Nokturno.net / tvorba / dílko

Ložnice. Nejspíš jen jedna z mnoha. Krásná, obrovská. Dominantu představovala velká postel.
Několik párů již bylo téměř svlečených. Tohle měl tedy na mysli. Opatrně ji postavil na nohy. Chtěla utéct. Nechtěla se ničeho účastnit.
Dívka, která ještě před hodinou nejvíce plakala, se najednou oddávala nějakému muži, naprosto bez skrupulí, slastně u toho vzdychala. Užívala si to. Divoce, naplno.
Vrhla se k ještě otevřeným dveřím. Zavřely se jí přímo před nosem. Nessa stála s napřaženou rukou, jedno obočí pozvednuté.
„Vítej v zámku volnosti, v sídle kouzel,“ svěsila paži. Pomalu se začala svlékat, kdosi jí přitom pomáhal, takže se ani moc nemusela snažit.
Co je tohle za místo? křičela Enora v duchu.
„Moje sestřička už ti to řekla,“ zaznělo u jejího ucha. Jeho ruce jí sundávaly svrchní části oděvu.
„Ne,“ řekla omámeně. „Ne!“ zopakovala pevněji.
„Ano, máš pravdu,“ pověděl, jakoby jej něco osvítilo. „Jen se posaď,“ dostrkal ji ke křeslu. Bylo velmi pohodlné. „Jen se dívej, pak se rozhodni, zda se ti to líbí,“ políbil ji a odešel užívat si.
Znovu se stala jen pozorovatelem. Tak takhle si tedy užívají bohatí, tohle se tady celou tu dobu dělo. Jenže co se pak stane s těmi lidmi, že se již nikdy nevrátí? Nekonečné orgie, nějaké prostředky, jež mámí mysl. Kam jsem se to dostala? Chci pryč! Hned!
Pohled na ty nevázané orgie ji naprosto ke křeslu připoutal. Nemohla odtrhnout zrak. Dech se jí zrychlil. Odvrátila pohled. V hlavě však zaslechla: ‚Jen se pěkně dívej.‘
Dívala se tedy. Nasucho polkla. Paní domu se hladila s nějakou dívkou, zdálo se, že se jí to velmi líbí. A nejen jí. Nakonec se poddala jí a ještě nějakému muži. Občas cosi zajiskřilo i mezi ní a jejím bratrem.
Celé se jí to začínalo líbit, jednou rukou přejížděla po svém hrudníku, druhá byla položena na jejím klíně. Stačila ještě poděkovat, že měla na sobě šaty, jinak netušila, jak by to mohlo dopadnout.
Luthias si toho moc dobře všiml. Byl ještě téměř oblečený, jen košili měl rozhalenou. Pastva pro ženské oči.
Vzal ji za ruku, nechala se vést. Zbavil ji haleny, sukně, košilky, všeho spodního prádla. Uznale pokýval hlavou. Byla opravdu krásná.
Jazykem přejížděl po jejím těle. Po chvilce ji položil jemně na postel. Nikdo si jich nevšímal, jen občas se políbila s někým jiným, či s Nessou nebo jinou ženou.
Miloval ji něžně a přitom divoce. Prsty zkoumal její tělo. Zapomněla na všechno kolem, co se stalo, nemyslela ani na to, co bude. Bylo jen teď. Na chvíli převzala iniciativu, spokojeně se na ni usmíval.
Vyhrál, dostal to, o co mu šlo.
Už ani na vteřinku neprotestovala, z úst jí vyšel jen nějaký ten slastný sten. Dokud se jen v návalu rozkoše neprohnula v zádech jako luk. Pevně svého milence objala.
Tiše k ní promluvil. „Trochu jsem tě zasvětil do tajů tohoto domu, co bys řekla tomu, zasvětit se úplně?“
Neměla nic proti. Vmísili se ke skupince. Luthias už to znal. Enora však nevěděla, co má dělat. Ani nemusela, ukázali jí to. Brzy se oddávala polibkům a dotekům kohokoli.
Musela uznat, že Nessa nebyla vůbec špatná milenka, ba naopak skvělá.
Ani netušila kdy, unaveně se od nich vzdálila. Oni byli nabuzení nějakou omamnou látkou z nápoje. Už se pouze dívala. Zatímco doznívaly rozkošné stavy slasti.
Něco se stalo. Něco podivného. Svět se s ní točil, viděla je zkresleně. Jako nějaké karikatury, loutky. Udělalo se jí špatně. Musela křičet.
