Nokturno.net / tvorba / dílko

Chapter II: Dialogy na širém moři

Z bezvědomí se začínaly nořit zvuky. První byl jen nejasný šum, který se velmi rychle měnil, diferencoval a krystalizoval, až se daly rozeznat tři základní zvuky – šplouchání vody a dva mužské hlasy. Občas bylo taky slyšet něco jiného, co mohlo představovat prakticky cokoliv tam venku, v tom světě, který začínal být tušen a vnímán už i ostatními smysly, jen oči se Forsettimu zatím nechtělo otvírat. Cítil se unavený, ale nic jej nebolelo. Chtělo se mu jen ležet…
„…stál taky za to, ne?“
„To je blbost, ten jeho vlček byl sice impozantní, ale jinak nestál za nic. Jen se tam tak motal kolem dokola a ani jednou jej pořádně nekousl. A navíc jeho hadry...“
„Bereš to moc kriticky. Barag byl náhodou moc dobrej. Samozřejmě, že taky neuspěl, ale to zatím nikdo. Takže pokud ho budu porovnávat s těmi, co to zatím zkoušeli, pokud prostě pominu fakt, že Oblak je pořád naživu, tak ho nemůžu hodnotit jinak, než výborně. Proboha, já to tady nesnáším, je to snad jediný místo na světě, kde jsou tak inteligentní komáři, že se dostanou i přes moskytiéru. Ale s tím jeho vkusem s tebou souhlasím, nikdy by mě nenapadlo, že se někdo může tak oblíct.“
„No jo, seveřan… Jednou jsem byl v Trigu, taková móda je tam úplně všude.“
„Myslím, že v Rhodiru by moc dlouho nepřežil. Navěšeli by se na něj různý pijavice… nikdy nepřestanu žasnout, co jsou jedni lidé schopni udělat druhým, jen aby něco získali. Barag byl strašně naivní.“
„Naivní? Byl to nafoukanec a idiot! Každému tvrdil, že zabil už dva Prostory, že má trofej z Izuova psa, Kukačky Leku a žáby Baku… nikdo nikdy žádnou jeho trofej neviděl a samozřejmě ani neuvidí.“
„A kde bereš takovou jistotu? Přece nebude cestovat po světě s něčím takovým, měl ty trofeje doma, ne?“
„Cože? Tys mu jeho žvásty vážně věřil? Fakt?“
„Neříkám, že všechny ty nestvůry opravdu ulovil, ale než bych začal tvrdit opak, tak bych si to aspoň ověřil.“
„To bych se měl jako tahat někam na sever do… jak to jen říkal…“
„Dür, byl odněkud z Düru.“
„Jo, tak se to zatracené město jmenovalo.“
„Ale ne, nebyl z města Dür. Myslel to království, které se taky tak jmenuje.“
„Kdepak, mě nezblbneš. Barag přece jasně říkal, že je z města, co se jmenuje Dür.“
„Možná, žes mu krapet nerozuměl. Říkal sice, že je z Düru, ale ne z toho města, nýbrž z nějaké vesnice, jejíž název zněl tak šíleně, že jsem si jej ani nezapamatoval. Jau! Mrchy…“ Ke třem zvukům se přidalo hlasité plácnutí.
