Nokturno.net / tvorba / dílko

Byl schopen pro hudbu si rozbíjet hlavu.
O stromy, o skály, by vydaly svůj tón,
a provázky vázat struny zpřetrhané,
pro hudbu, jen pro hudbu , můj Pane,.
a pro chvíli jak tě víc zaskočit a mít.

Ale tak obtěžkán touhou také tak znít.

A stát se nástrojem ztělesněné vášně.
Poslouchat v tichu jak je to s bytím,
když člověk, slabý, neduživý a křehký,
už v dětství, pod tíhou, si sedne k pianu,
a tlustými prsty až do krve sedranými,
pokouší zajít na samý práh hudby.

Tak obtěžkán touhou to vyslovit.

V hlubokých tůních přečisté lásky,
v červnových jitrech, sluncem požehnaných,
ve večerních soumracích, s touhou panice,
čekat na to zvláštní a jemné souznívání,
člověka a přírody a lidské samice,
a k vrcholu až dovést své zvláštní milování.

A obtěžkán osudem a stále tak svůj.

Poslední tóny symfonie - ztrhané rysy bolestí,
ve večerním soumraku, pěstí na brány bije,
troufalé, drzé a zpupné lidské neštěstí,
a já tiše v koutku samého bytí,
se toužím rozlomit a být svou lepší částí.

Tak obtěžkána svědomím a neduživou vinou.

Nevím, jak navázat zpět na tento svět.
V tom večerním tichu, za padajícího listí,
procitla jsem ze snů a hledím na vše znova,
přes prizma své lásky, hudby a dávných příslibů,
že hudba a umění lidské svět na kolenou spasí.

Právě jsem v tichu dohrála Beethovena.