Nokturno.net / tvorba / dílko

Vítr děsivě pohyboval s větvemi stromů. V dálce štěkal pes. Dalším zvukem byla kola kočáru a kopyta koní, jež mířila k velkému domu stranou od všech ostatních.
Enora se s trhnutím probudila. Zaslechla všechny venkovní zvuky. Vstala. Jen v noční košili vyběhla ven. Spatřila temný kočár. Ozývaly se z něj zvuky, dívčí hlasy. Z dálky nemohla rozeznat, zda-li to byl smích anebo tlumený křik.
Dostala strach. Už odmalička se toho domu bála, vlastně bylo proč. Celé roky je krmili hrůzostrašnými příběhy o tom domě.
Prý tam kdysi bydlel jeden zámožný obchodník, nikdo nikdy netušil, s čím vůbec obchodoval. Několikrát do měsíce tam přijížděl kočár, ozývaly se z něj dívčí hlasy občas okřiknuté mužským.
Co si všichni pamatovali, kočár z toho domu vždy odjížděl prázdný, žádná z těch dívek odtud nikdy neodešla.
Obchodník si nevšímal vesnice pod svým sídlem, jako by nebyla. Obyvatelé mu byli vděční, neboť si mysleli, že se paktuje se samotným ďáblem. Kdykoli zaslechli spřežení, pokřižovali se pro spasení jejich duše.
Jednoho dne si pán dovezl manželku. Byla krásná, avšak odtažitá od všech ostatních, nemilosrdná a převelice krutá. Celé noci v oknech svítilo světlo, hýbaly se v nich postavy. Dělo se tam něco nekalého.
Lidé se tomu místu vyhýbali, seč mohli. Nikdo se neodvažoval přiblížit.
Jak čas běžel, narodilo se jim dítě, syn. Povídalo se o něm, že je to roztomilé dítě, nádherou po matce. Nikdo se však neodvažoval říct, jestli bude stejné jako jeho rodiče.
Prý o rok později přibyla do jejich rodiny dcerka. Byla na tom podobně jako její bratr.
Po dlouhé roky byl poměrně klid. Starého pána nikdo nevídal, už ani nejezdíval na obchodní cesty, ani jeho manželka nechodívala kupovat šaty.
Kolovalo, že již zemřeli a jejich dvě děti zůstaly samy. Pracovat nepotřebovaly, zůstal jim majetek takové velikosti, že by se z toho mohla uživit celá ves, avšak jejich stejné noční reje vesničany stále budily po nocích ve strašných nočních můrách.
Enora se pokřižovala. Ani se nerozmýšlela, zabouchla dveře. Zalezla zpět do postele, kde se zahrabala peřinou až po hlavu. Chtěla spát, tušila, že dnešek bude obzvlášť divoký.
Ráno musela vstát brzy, aby stihla nachystat pro rodiče a sourozence snídani. Doběhla ke studni pro vodu, podojila kozu, aby měli čerstvé mléko, s drobné spižírny vytáhla včera pečený chléb, který přes noc zvláčněl, nasákl kořením.
Na stůl položila hrníčky, máslo, misku se solí. Celá rodina se pomalu začala scházet ke stolu. Otec si jako byl přeci hlava rodiny první ukrojil z chleba, namazal si jej máslem a posolil. Byl přeci hlava rodiny.
Po něm to zopakoval zbytek. Když dosnídali, sklidila stůl a vydali se na pole postarat se o letošní úrodu, nebo do stodoly nakrmit zvířata, ke slepicím sesbírat vejce.
Měli rozdělenou práci, každý měl co dělat, nikdo se nenudil.
Malá děcka seděla v kroužku kolem místního kmeta, jež jim vypravoval různé příběhy, legendy, pohádky. Pro většinu rodičů to bylo výhodné, nemuseli se strachovat, kde se jejich dítě právě toulá a mohli v klidu pracovat, aniž by na něj museli dohlížet.
