hromotluků. Všichni dychtili jen po jednom.Pomstít své přátele,bratry a otce.Mohlo tam postávat takových dvacet až dvacet šest hrdlořezů.
Z hostince se zrovna vypotácel obrovský medvěd.Neměl jméno a proto se mu mezi muži přezdívalo Balvan.Avšak bůh chraň toho,kdo by to pronesl před samotným vůdcem.V hromotlukově přítomnosti ho všichni nazývali:,,Pane!“Zabiják v tuto chvíli vypadal ještě desetkrát,co desetkrát,ale stokrát hrůzostrašněji nežli dříve.Nohy okované stříbrem,na hrudi ta nejlepší ocel v kraji.Ruce posety oky kroužkové košile.Na hlavě pak spočívala mohutná přilbice s košatým daňčím parožím po stranách a býčím rohem na čele.Z tenkých kapkovitých otvorů očních hleděli dvě démonická zarudlé oči.Strach z válečníka posiloval ještě pára,jež se okamžitě po každém bijcově výdechu srazila v mrazivém podzimním ovzduší z ohromným zasyčením.
,,Idem!“pokynul obr a v čele všech se vydal do temným lesů,které ves ze všech stran obklopovaly.Jejich cesta vedla na severozápad,tam kde dnes stojí hrad Buchlov.tehdy se tam však rozprostíral,jako všude jinde temný a velice starý hvozd plný bájných tvorů,druidů a všelikých nástrah.
Mnoho hodin to vzalo,než dorazili na určené místo.obloha mezitím zčernala a na její nebeskou klenbu se vydrápala i ta nejopozdilejší hvězda.Měsíc byl té noci v jasném úplňku.
Lesem kolem se začalo rozléhat vití stovek vlků,duté houkání sov.to však nebylo to jediné co narušovalo posvátné ticho lesů.V hloubi lesa se rozléhalo tlučení bubnů a skřeky kdovíčeho co vzniklo během stovek let křížením divokých lidí a ještě divočí zvěře.
,,Vijů o nás!“zaburácel si pod své dlouhé,do copánků spletené vousy vůdce.
,,To nebylo dobré,jít sem na noc,otče!“šeptl co nejtiššej ten šlachovitý muž,který si onehdy v hospodě u stolu troufl jako jediný z mužů na válečníka promluvit.
,,Zmlknůt!Lebo to jediné,čeho sa budeš moset dneska bát bude iba můj meč!“osopil se válečník na svého potomka.Nesnášel ani ten nejnenápadnější závan strachu a už vůbec ne ve svém rodě.
Listí začalo šumět,ač bylo bezvětří.Šelestění přIcházelo jak shora s korun stromů,tak ze země.
,,Kdosi sa blíží!Udělajte kruh!“zavelel hřmotně zabiják a s mečem i sekerou připravenými k útoku se postavil hned do první linie,kde zabíral místo alespoň za dva válečníky.
,,Sme kus od Vlčí skaly!Mosíme sa dostat na lůku.Tam aspoň trochu uvidíme.Měsíc nám pomože!“řval na svůj šik bijec a zároveň rozdával pokyny zapálit louče každému druhému muži v první řadě.
Celý kruh se pohyboval směrem k nevelké mýtince,shora připomínajíce démonický smrtonosný prsten z dávných legend.V mužích se rodil nemalý strach.Těm mladším dokonce při chůzi podlamoval i kolena.Věděli,že proti stovkám nočních tvorů nemají ani tu nejmenší šanci.Jdou na jistou smrt.
Konečně.Šik dosáhl cílené mýtiny.To však nebylo žádné vítězství.Z nekonečně temného hvozdu na ně zcela jistě hleděli stovky,ba možná tisíce očí.Cítili to.Mezi muži se usadilo obrovské napětí.Jen ho tak vypustit ven.Na co nepřítel asi tak čeká?Proč se do bezmocné armády nepustí ze všech sil?Pohrává si s nimi?Nechává snad strach,aby nepřítele dostal na kolena?No tak!Co bude?