„DOST!“ ječela z plných plic poměrně dlouho. Až vysklila okno, otřásla přítomnými.
Místnost utichla. Lidé přestali. „Vypadněte!“ okřikla je Nessa. Poslechli. Vytáhla ze skříně župan, jež si oblékla.
Oba sourozenci na ni neskrývaně zírali. Snad i vyděšeně. Luthias se také oblékl, do oděvu, jež si měl předtím vším na sobě.
„Bratříčku, koho jsi to dovedl?!“
„Stála u vesnice dole, byla sama a líbila se mi. Nemohl jsem vědět, co je zač,“ obořil se na Nessu.
„Mohl jsi to tušit!“ zvýšila hlas. „Nejednou nám bylo říkáno, proč lidi z vesnice nemáme brát a ty jsi to udělal!“
„Vždyť se to stalo jen jednou, jak jsme mohli vědět, že takových jich je víc, snad jedině, že by měla dítě, ale nezdálo se. Nebo…“ nedopověděl.
„Ty idiote!“
„Nesso, uklidni se! Říkali, že zemřelo. Oba jsme si to mysleli, i ty ještě před pěti minutami. Ale jak je vidět, nejsme jediní!“
Enora těkala pohledem z jednoho na druhého. Jejich hádku absolutně nechápala.
„Jenže o ničem neví, plus pro nás,“ zamyslela se Nessa.
„Řekl bych, že teď už asi ví.“
„Ty mlč!“
„Mohl by mi někdo vysvětlit, o čem se bavíte?“ zeptala se Enora vyčerpaně.
„Možná pak, teď se do toho nepleť,“ usadila ji.
„Měla by to vědět, slyšela už příliš mnoho,“ usoudil Luthias.
„Ani ne, jen si trochu užila,“ mínila Nessa.
„To si jen myslíš, sestřičko, ale viděla tě ve sklepení,“ usadil ji.
„K sakru!“ sepjala ruce v pěst. „Fajn. Oblíkni se!“ nařídila jí.
Poslušně se nasoukala do svých šatů. Vedli ji chodbou na druhý konec. Byly tam prosté dveře. Zase jí padl do oka ten obraz. Kde u jen tu ženu viděla? Byla trochu podobná oběma sourozencům, ale ještě něco jí nedávalo pokoj.
Vstoupili do místnosti. V houpacím křesle seděla žena, otočená k nim zády. Vyšívala. Vlasy měla upraveny do vkusného drdolu, mírně prorostlé šedivou barvou.
„Ehm, ehm,“ odkašlal si Luthias.
Žena se k nim otočila. Vypadala jako ta na tom obrazu. Byla to ona, jen o něco starší.
„Děti,“ její oči se rozzářily. „Už zase?“ už byla trochu smutnější.
„Něco nám zůstalo po otci,“ odsekla Nessa.
„Tohle je Avenie, naše matka,“ představil je.
To nemohla být pravda. Enoře spadla čelist. Každý povídal, že kdo se sem jednou dostane, nikdy nevyjde ven živý nebo co s nimi vlastně udělají. Bylo to přece přes osmnáct let.
„Jak se jmenuješ?“ popadla ji Nessa zuřivě pod krkem.
„En…Eno…Enora,“ odpověděla přidušeně.
Avenii vypadlo vyšívání. „Vy dva, přestaňte s těmi legráckami! Okamžitě!“ řekla výhružně.
„To nejsou žádné legrácky,“ opáčil její syn. „Je z vesnice kousek odtud.“
„Zlatíčko,“ odstrčila Nessu stranou. Dívala se na ni, jak by nejraději zmizela ve stěně, k níž se tiskne. „Jak víte, že je to ona?“
„Zrovna před chvílí vysklila okno,“ dostalo se jí odpovědi. „Jen tím, že zařvala a zase tak vysoký hlas nemá.“
„Vysvětlí mi to někdo?“ pípla Enora.
„Proč ne,“ prohodil Luthias. „Před osmnácti lety můj otec unesl tvou matku, jako já tebe. Nějakým způsobem otěhotněla, bylo jisté, že je to otce, protože s žádným jiným mužem nic neměla, teda krom tvého otce, jenže od tvého narození se starala jen o tebe. Tak ji zde otec nechal, jeho manželka to přijala, ona sama děti mít nemohla. Pak jsme se narodili, jako dvojčata.“
„Cože? To nemůže být pravda,“ zhnuseně zkřivila tvář.