„Nastražte uši,“ spustil stařec další historku. „Dnes vám budu vyprávět o Krvavém honu.“
„Neměl bys jim říct něco méně hrůzostrašného? Vždyť jsou to ještě děti,“ neodpustila si Enora poznámku.
Zazubil se na ni. Chybělo mu pár zubů. „Nač čekat, jednou se to stejně dozví. Co na tom, že to jsou ještě malí caparti?“
Jen mávla rukou a věnovala se dál své práci. Vrátil se k příběhu.
„Takže Krvavý hon. Vznikl v dobách, kdy ten velký dům ještě obývali starý pán a paní. Téměř každou třetí noc vyjížděl tmavý kočár se stejně temnými koňmi na lov. Chytali hlavně mladé dívky, občas i hochy. Do dneška se neví, jak nakonec dopadli.
Potomci bývalých majitelů a nynější páni toho sídla, slečna Nessa a mladý pán Luthias, pořádají stejný. Prý každý, kdo jednou vkročí do toho domu, z něj již nikdy nevyjde. Prý je obětovávají nějakým temným mocnostem.
Jednou byla unesena i dívka z naší vesnice, avšak kdo ví proč, se jí od té doby vyhýbají velkým obloukem. Ještě dnes když se zaposloucháte, uslyšíte jejich hlasy, pokud se budete pozorně dívat, uvidíte světla v oknech toho domu, v nichž se pohybují děsivé stíny,“ udělal na děti strašidelný obličej. Polekaly se, div, že s křikem neutekly.
Když kolem něj po chvilce procházela, neunikla jí slova o unesené dívce. Věděla přesně, kdy se to stalo, byly to dva měsíce po jejím narození, věděla, i kdo to byl. Její matka.
Celý zbylý den tvrdě pracovala, aby zapomněla na myšlenky, které se snažila celý život vytlačit ze své mysli. Ale stále jí zněl v uších křik, její a její matky. Byla to však minulost, takže nemělo smysl se jí zabývat.
Dny pomalu ubíhaly. Bylo až podivné, že v domě nad vesnicí se nic nedělo. Jako by už se konečně rozhodli, že způsobili dost problémů a již je toho dost, že budou žít v poklidu.
Skutečně uběhlo pár týdnu a stále nic.
Lidi se přestávali bát chodit po večerech ven, mladí milenci dokonce sedávali u řeky při měsíčku, dívali se na hvězdy, užívali si té nově nabité intimity.
Stařec pro změnu vyprávěl různé bajky s mluvícími zvířaty, vtipné příběhy o mladých komtesách, jež zahýbají svým mužům či snoubencům, o různých svátcích, jež slaví, jejich původu a významu.
Dokonce se chystala veselka. Jack a Emily se konečně rozhodli vzít. Dokázali přemluvit otce Emily, který pro ni doufal v lepší partii, jenže se musel smířit s tím, co mu osud nabízel. Měl však jistotu, že Jack bude na jeho dceru hodný a bude ji milovat.
Vše bylo připraveno. V malém kostelíku byla nahrnutá celá vesnice, ženich stál u oltáře. Kostelní zvon začal odbíjet poledne, rozezněla se hudba. Dovnitř krůček za krůčkem vstupovala nevěsta v doprovodu otce.
Měla krásné bílé šaty, sice trochu prosté, ale i tak v nich jen zářila. Rodič předal své dítě budoucímu zeťovi a přidal se k ostatním divákům.
Kněz odříkal modlitbu. Snoubenci si vyměnili slib i prstýnky, jako třešnička na dortu přišlo novomanželské políbení.
Jako další měla přijít oslava, jež měla trvat do pozdních nočních hodin. Muzikanti vyhrávali jedna radost. Zanotovali také sólo pro novomanžele.
Enora posedávala trochu bokem od tancovačky, na svou svatbu měla ještě dost času. Usmívala se, měla z těch dvou nevýslovnou radost.
Slunce zacházelo za obzor, okolí chladlo, ale ne natolik, aby se museli schovat někde v chalupě. Stále ještě panovalo léto.