Milice čekala na louce dlouhé a dlouhé desítky minut.Vojákům to však připadalo jako hodiny.Každá minuta se táhla neskutečně dlouho.Ač je to nelogické,vojáci neměli radost z toho,že se jim tak prodlužuje čas do skonání.Chtěli to mít již za sebou.
,,Tam kdosi je!“zařval jeden z vesničanů tak silně,až jeho dvěma sousedům zalehlo v uších.A skutečně.Na Vlčí skále,již my nyní známe jako Břesteckou,se rýsovala silueta vysoké postavy.Na ramenou jí spočíval až po zem dlouhý plášť.V ruce to třímalo mohutnou, peřím zdobenou hůl,asi půl druhého metru vysokou.Celá sukovice byla zakončena mohutným zubem nějakého bájného netvora.Z hlavy tajemné osoby vyrůstali jelení,srnčí i beraní parohy.
Oči zářili jasnou žlutozelenou barvou.Netvor měl ještě jeden pár končetin,o nichž jsem se zatím nezmínil.Mohutná křídla.Šest metrů rozpětí.Z té nestvůrné bytosti se vzduchem rozšiřoval děs a hrůza,jako dým tisíců hranic.
,,Nuže!Vítejte v mém království!“zadula stvůra hlasem meluzíny,až všem vojákům,včetně Balvanova syna,přeběhl mráz po zádech a zježily se všechny chlupy.
,,Vím proč jste zde!Chcete pomstít své padlé......Ano!Zabili jsme je.to protože oni zabíjeli naše stromy.Teď to víte!Kdo napadne les,s tím nemám slitování!Topte stromy uhynulými, spadlým listím a větvemi!Což je to tak těžké?............ihned opusťte les a nic se vám nestane!“
Vojákům by se bylo bývalo ulevilo,ale Balvanovi to nestačilo.Přišel sem,aby se mstil.Chtěl krev.chtěl zabíjet.
,,Mlč hlupáku!Já nemám slitování s tím,kdo zabije otce malých děcek.Kdo zabije moje přátele!Teď ti uřežu hlavu a budu kácet,které stromy chcu!“řval nepříčetně vůdce válečníků, až se mu napínali žíly na krku do nepředstavitelných rozměrů.
,,Jak tedy chceš!“odpověděla bytost dlící na skále s posměšným opovržením v hlase.
Jako pouta samotné temnoty se začalo kolem vesničanům smršťovat vojsko temnot.
Všude kolem se ozývaly nelidské skřeky.Mnoho vojáků pocítilo,že je to poslední noc,jež spatří.
Ve světle měsíce,který bez větších obtíží pronikal na plac mýtiny,se začaly rýsovat nestvůrné postavy prvních nepřátel.Museli jich být stovky.Jedni podobající se vlkům,druzí převzali více rysů barbarského lidu tamních hvozdů.Bylo tam však jednoho druhu netvora,jež mezi ostatními vynikal.A to jak svou početností,tak vzezřením.Stvůra měla pololidskou hlavu s protáhlým vlčím čenichem a ostrými tesáky.Chodila polovzpřímeně a v pohybu si dopomáhala gigantickýma svalnatýma rukama,na konci vybavenýma prsty z drápy medvěda.Nohy se jevily v poměru s tělem vcelku krátké,nemluvě však o jejich více než nadlidské tloušťce.
Muže naplnila nebývalá panika.Semkly se co nejblíže k sobě a vztyčily před sebe čepele svých mečů.Chabá to obrana.
,,Do útoka!“zařval balvan,když se mu v srdci znova rozhořel plamen válečníka,načež uchopil jednoho ze svých za rameno a vyhodil jej daleko do předu vstříc děsivým netvorům.Nepřátelé jej rozsápali,nežli se stačil postavit na odpor.Netvoři byli čím dál,tím blíž.Od vetřelců je dělilo ani ne dvacet metrů.Osmnáct.Čtrnáct.Zrychlují.Osm.Šest.Čtyři. Jeden.