„Je to pravda,“ ujala se slova Nessa. „Když nám byly tři roky, všiml si otec, že máme zvláštní schopnosti. Ty máme po matce, po něm jsme zdědili trochu té zvrhlosti. Ta moc se projevovala tak, že když jsme něco chtěli a nedosáhli na to, jednoduše jsme si to sami nějak přitáhli. Byl to teprve začátek. Nyní jsme mocnější, než před tím, proč toho tedy nevyužít.“
„A protože ty jsi také Aveniina dcera, máš stejnou moc jako my. Jsi naše sestra,“ dopověděl Luthias.
„Co uděláte s těmi lidmi?“ zajímala se Enora.
„To, co vždycky. Obětujeme je. Ani o tom nebudou vědět, jsou stále pod vlivem drog. Ty jsi nic nepila, možná, že jsi udělala dobře.“
Otočila se Avenii. „Matko, jak tohle můžeš dopustit?“ vrhla se jí k nohám.
„Jsou to mé děti, ale dům je jejich, nemohu jim nic zakazovat, bylo by to nebezpečné.“
„Vyber si,“ škubnutím ji Nessa dostala na nohy. „Buď tady zůstaneš s námi, do vesnice zpátky nesmíš, nebo umřeš s nimi?“
Hluboce se zamyslela. „Zůstanu,“ špitla.
„Dobře,“ sáhla po klice. „Luthiasi, pojď. Máme ještě nějakou práci,“ otevřela.
„Sestřičko, nechceš se přidat, přece jen, nejspíš to také a ne jednou zažiješ,“ podíval se po Enoře lačně. Jen zavrtěla hlavou. „Jak chceš.“ Zmizeli někde v domě.
Po domě se rozléhal křik.
„Matko, to přece nemohou,“ zhrozila se.
„Ale mohou, jsem na oba moc slabá, nic nezmohu.“
„Mám přeci stejnou moc, jako oni, řekni mi, jak ji použít,“ zažadonila.
Avenia se dotkla míst, kde se nachází srdce. „Návod najdeš zde.“ Víc neřekla. Také odešla.
„Moc najdu ve svém srdci, dobrá,“ zavřela oči. Pokoušela se soustředit.
Najednou pocítila obrovský nával energie. Její víčka se zvedla, v očích zajiskřilo. Našla ji rychleji, než očekávala. Ale proč ne, nesměla ztrácet ani minutu.
Rozběhla se do sklepení. Stále se ozývaly výkřiky, někdy až nelidské. Muži i dívky byli nahnáni do kopky s oltářem jako nějaké ovce. Jejich nahá těla se třásla, strachem a zimou. Právě totiž podřízli jednu dívku.
„Přestaňte!“ zarazila Enora jejich počínání.
„Nakonec jsi přišla?“ podivil se Luthias. „Chceš také jednoho?“
„Ne, nechci. Chci vás zastavit,“ zavrčela.
„Tak to vzdej, něco takového se ti nepodaří.“
Rozmáchla se rukou, jakoby chtěla někoho pořádně uhodit a máchla jí v podobném pohybu do prázdna. Nessa i Luthias narazili na stěnu za nimi.
„Tak se mi zdá, že ta malá potvůrka je silnější, než jsme potřebovali,“ ušklíbl se.
„Ne na dlouho,“ zaskřípala zuby Nessa. „Trp!“
Enora se svezla k zemi v bolestivých křečích. Někdo se jí pokoušel zlámat všechny kosti, vnitřnosti vyrvat z těla.
„Tento dům si žádá oběti a ty možná budeš tisíckrát lepší, než všechna tahle havěť,“ zaklonila hlavu v ďábelském výsměchu.
„Proč to děláš?“ vysoukala ze sebe. Mluvilo se jí těžko, bolest ochromovala celé její tělo. „Proč se necháváš ovládat domem?“
„Protože je to mnohem úžasnější, než proti němu bojovat. Dává nám slast, jež si můžeme vychutnat, my mu za něj potom darujeme krev těch lidí. Lepší, než se jím nechat zabít. Má mnoho nástrah, víš,“ zaklonila hlavu v ďábelském smíchu. „Je mocný, velmi mocný, ale i tato oběť se dá podstoupit. Uklidní se tím. Kdysi jej prokleli. Kdo prý v něm bude bydlet, buď zabije, nebo bude muset sám zemřít. Manžel zde totiž zabil svou manželku, je to její kletba. Ale proč ne?“
Nechala ji na chvíli odpočinout. Enora zavětřila nůž na oltáři. Pomocí telekineze jím hodila po své sestře. Ta stačila uhnout.