Šla se projít, nasávala vůni lučních květů. Ale raději se nevzdalovala moc daleko, stále byla nedůvěřivá. Když najednou zaslechla zvuk koňských kopyt a kola kočáru.
Někde za ní. Nechtěla se otočit. Přece to nemohla být pravda, vždyť se zdálo, že dali pokoj. Otočila se.
Hnali se rychle, hnali se k ní. Dveře vozu byly otevřené, z nich se vykláněl jakýsi muž, který se ďábelsky usmíval.
Zaječela, ale ne na dlouho. Muž ji popadl, vtáhl dovnitř. Rukou zacpal pusu, aby byla zticha.
Kolem seděla spousta dívek, některé se usmívaly, jakoby ani nevěděly, co se s nimi děje, jiné plakaly. Její ústa se uvolnila.
„Co se to…“ nedopověděla.
Muž jí jen prstem a poťouchlým „Pšt“ naznačil, aby mlčela. Vypadal jako opilý.
Poslechla, jen se skrčila v koutku. Zavřela oči, nechtěla na to myslet, nechtěla tam ani být. Neměla však na výběr.
„Prr…“ zavelel kočí. Vůz se s trhnutím zastavil.
Muž hnal všechny ven. Enora se ještě více nakrčila do rohu. Popadl ji za ruku, škubala s sebou, stavěla se mu na odpor, zatímco on ji táhnul ven, chtěla ona zůstat vevnitř.
Nakonec se naštval, popadl, přitiskl k sobě a vyhodil ji na dlažbu před obrovským domem. Bolestně zakňučela. Snažila se vyškrábat na nohy.
Před ní se tyčil obrovský kamenný dům, jako vstup u něj sloužily velké vyřezávané dveře. Musela uznat, že byl krásný, avšak strašidelný. Slyšela o něm až moc nepěkných historek, než aby z něj neměla strach.
„Hni se,“ praštil ji někdo do zad, až málem znovu upadla.
Všechny z kočáru je nahnali do domu, do nějakého salonku. Byl zařízen v tmavě modré barvě, okolo stolu z tmavého dřeva stály dva divany potažené tmavě modrým saténem. Na každém z nich leželi dva lidé. Nějaká mladá žena a muž. Oba stejně krásní, ale chladní.
„Bratříčku, nové maso,“ zašeptala žena jedovatě.
„Nesso, nech si svoje choutky na potom,“ zklidnil ji.
„Jak si přeješ, Luthiasi.“
„Vítejte,“ usmál se poměrně přívětivě. Tedy spíše jen tak, jak toho byl schopen. „Posaďte se, napijte se s námi,“ kolem stolku bylo přistaveno několik dalších židlí.
Všichni si posedali. Každému z nich byla dána stříbrná číše s vínem, na stůl bylo postaveno lehké občerstvení. Většina přivezených dívek, ale i chlapců se na to vrhla.
Enora jen zaraženě seděla, víno odložila. Nevěřila ničemu, nevěřila jim a nevěřila ani tomu vínu.
Luthias se kolem ní protočil. Přiklekl k ní, odhrnul jí vlasy s krku a políbil ji na něj. Zachvěla se. Zvedl její číši, dal jí ji do ruky.
„Připíjej s námi,“ šeptnul a zmizel k ostatním.
Něco na jeho hlase, na jeho chování ji zaráželo. Ne, nenapila se, nemohla.
Nessa, jeho sestra, se vzdálila. Enoře to nedalo, vydala se za ní. Nikdo si jí vůbec nevšiml, že zmizela. Všichni byli jako omámení. Pořád se něčemu smáli a dívky, které byly před tím vyděšené, že neměly daleko k infarktu, mládenci, jež se na každého nedůvěřivě dívali a také nebyli zrovna hrdinně naloženi, byli najednou naprosto uvolnění. Jakoby je nic netrápilo, jako by bylo něco v tom pití nebo jídle. Oddychla si, že si nevzala nic z toho.
