Nokturno.net / tvorba / dílko

Pohladí pírka z perutí padlých andělú- černé
a ulije si malou sklenku absintu.
K čertu s jeho očima- koukali tak věrně!
Uvěřila a teď sama sedí tu...
Sametové šaty co obepínají tělo zestárlé,
uhladila rukou se starožitným prstenenem..
A sečetla pomalu a tiše všechny skutky zlé.
Kdopak hodí první do zrádné děvky kamenem?
Ze rtú si hřbetem ruky rtěnku setřela
a zašilhala po nedopité flašce vína.
Kam zmizela všechna její nádhera?
Všechno to je jen jeho vina!
A gramofon hrá jejich píseň,
jeden z těch zaprášených francouzkých šansónú.
Zalévá jí další tíseň,
s hříšnou chutí višně v bonbónu.
Zavírá oči bohyně téhle putyky.
Královna nočních vystoupení v mlze z cigaret.
Na těle opět cítí jeho doteky,
jeho vúni, chtíč i jeho ret...
Bylo to tak dávno když naposled...
A pak ji v téhle špíně nechal utonout..
Celý její stín teď náhle zbledl.
Měla to tehdy uhodnout...
Když hrál ten večer tak strašně clivě
a pak šel sám nahoru.
A jenom ten výstřel- výkřik živé,
co našla jeho mrtvolu...
Kéž by jí před léty ten revolver nechali,
nemusela by teď hladit sklenku s absintem.
Tak ji tehdy opustil- ten parchant prolhaný!
Však miluje ho dál a každým dnem.
Smutný osud padlé ženy,
co lásku svou proklíná,
leč odpustí vše ponížení,
ruce své složí do klína...
Pak svúj doušek smrti vypije..
Naposled jeho jméno volá.
Snad odnese k němu její duši láska- harpyje.
A už jenom na zem dopadají pírka z jejího boa...
Černé- z perutí padlých andělú...