„Poněkud slabé. Co říkáš na tohle?“
Ocitla se přišpendlená ke stěně nějakou neviditelnou silou několik metrů nad zemí. Jakési neviditelné ostří jí dělalo ranky na rukou, jež se stávaly hlubšími. Pak spadla. Ostrá bolest projela jejími zády. Ostří jí právě způsobilo dlouhou táhlou ránu.
„Nesso, počkej,“ zadržel ji Luthias.
Tichým, opatrným krokem přešel k Enoře. Tvářil se ustaraně, smutně. Už podruhé k ní poklekl.
„No tak, Enoro, máš tohle zapotřebí?“ hladil ji, takovým tím konejšivým způsobem. „Proč se k nám nepřidáš? Nebudeš tolik trpět. Nemusíš se ničeho účastnit, jen nám v ničem nezabraňuj.“
Klečela na všech čtyřech, zrychleně oddychovala, stahovala svaly bolestí, krev se vsakovala do látky. Rozhodovala se, mozek, tělo i každičká částečka v těle sváděla rozhodující boj.
„Enoro, to přeci nechceš, nechceš nás zabít. Vzpomeň si na tohle, jak se ti to líbilo,“ vzal do svých dlaní její hlavu. Lehce jazykem přejel po jejích ústech.
„Chci,“ zachroptěla. „SCHCÍÍÍPNIII!“ zaječela. Omdlela.
Zem se otřásla. Zemětřesení. Sklepení se začalo bortit. Kameny padaly ze stropu, až se sesypaly úplně. Křik, krev, prach, strach, zděšení, snaha zachránit si holý život.
Naráz vše ustalo, do výše se pouze zvedala velká mračna prachu. Vířil kolem, v každém koutku. Byla jen malá šance na přežití. Jediné, co ničilo ušní bubínky, bylo to ticho, jež se rozléhalo i v tom nejmenším záhybu.
Ale i prach postupně usedal. Na kameny i mezi ně. Nikde se nic nepohnulo. Jen Enora ležela mimo spadané části podzemí domu. Tělo měla pokryto špínou.
Zmoženě se probudila. Nevěděla, na jak dlouho. Spatřila tu spoušť, kterou způsobila. Kousek od ní vyčuhovala Luthiasova ruka. Nehýbala se. Rozplakala se. Pro vlastní záchranu, zabila všechny, i ty nevinné. Měli pravdu, nechtěla zabít nikoho, ani své sourozence. Znovu upadla do mdlob.

O měsíc později:

„Au…“ sykla bolestí.
Něčí prsty jí přejížděly po zádech. Rána už se zacelila, ale ještě stále bolela. Doteky se zjemnily.
Nahrabala asi pod sebe trochu polštář, objala jej rukama, položila na něj hlavu. Když pocítila na jizvě rty, spokojeně zapředla.
„Takže naší kočičce se to líbí,“ řekl samolibě. „Ani nevíš, jakou mi tím děláš radost,“ políbil ji na šíji. Rukou chtivě přejel po jejím zadečku.
Otočila se k němu čelem. Musela mu dát aspoň drobnou pusu, jež se stejně změnila ve vášnivé líbání dvou lidí, jež po sobě hladově touží.
Dveře se otevřely. Vůbec jim nevadilo, že byli vyrušeni. Tedy spíše jim nevadilo, kým byli vyrušeni. Usmáli se na ni.
„Skutečně se dnes nepřidáte?“
Zavrtěl hlavou. „Dnes ne, dnes chci mít jen tuhle lasičku, ještě jsem se jí dostatečně nenabažil, a myslím, že ani ona mě. Co myslíš, Enoro?“
„Slyšela jsi. Snad někdy jindy,“ vstala z lůžka. „Víš přeci, jaký je to hřebec,“ laškovně ji kousla do ušního lalůčku. Hned na to se vrátila ke svému milenci.
Chápavě na ně mrkla. „Tak tedy dobrá, ale nemůžete si stále užívat sami sebe jen vy dva. Taky bych chtěla,“ prohodila zhrzeně.
„Nemuč mě, sestřičko,“ pokáral ji. „Ale slibuji ti, že další noc, už se přidáme.“
Dál se věnoval Enoře. Nestyděli se před ní, nebylo proč.
„Beru tě za slovo, Luthiasi,“ řekla spokojeně.
Tiše se vzdálila, zavřela dveře. Dnešní noc si užije, ale ta další již bude mnohem, mnohem lepší…