Hvozdem se rozlehla rána a tisíce cinknutí,spolu s řinčením oceli.Armády se střetly.Začal nevídaný krvavý masakr.Všude tma a zmatek.Žádný nevěděl koho bije a sekal jen tak,kol sebe,doufajíce,že na zem padne tělo nepřítelovo,nikoliv však spolubojovníkovo.Vzduchem létali nejrůznější kusy těl.Tu ruka,tam noha a ani hlav bez těl a těl bez hlav zde nebylo po málu.
Balvan kolem sebe začal třískat a běžíce zabíjel každičkého,kdo se octl v dosahu jeho mače.
Za synem Balvanovým,nečekaně se zjevila čepel,toužící po sprovození mladého válečníka ze světa.Když už však smrt dýchala na zátylek nic netušícímu bojovníkovi,rázem se zastavila ve vzduchu.Pak neohrabaně vypadla z ruky vrahounovi,jež se ve smrtelné křeči snažil vytáhnout si z hrudi Balvanovu sekeru.
Kolem vůdce vesničanů se semkl kroužek šesti či osmi barbarů.Obří válečník vyhodil ve vzduch svůj meč.Starý byl to trik.Ale.......Netvoři na letící zbraň upřeli svého zraku a dali tak nepříteli možnost k akci.Válečník nemeškal ani sekundy.Napřáhl se a celou svou vahou uvalil jednomu z nepřátel pěstí.Ozvalo se praskání kostí.Balvan se ihned vrhl do kotoulu, čímž se dostal ven z obležení.Ne zemi zde ležel meč se kterým zabiják předem počítal.
Uchopil jej.Vstávajíce ze země připravil o obě nohy jednoho vlkouna.Mezitím jeho vlastní meč při dopadu na zem probodl nečekaně jiného nepřítele.Mohutnou otočkou se ohnal po dalším vlkovcovi,ten však ráně včas uskočil.Na válečníka se pak sesypala ohromná smršť úderů a on musel jít do krytu.Pořádně se přitom zapotil.Ale bylo to lepší nežli smrt.
Naštěstí však útočníkům došla síle dřív než bránícímu se.To byla Balvanova.Vypozoroval,že netvor za ním se nekryje.Vyskočil tedy,ve vzduchu se otočil a.......Ťal.V dopadu na zem jej ještě předehnala hlava nepřítele.Z bezhlavého zbytku těla se do výše jednoho metru vznesla fontána krve.To dezorientovalo zbylé dva nepřítele.Jeden z nich se ani nestačil vzpamatovat a
válečník už byl u něj.Stvůra zařvala.Do zad jí vnikla zlatem zdobená šavle a tělo opustila hrudí.V dalším okamžiku se střetla hlava posledního netvora z kamennou nohou vesnického zabijáka.Svět se s vlkounem dvakrát zatočil a on pak těžce dopadl na záda.
Balvan se k němu hrdě dokolébal.Vztyčil nad hlavu obrovský jílec.Chystal se seknout,ale v tom.......Kus před ním zpozoroval svého druha,pomalu,ale jistě podléhajícího nátlaku tří netvorů.Mrštil!Meč opsal dvě otočky a zaryl se do hlavy jednoho tvora.To jej zpomalilo,ale ne úplně zastavilo.Meč se vydral ven druhou stranou a tupě narazil do lebky stvůry,jež byla v zákrytu.Omráčená padla k zemi,kam ji doprovázela hlava třetí bestie,uťatá vysvobozeným vesničanem.Následovalo doražení mdlícího.
Vesnické řady se zúžily na čtvrtinu a konec nepřátel v nedohlednu.Z lesa se neustále valily další a další legie.
Za Balvanem se vynořila vysoká postava vůdce netvorů,s nímž onehdá rozmlouval.
Oči Balvanovy se zalily krví.Hlavou se mu rozletěla palčivá bolest.Kolena se podlomila.
