Nokturno.net / tvorba / dílko

Osoba divná v černém rouše
se ve snu zjevila mi zas,
vlasy chvějí se jí jak křídla mouše,
blíží se ke mně, ať vezme jí ďas!

Má to být dítě, žena či muž?
To sama sebe se tážu,
čí přízraky jdou pro mě si už,
blíží se blíž, marně tu pláču.

Teď zřím, je to muž a propadlý líc
značí nedostatek lásky snad,
možná že neznačí též vůbec nic
- a jeho ústa jakoby měla hlad.

Sklání, spíš kleká si ke mne
a já vidím mu jeho tvář,
jeho oči, tak velké a temné,
však bez citu, bez vášně, ztratily zář!

Ruce má složené za zády
a něco spílají, to k nebi as,
jeho tělo pro mne kus záhady,
já říkám si: \\\"Kdybys jen nespalas!\\\"

Volám na sebe do sna svého:
\\\"Probuď se, probuď, vstávej již!\\\",
a plná strachu z něho
- on však se nebojí, jde stále blíž!

Tak říkám: \\\"Odstup Satane!\\\",
jak v Bibli je psáno,
doufajíc, že zžírat mne přestane,
však málo je z hůry mi dáno.

Jeho pohled zdá se mi náhle příjemný,
ta chladná ústa toužím na svých mít,
ten snový muž, tak vášnivý a jemný,
touží mě snad také polibit.

Pod jeho polibky zmítám se v žáru,
chci splynout s jeho touhou.
A nevadí, že nemám ani páru,
zda nejsem hračkou jeho pouhou!

Bolestí taju v jeho objetí.
Proč přišel? Kdo odpověď zná?
A odkud je, to nemám ponětí,
po noci té budu už svá...

Stejně jako mlha k ránu mizí,
opouští mě i tento sen.
Má mysl je zbavená černých vizí,
a slastné vzpomínky zbyly jen.