Sledovala ji až do nějakého sklepení. Byl tam obrovský kamenný stůl, nějaký oltář. Kousek od něj byl ještě jeden, na ně byly poleženy na nějakém sametovém ubrusu různé kamenné nádoby, nože.
Nessa vzala jednu z kamenných nádob. Ze záhybu svých šatů vytáhla flakónek s rudou tekutinou. Nalila ji do nádoby. Z jiné lahvičky, jež také stála na stole, vylila k té rudé tekutině nějakou další. Ta již byla barvy průhledně červené.
Zamíchala vše nožem. Postavila se k oltáři, namočila nůž do svého výtvoru a páru kapkami oltář pokropila. Nakonec se řízla, trocha krve spadala do nádobky, trocha na kamenný stůl.
Nakonec uchopila misku oběma rukama a pozvedla nad hlavu. Začala odříkávat. „Vyzívám Vás, mocnosti temné, vyzívám Vás, mocnosti tajemné, vyzívám Vás, mocnosti pekelné, požehnejte této noci jako všem ostatním! Nechť naše oběť přijde k užitku jak Vám, tak i nám.“
Pak opravdu cosi v tekutině zaprskalo. Ruce dala níž, do výše úst. Rychle se napila. Rudá krůpěj jí stékala po bradě. Vypadala fanaticky.
Vracela se.
Enora rychle vzala nohy na ramena, aby byla zpět v salonku dříve jak ona. Stihla to taktak. Schovala se do kouta. Nechtěla, aby ji vzali do té své neřízené a naprosto nesmyslné hry, těch neřestí. Ostatní se náramně bavili, některé dívky s muži byli v takovém stavu, že se vášnivě líbali, zkoumali rukama jeden druhého.
Žena přistoupila ke svému bratrovi. Něco mu pošeptala. Usadil se mu na tváři stejně ďábelský úsměv, stejně jako jí.
Postupně je všechny odváděla někam pryč. Luthias se po nich zkoumavě díval, až se najednou zamračil. Něco mu nesedělo. Rozhlédl se kolem sebe, až mu do oka padlo, co hledal. Znovu se po jeho tváři rozlil spokojený výraz.
Pomalu kráčel k rohu. Třásla se, měla z něj strach.
„No tak, snad by ses měl nebála,“ neříkal to hrubě, ba naopak. Byl milý, snad hodný.
Nevěřila mu ani slovo. Celé to jen hrál, aby s ním šla.
„Táhni ode mě,“ zasyčela, avšak hlas se jí třásl.
Klekl si před ni. Pohladil ji po tváři, políbil na čelo, na třesoucí se víčka. Trochu ji dal nohy od sebe, aby se nemusel natahovat. Postupoval stále níže. Zastavil se u jejích rtů, které jemně líbal.
„Nech mě,“ odstrčila ho. Na mysli ji vyvstala vzpomínka, co udělala ve sklepeních jeho sestra. „Viděla jsem všechno, moc dobře. Nebudu žádná vaše oběť.“
„Ale, ale,“ řekl vůbec ne překvapeně. „Takže naše malá lištička šmírovala. Neboj a pojď, zažiješ něco, na co do smrti nezapomeneš a bude se ti líbit. Nebo chceš trochu pomoct?“
Nechápala. Byla úplně zmatená. Dřív než však stačila cokoli udělat, ji vzal do náruče. Lehce, jako by byla jen pírko. Odnesl ji za ostatními. Čekala, že půjdou do podzemí, ale mýlila se.
Stoupali po schodech. Procházeli kolem krásných obrazů krajin, žen i mužů, nejspíš jejich předků. Všimla si jednoho, který jí byl něčím povědomý, něco jí připomínal. Nemohla však přijít na to, co.
Zastavili se u jedněch dveří, které byly skoro stejné jako všechny kolem. Slyšeli zpoza nich jásot, smích i nějaký ten vzdech. Otevřel.



Tak nějak jsem to hodila do blbé kategorie a tak to tu dávám ještě jednou současně s druhou částí :))