„Kdoví, cos mu rozuměl ty, ale já tvrdím, že byl z města Dür.“
„Barag skoro neuměl pontsky, i mně dělalo občas problémy mu rozumět. Ale říkám ti, Draku, že Barag opravdu nebyl z města Dür.“
„K čertu s tím, vlastně je to úplně jedno. Stejně už je po něm. Ale tenhle aspoň mluví pontsky docela obstojně, podle toho, cos říkal. Mimochodem, jsi si opravdu jistý, že je to ten elf, kterého chceme?“
„Nevím, proč bych o tom měl pochybovat.“
„Jen se na něj koukni, copak takhle vypadají elfové?“
„Někteří holt ano.“
„Vypadá jako normální člověk a ne jako elf. Elfové jsou krásní, vznešení, mají dlouhé vlasy… Byli jsme přece spolu v Taenimu, žádný elf tam nevypadal jako tenhle. A koneckonců Slinka, i když je…“
„Tenhle hodně pil, rval se a měl deprese. To jednoho poznamená.“
„Aha.“ Chvíli bylo ticho. Pak se opět ozval Drak: „Ale stejně nechápu, proč jsi kvůli němu musel pořádat takový ohňostroj.“
„Věř mi, milý Draku, bylo to nutné. Tobě o něm Slinka neřekla tolik co mně. Myslím, že tenhle je dost schopný na to, aby zabil Oblaka.“
„Zabil koho?“ zeptal se Forsetti. Místo odpovědi bylo slyšet, jak Livius rychle vstal ze židle a popošel pár kroků po prkenné skřípající podlaze. „Koho mám zabít?“ zopakoval Forsetti svou otázku a otevřel oči, ačkoliv mu to pořád ještě činilo trochu potíže. Konečně mohl spatřit to, co ostatními smysly zatím jenom odhadoval. Byl s největší pravděpodobností na nějaké lodi, v malé dřevěné kajutě či spíš jen strohém prkenném přístěnku. Celá jedna stěna byla tvořena hustou nažloutlou moskytiérou, přes kterou téměř nebylo vidět ven. Ležel na lůžku, které vypadalo hodně provizorně, oblečen v tom, v čem absolvoval včerejší (i když tímto údajem si moc jistý nebyl) zápas. Na nohou měl své boty, i tepané chrániče měl stále připnuté na předloktích. Toto zjištění bral s povděkem, dokonce snad i s úlevou, která ovšem vzhledem k dané situaci nebyla zas až tak na místě. Kromě jeho lůžka a dvou židlí uprostřed nebyl v přístěnku žádný nábytek, jenom u protější stěny leželo několik na sobě naskládaných beden, nízkých a dlouhých. Opíral se o ně člověk, jehož zevnějšek vůbec neodpovídal hlasu, který Forsetti slyšel a podle kterého by usuzoval na někoho, komu ještě nebylo ani dvacet. Tenhle člověk musel mít dvacet už nejmíň třikrát, alespoň tak ukazovaly šedé, řídké, nakrátko ostříhané a místy úplně chybějící vlasy. Stejnou barvu měly i vousy, které se mu naprosto neupraveně a chaoticky ježily na bradě a na skráních. Co však Forsettiho úplně ohromilo, byla výška toho člověka. Musel mít aspoň osm stop, možná devět a jak se tak opíral o bedny s rukama založenýma za zády, shrbený, aby se vůbec vlezl do přístěnku, kde by dospělý člověk taktak dosáhl na strop, vypadal jako nějaká pitoreskní socha. Nevýraznýma světlýma očima překvapeně sledoval Forsettiho, pak se otočil na Livia, který mezitím v protějším koutě dával něco do zhruba půlsáhové foukačky:
„Neměl se probrat až za Pontem?“
„O čem to kurva mluvíte, kde to jsem? Kam mě vezete?“ Forsetti chtěl vstát z lůžka. Nedokázal se ale ani pohnout, i mluvení mu dělalo problémy, musel se mnohem víc namáhat, aby pohyboval rty a artikuloval. Toto zjištění v něm vyvolalo chvilkový, ale intenzivní pocit paniky a naprosté bezmoci, který mu byl téměř cizí. Livius se i s nabitou foukačkou znova posadil na židli. Dal si nohu přes nohu a foukačku si položil do klína.
„No, probral se trochu dřív, ale nějak to zvládnem. Teď aspoň vidíš, co je to zač. Normální člověk by podle tebe ještě spal, ale tenhle už ne. Budiž ti to jako část odpovědi na tvou otázku, tu s tím ohňostrojem.“
„Hrome, říkals přece, že má v sobě dvě dávky brilia, nemohl se… to přece nejde…“ Drak se zdál být Forsettiho procitnutím rozrušený, jako by to byla jeho chyba, že někdo je tak odolný vůči briliu, látce, kterou vynalezl a na kterou byl tak pyšný. Livius jen suše prohodil:
„Neboj, Draku. Já už si ho ohlídám.“
„Jak myslíš, ale tohle není normální. Dvě dávky brilia…,“ zavrtěl nechápavě hlavou. Nato se vykolébal z přístřešku a dovnitř vniklo několik komárů, využivše toho, že musel na chvilku rozhrnout moskytiéru.
