ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Útěk do Ered Wethrin

09.01.06 | Jiří Hons, @, další tvorba | 3051 x | vypínač


Hvězd na obloze valem ubývalo, mizely jedna po druhé a pod záhyby pláště se vkrádal nepříjemný chlad. Od potoka se valily cáry mlh, zahalující okolí vesnice a Tarwe se zimomřivě roztřásl. Už aby bylo ráno. Zima před úsvitem bývá vždycky nejhorší… Až se rozední, vystřídají ho. Teď je na řadě Algon, jednonohý kovář, i když těžko říci, co by právě on byl se svou dřevěnou nohou na hlídce platný, pokud by k něčemu došlo. Popravdě, netušil k čemu by byl dobrý kdokoliv ze starců, mrzáků a chlapců příliš mladých na to, aby byli vysláni do bitvy. Nikdo jiný ve vesnici nezůstal a hlídky tedy připadly rovným dílem na každého, museli se spravedlivě střídat. Kromě toho Algon… neměl ho příliš v lásce, dokonce i setkání s ním při střídání na hlídce pro něj nebylo příliš příjemné. Tvláštní, ten věčně zamračený mrzák mu přeci nikdy nic neprovedl… Přesto se těšil, až slunce vyjde nad obzorem a on bude moci na pár chvil ulehnout, než se pustí do každodenního sběru dřeva v okolních lesích.
Povzdychl si. Kde jsou doby, kdy jedinou starostí jeho mládí bylo nadbíhat okatým děvčatům a vyhýbat se práci, kterou pro něj vymýšlel otec. Jak rád by vrátil čas zpátky před Nirnaeth Arnoediad, už by se nechoval tak zbrkle a nezodpovědně, snažil by se otci pomáhat… V bezstarostnosti, v jaké žil, si neuvědomoval co všechno pro něj otec dělal. Vlastně si uvědomil až teď jak moc si ho váží. Až když… Ne, na to nechtěl myslet. Zvěsti o hrůzostrašném konci daleké bitvy pronikly do Hithlumu teprve před týdnem a pořád ještě byla šance, že se s ním otec shledá. Mohl být raněn a odpočívat v ústraní, mohl být být mezi těmi, kterým se podařilo uniknout – Tarwe nevěřil, že by mohli padnout všichni ti silní, chrabří muži, opouštějící před časem vesnici v plné zbroji. Byli tak sebejistí, odhodlaní, tak odvážní… A jeho otec jel v čele družiny po pravici samotného Gerandima. Ano, tak to musí být. Určitě ještě žije. Navzdory matčiným slzám… Jak mohla té zvěsti uvěřit?
V houštinách, vroubících potok cosi zapraskalo. Zvíře? Snad… Sevřel kopí co nejpevněji a pokusil se zahnat strach, který ho najednou popadnul do svých neurvalých spárů. Kdoví, kdo a co všechno se teď potulovalo křížem krážem přes Hithlum. Mohli by to klidně být i skřeti…
Jen ať to nejsou oni, zadoufal. Sám s kopím v rukou, v polotmě před rozedněním, roztřesený zimou, si najednou vůbec nepřipadal jako chrabrý bojovník. Vždycky si představoval jak drtí nepřátele svého lidu, jak s nimi nemá slitování – ale teď, v tuto chvíli si plně uvědomoval pošetilost, nezkušenost a slabost svých patnácti jar. Nebyl zkušeným bojovníkem, všechno co dokázal, bylo sbírat dřevo po lesích. Ještě nikdy se nemusel s nikým utkat v souboji na život a na smrt. Jak teď zjišťoval, ani po tom netoužil.
Koutkem levého oka zahlédl jakýsi stín a otočil se za ním – v tu chvíli ztuhl, neschopen pohybu. Nebyl to skřet. Zíral přímo do tváře podsaditému snědémi muži, třímajícímu v pravičce těžký kyj. Muž pohnul rukou v nápřahu, z předjitřního šera na něj blýskla dvojice jako uhel černých očí. Tarwe pohnul lehce kopím kupředu – snad se chtěl bránit, možná by přes svůj úlek i zaútočil – ale už neměl dost času. Kyj vylétl bleskově vzhůru a dopadl na jeho hlavu, spoře chráněnou koženou helmicí. Sesul se k zemi bez hlesu a bez vědomí, nestačil vydat ani jedinou hlásku, která by mohla varovat někoho z pokojně spících vesničanů.
Muž spokojeně potěžkal svou zbraň, kopí odkopl do houštin, našpulil rty a zlehka hvízdl. Z mlžného oparu nad potokem se vynořila horda ozbrojených hromotluků a vydala se zvolna směrem k vesnici.