Celá ta hora svalů se sesunula na zem,doprovázena mohutným zaduněním.
Zbylá šestice bojovníků ihned zaregistrovala,že ztratili vůdce.Ovládla je panika.Další čtyři tak byli v momentě zabiti.Zbývají dva.Balvanův potomek Sokol a kovář Krkavec.
Síly nepřátel se ihned koncentrovaly ke statečné dvojici.První rána nepřítele přišla nečekaně a probodla Krkavcův bok,což Sokol ihned vykoupil nazpět.A cena byla vysoká.Jeden ze Sokolových mečů rozpáral prvního barbara od pasu na horu,druhý jílec se podíval jinému barbarovi do lebky.Sokol se opravdu vyznamenal.Nyní už zaujal ochranou pozici nad bolestnou agonií zkrouceným tělem Krkavcovým.Ani Balvanův syn však nebyl všemohoucí.
Když vyletělo z davu šestero kopí,čtyři z nich provrtaly Krkavce skrz na skrz.Následoval bolestný výkřik a dlouhý pád.Vše se chudákovi v hlavě zpomalilo,aby si bolest vychutnal do posledního doušku.
Sokola popadl zuřivý amok.Rozběhl se vstříc stěně netvorů,která se kolem něj začal nebezpečně svírat.Odrazil se.Vzduchem se vznesl na úroveň hlavy příšer.Kopl.Obratle zapraskaly.Sokol se však od zabitého netvora odrazil na druhou stranu.Provedl perfektní piruetu a točící jako smrtonosná hvězda uštědřil několik smrtelně hlubokých seků do stvůrných těl.Přistál na ramenech jednoho z barbarů.Meč prorazil lebku a zajel až po křížovou záštitu do barbarova těla.Ten se ještě malou chvíli potácel na nohou a pak se sesunul k zemi.
Sokol se hbitě přenesl na ramena dalšího.Zaváhal.V dáli spatřil jeho otce,nataženého na dřevěném kříži.byl do půl těla svlečený.V hrudníku vyřezaný znak listu.Celý od krve.
V neskutečné bolesti začal blouznit.Zmítal se na kříži,jako červ nabodnutý na rybím háčku.
Sokol strnul.Rázem nemohl pohnout žádnou částí těla.Byl to pro něj neskutečný šok.
Země se k němu začala náhle přibližovat a on bolestně dopadl břichem na půdu posetou mrtvými.Chtěl vstát.Noha nějaké stvůry ho však přirazila zpět k zemi.Netvoři do něj začali řezat tupými částmi zbraní.Byla to bolestivá smrt.Nezměrně bolestná.
Z děda na otce,otce na syna,syna na vnuka,traduje se,že pán lesů zaklel duši Balvanovu za trest do stromu stejně těžkého a mohutného,jako byl válečník za svého života.Do mohutného dubu.A tak s každým pokáceným dubem pociťuje Balvan neskutečné utrpení stromů.To co on kdysi prováděl jiným,provádějí nyní druzí jemu.Je to nekonečná bolest.A Balvan,mocný zabiják,již dávno poznal,jaké to je,když se strom narodí,jen pro to,aby zemřel.Za dlouhých podzimních večerů tak můžeme mnohdy zaslechnout,jak zlomený válečník,jemuž opadávají listy jako kůže malomocnému,škemrá a prosí pána lesů o odpuštění.A pán lesů mu jen silným větrem otrhá další listy a vzkáže,že si sám svůj osud zvolil.Říká se,že,až se Balvan poučí a pán lesů mu opravdu odpustí,vyvede starý válečník armádu vlků,barbarů a nočních netvorů z moravských hvozdů a ztrestá všechny,kdož kdy lesu ublížili.Než k tomu však dojde,bude Balvan ještě mnoho let prosit a po lesích staré velké Moravy se budou potulovat šiky dávných nestvůr,které dříve či později utrpení stromů pomstí.Les je jejich domovem.Nikdy jej živy zlu a záhubě nevydají.