Forsetti se mezitím stále dožadoval nějakého vysvětlení svého nezáviděníhodného stavu: „Cos to se mnou udělal, Livie? Co ode mě chceš?“
„Co od tebe chci?“ Livius se mu konečně začal věnovat a při téhle větě si neodpustil jistou dávku teatrálnosti. „Kdyby ses ke mně nechoval včera tak hrubě a vyslechl mě, tak už jsi to mohl vědět. Jenže ty naprosto odmítáš cokoliv, co není hodno tvého jedinečného a egoistického smutku nebo co by se jej aspoň trochu nedotýkalo. Jak směšná, stupidní a povrchní myšlenka, chtít zemřít kvůli někomu, či snad dokonce kvůli sobě samému, kvůli svým výčitkám!“ Zmlkl a na malý okamžik se zamyslel. Pak dodal potichu, jakoby jen pro sebe: „Ale to už jsem ti vlastně říkal“
„To mě chceš takhle přinutit, abych pro tebe někoho zabil? Eh, a o mně říkáš, že jsem se choval hrubě...“
„Někoho zabít? Vtipálku,“ rozesmál se Livius. „Kdybych potřeboval někoho zabít, drahý příteli, udělal bych to sám, copak si nepamatuješ, že jsme spolu šermovali? A nepamatuješ se, kdo vyhrál? Ne, já opravdu nepotřebuji pomoct se zabíjením. Zásadní problém je ten, žes přestal sledovat svět kolem sebe, teda pokud nemluvím o aréně, chlastu a kurvách. A při té své směšné patetické a naprosto neúčelné tragédii sis vůbec nevšiml, co se děje v Nerunu a v Malých horách.“
„Nevím, proč by mě to mělo zajímat,“ řekl Forsetti a snad si ani neuvědomil, že to vyslovil nahlas. Když se díky soubojům v aréně ukázalo, jak schopný je bojovník, často za ním chodili různí lidé a chtěli si jej najmout jako ochranku či jako zabijáka, všechny je ale odmítal, neviděl jediný důvod, proč by měl komukoliv pomáhat řešit problémy. Nyní však, i když si to ze zásady nechtěl připustit, jej Liviova řeč začala zajímat. V Nerunu se narodil, poznal tam Nys a Neorda… Neurčité, avšak krutě obsažné vzpomínky se mihly jako blesk a zanechaly po sobě smutek, který Forsetti tak nesnášel. Už tolikrát si přál, aby se mu všechny vzpomínky na jeho vinu ztratily z hlavy.
„U ďasa, nech už konečně té trapné hry na pana povzneseného a rozhlídni se kolem sebe!“ Livia i přes jeho téměř flegmatickou povahu Neordův nezájem rozzlobil, ačkoliv věděl, že je to nezájem víceméně nechtěně předstíraný. Pokračoval pak klidněj a trochu smutně, ťukajíc si lehce koncem foukačky o stehno: „Nemá cenu zatěžovat tě detailama. Zkrátka a dobře tě mám jako návnadu, popřípadě rukojmího.“
„Ale včera jsi tvrdil něco jiného, něco o tom, že bys musel zabít někoho, na kom ti záleží.“
„No, něco málo jsem si vymyslel. Chtěl jsem jen zkusit, jestli se třeba nechytneš a nepůjdeš se mnou dobrovolně. Samozřejmě jsem nepočítal s úspěchem, ale zkusit jsem to mohl, ne? Stejně jsem tě tak jako tak chtěl pozdějc nacpat briliem, takže se pro tebe vlastně nic nezměnilo.“ odpověděl Livius s klidem a jakousi vnitřní spokojeností, která zase pro změnu rozčílila Neorda. Nejen fyzicky, ale teď i duševně cítil, že se stal loutkou vydanou výhradně všanc Liviovým plánům a ta bezmoc v něm vyvolávala vztek. Snažil se jej ovládnout a nepropadnout mu, což se mu částečně dařilo, přesto však jen tak mezi zuby procedil: „Ty prolhaný hade, kdybys do mě nenacpal ten ohavný jed, vstanul bych a naházel tě žralokům.“
„No vida, tak přece jen nejsi tak úplně netečný vůči ostatním lidem.“
„Jen těžko můžu být netečný k někomu, kdo se mnou zachází takovým způsobem.“
„No jen si moc nestěžuj, drahý příteli, protože mám bohužel v plánu zacházet s tebou ještě mnohem hůř, než doposud.“ Livius se při těchto slovech postavil a začal přecházet po místnosti. Vždycky býval hyperaktivní a od té doby, co na něm začal Drak testovat své elixíry a jedy, nedokázal udržet tělo bez pohybu déle, než nějakých pět minut.