Probudil ho srdcervoucí nářek z mnoha hrdel. A bolest… Strašlivá bolest, pulzující hlavou. Nějak se nemohl zorientovat, chvíli vůbec netušil kde je a co se vlastně děje. Pokusil se otevřít oči, ale pomohlo až když je s námahou promnul pomocí prstů. Pohlédl na své ruce – víčka měl slepená zaschlou krví. Krví? Sáhl výš, nad čelo a bolest ho udeřila jako bleskz čistého nebe. Tarwe si vzpomněl. Vstal z udusané trávy, rozhlédl se kolem – ale kopí nikde, nejspíš mu ho vzali. Kdo to vůbec je? Kdo napadl jejich vesnici? Otázky, na které neměl a ani nemohl mít odpověď. Trochu se vzchopil. Musí jim přece pomoci, nenechá je všechny pobít! Na strach jako kdyby náhle zapomněl, věděl, že musí jediné – jednat. Jen kdyby mu někdo poradil jak…
K vesnici se vydal opatrně, musel postupovat skrytě houštinami, protože jeho jedinou zbraní byla dýka, ukrytá v pochvě na opasku. Tu mu nikdo neodcizil. Pod pláštěm jí nemohl nikdo vidět, pokud… Na chvíli se zarazil. Útočníci mohli dýku přehlédnout pouze pokud ho neprohledávali. Nehledali u něj nic, co by se jim mohlo hodit, nechtěli jeho majtek! Ale… Tak co tedy? Po čem tolik prahli, že napadli vesnici?
Byli tak sebejistí, že ani nepostavili stráže. A Tarwe, ukrytý za polorozpadlou zdí opuštěného stavení u kraje lesa, to všechno viděl. Děti, naháněné do jednoho z domů – ty, které se pokusily uniknout a odběhly příliš daleko, skosila smršť dobře zamířených šípů. Starci a mrzáci leželi na jedné hromadě s lebkami rozťatými sekerou nebo prořízlými hrdly. A ženy… Cizinci je znásilňovali přímo uprostřed toho všeho, na zemi, před zraky hrstky dosud žijících vesničanů. Tarwe se roztřásl, podlomila se mu kolena a málem upadl do mdlob. Tolik hrůzy v životě neviděl, něco podobného by si ani nikdy nedokázal představit…
Matka!, blesklo mu hlavou. Kde je jeho matka? Jestli ty zrůdy… Opatrně se vydal ke svému rodnému domku. Jen ať jí zkusí něco provést. Bude se rvát jako zvíře a je mu úplně jedno, proti komu se bude muset vrhnout a jak to skončí!
Dovnitř se musel prodrat skrze dveře rozsekané mocnými údery seker. Cizinci to neměli lehké, dveře byly zataraseny stolem, ale to je nazastavilo. Zakopl o ležící tělo a hned se k němu sklonil – ale ne, to byl jen jeden z nich, v kaluži vlastní krve, velký nůž, který mu proťal hrdlo, se válel opodál. Navzdory všemu se pousmál. Matka byla vždycky statečná… Pamatoval si, jak ho kdysi v zimě zachránila před útokem vlčí smečky. Jen klacky a kamením jich několik ubila k smrti, než jejich zoufalé volání zaslechly vesnické stráže a přispěchaly jim na pomoc. Ale… Kde je teď? Museli ji odvléci pryč. Otočil se – a znovu, tento den už podruhé, spatřil přímo před sebou širokoplecí snědou postavu s šílenýma černýma očima, propalujícíma se mu až do mozku. Nebyl to ten, který mu uštědřil ránu kyjem, tenhle měl v ruce robustní bojovou sekyru, takovou, jakou používají trpaslíci. O to byl nebezpečnější.
Tarwe tentokrát nezaváhal ani na okamžik. Hodil cizinci do obličeje předmět, který náhodou sebral ze země a doteď ho svíral v levačce. Až když zahlédl, jak dopadá na cizákovu tvář, uvědomil si, že je to těžký kameninový hrnek na kaši. Ale to už byl přímo u něho a bodal do jeho těla dýkou jako smyslů zbavený. Vlastně… On byl smyslů zbavený. Co se během následujícíc chvil vlastně dělo a jak se mu povedlo zkušeného, bojem protřelého válečníka zabít, na to si později už nikdy nedokázal vzpomenout. Letící hrnek, první bodnutí dýkou… Pak tma a po ní už jen dodělávající tělo, ležící na podlaze z udusané hlíny. Tarwe zvítězil. Poprvé v životě zabil… Překvapilo ho, jak to všechno bylo rychlé a vlastně lehké… Zabíjet je tak jednoduché? Na chvíli se ho zmocnil pocit nepřemožitelnosti, ale hezky rychle si si zase uvědomil, že mu je teprve patnáct let, je slabý a nezkušený a prostě jen měl štěstí. Náhodou udělal přesně to, co protivník nečekal. Překvapil ho – a jen proto zvítězil.
Vykroutil cizimu bojovníkovi sekeru ze zvolna tuhnoucích paží a prosmýkl se ven. Najde matku a pak s ní uprchne pryč… Rozhlédl se, spatřil několik snědých postav asi sto kroků od sebe a pokusil se ukrýt před jejich zraky za rohem – pozdě. Kolem prosvištělo několik šípů, naštěstí byl dosti daleko a ani jeden z nich ho nezasáhl. Tarwe poslechl pud sebezáchovy, vyletěl z vesnice jako blesk a zakrátko už kličkoval mezi vzrostlými buky blízkého lesa. Nikdo ho nepronásledoval, cizinci se vrátili ke své kořisti.