„Ano, pravděpodobně budeš ještě hodně trpět, ale měl bych ti všechno říct popořádku,“ pokračoval ve své řeči. „Vzpomínáš si na Nys? Že se ptám, stačí se ti podívat do očí, když se řekne to jméno. Tak tedy Nys vede skupinu nerunských elfů a s touhle skupinou se snaží znepříjemnit život lidem z Ašalského údolí. Samozřejmě to nedělají jen tak z nudy, tvrdí (a nejspíš oprávněně), že jim Ašalané kácí lesy mnohem víc, než dřív, že jim zabírají půdu a dokonce prý na hranici s Nerunem lidi několik elfů zabili bez nějaké zjevné příčiny a vůbec se pozděj stalo pohraničí téměř permanentním válčištěm. To si Neruňané pochopitelně nenechali líbit. Ke cti jim služiž, že se nejdřív snažili vyjednávat, což ale, jak se téměř vždycky stává, zkrachovalo, takže se uchýlili k mnohem přesvědčivějším metodám. Ano, je to tak, tvoji lidé bojují pod vedením Nys proti bezpráví, které se na nich páchá, a ty, místo abys jim pomohl, jen se pořád rveš v aréně, opíjíš se a děvkaříš a přitom fňukáš, jak bys nechtěl zemřít kvůli Neordovi. A přitom máš tak krásnou šanci odčinit svou vinu.“
„Zdá se, že ti dělá nadměrné potěšení shazovat mou zápasnickou kariéru. Nicméně pořád mi není zcela jasná moje úloha v…“
„Ještě jsem neskončil. Tito elfové berou svůj boj za staré dobré časy hodně zodpovědně. Mimo jiné obsadili několik hlavních cest z Aldnerunu do Pulkgartu a Syvína, takže se v zemi skoro nedá obchodovat, což pochopitelně ruinuje obchodníky. A ti, jelikož mívají hodně peněz, a tedy i hodně moci, se snaží uhnat velitele vojsk k nějakému činu. Je jasné, že poslat vojáky na elfy do lesa je bohapustá marnost, proto se rozhodl, že je nutné zlikvidovat přímo Nys, která má na své lidi údajně ohromný vliv, šli by za ní třeba do pekel. No a já jsem tady od toho, abych zjistil, kde se schovává. Prostě pro ni budu mít určitou nabídku.“
„To mě chceš použít k jejímu vydírání? Mě, který zabil jejího bratra? Blázne…“
„Zdá se, žes ještě zcela neuzřel všechny nutné obzory vědění, drahý příteli. Nys totiž – a neptej se mě proč – věří v tvou nevinu, je si jistá, že jejího bratra zabil někdo jiný nebo že se možná dokonce zabil sám. Vlastně bys měl vědět, že poměrně ošklivým způsobem spravila ze světa už pět lidí, o kterých si myslela, že jsou za Neordovu smrt zodpovědní. Je šílená a navíc ji spaluje touha po tobě. Ach můj bože, všichni jste blázni a hlupáci, jak jeden o druhém nevíte a ani vědět nechcete pro marný život dávno mrtvých vzpomínek… Tohle odvracení od reality vytváří tragédie, ano, ale můžete si za ně sami, tím, že nechcete nic vidět. Nys se tě alespoň snažila najít, aby tě přivedla zpět a málem se jí to povedlo. Včera se tě snažili kontaktovat dva její lidé, jenže přišli krapet pozdě, vyloženě jsem se s nimi srazil ve dveřích. Bohužel pro tebe jsem byl rychlejší.“
Livius se odmlčel a opět se posadil na židli. Vzápětí z ní zase vstal, šel k moskytiéře, trochu ji odhrnul a podíval se ven. Dovnitř vletělo pár komárů, které Livius s polohlasnými nadávkami zabil.
Forsetti taky nic neříkal. Přemýšlel, kolik pravdy může být na vyprávění člověka, který si lži vymýšlí účelově a poměrně často.
Pak bylo slyšet, jak se ke kajutě blíží kroky, vzápětí se odhrnula moskytiéra a dovnitř vešel Drak (a samozřejmě pár komárů). V náruči měl nějakou spleť želez, provazů a řetězů, kteroužto spletí Forsettiho svázal (spíš jej do té spleti oblíkl) a takto svázaného jej zavřel do jedné z těch podlouhlých beden, které byly v místnosti (v Pontu prováděli občas kontroly lodí kvůli zákazu obchodování s otroky, které vydal lidumilovný, avšak naivní XIV. pontský správce). Forsetti se nebránil, věděl, že by to bylo zbytečné plýtvání energie. Doufal, že dřív nebo později vyprchá účinek toho, co jej ochromovalo. Pak se snad bude schopen vlastními silami nějak dostat ze svého zajetí.