Slabý šramot někde poblíž ho vyburcoval z polospánku. Vytřeštil oči do bezměsíčné noci – ťap, ťap, ťap… To jen myš proběhla okolo. Vyděsil se zbytečně… Zachumlal se do pláště, ale spánek jako kdyby se nechtěl vrátit. Nebylo to ostatně nic neobvyklého, jak dlouho už skoro vůbec nespal? Týden? Deset dní? Čtrnáct? Těžko říct, dny a noci mu splývaly v jednu jedinou bolestivou epizodu. Od té doby, co spatřil z úkrytu popravu vesničanů, kteří se nějak provinili proti svým novým pánům, ostatně ani neměl chuť nad čímkoliv přemýšlet, natož počítat dny. Všechno se změnilo ve zvláštní ošklivý sen, ze kterého se ne a ne probudit. Oběsili jednonohého kováře, oběsili spoustu jeho soukmenovců – a pak spatřil svou matku, na krátkou chvíli, jen na kratičkou, než jí jedna z těch zrůd uťala ostrým mečem hlavu. Poslední okamžik, kdy ji spatřil naživu, se mu navždy vryl do paměti. Zbytek obyvatel, který cizincům zřejmě připadal jako vhodný lidský materiál k zotročení, vyhnali v poutech za neustálého práskání bičů kamsi do dáli. A Tarwe, který už neměl pro co žít, pohřbil tělo své matky, obrátil se k horám a odešel pryč.
„Maminko,“ zašeptal do nočního ticha. „Jednou tě pomstím. Přísahám…“ Jako kdyby právě tahle slova čekala na vyřčení, zaplavila jeho tělo milosrdná únava a on usnul.
Ráno bylo neobyčejně jasné, vzdálené pohoří se jasně rýsovalo na východním obzoru. Ered Wethrin… Jak majestátně a přitom cizokrajně to jméno znělo. Tarwe tak daleko nikdy nebyl, ale přesto ho to k zasněženým vrcholkům odjakživa táhlo. Jako kdyby ho tam někde čekal jeho osud… Pokrčil rameny a přidal do kroku. A hory tiše čekaly, až k nim dojde.

27. ledna 2005, lehce přepracováno 8. ledna 2006


  • Diskuze: 4 komentáře, nejnovější: 09.01, 16:59 - Jiří Hons
 Přidat komentář 




› Online 15


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866