ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Stereotyp

01.02.06 | čtenář Jemná sukuba, @ | 1726 x | vypínač

Zase ráno. Vytáhnu žaluzie mýho podkrovního apartmá a vykouknu ven. Stejný výhled, stejná ulice, stejný město. Tenhle stereotyp mě ničí. Každý ráno to samý kafe, stejná cesta od domu k autu a autem do práce. Ty stejný lidi ztracený v šedi všedního života, pro který je jediný potěšení, když vidí výplatní pásku. Každej den ten stejnej pozdrav sekretářce, to stejný křeslo otočený čelem k oknu v pětadvacátým patře. Už toho mám dost. Kašlu na tenhle způsob života. Chce to změnu. Zvednu telefon. „Magdo, já dneska nepřijdu do práce. Proč? No, nechce se mi!“ Zavěsím. Tak první krok mám za sebou. Postavím vodu na kafe, ale na poslední chvíli přece jen sáhnu po čaji. Když už recesi, tak pořádnou. Ze snídaně mě však vytrhne zavrnění mobilu. Šéf. Prý jak si to představuju, že se mi nechce do práce! „Marku, nezlob se, ale potřebuju teď na chvilku vysadit. Chci změnit svůj dosavadní život.“ „Tak to máš jedinečnou šanci,“ křičí můj nadřízený do telefonu „protože máš padáka!“ Hmm... mám, co jsem chtěl. No nic, stejně se mi tam nelíbilo. Celý dopoledne trávím před širokoúhlou plazmovou televizí, zavěšenou na protější zdi. Takhle ten svůj život moc nezměním. Jenže co budu dělat? Golfový klub. No jasně, ten mi vždycky zvedne náladu. „MIX MAX“, vzdálený od mého apartmá jen pár kroků, však pro mě má další překvapení. „Pane Lorene,“ vyruší mě ředitel klubu při drinku s jednou moc krásnou a přítulnou slečnou, „máme tu jeden problém. Náš klub měl vždy výbornou pověst. Slyšel jsem, že Vás dnes propustili. Je mi líto, ale musím zrušit Váš uživatelský členský účet u nás v klubu.“ „A to znamená?“ Nechápu význam prázdných slov, možná i vzhledem k vypitým skleničkám. „Už tu nemáte co dělat. Ochranka! Vyveďte pána!“ „Není třeba, východ najdu sám.“ I když mě to stojí hodně úsilí, po nějaké době se přece jen vypotácím ven. Vzhledem k tomu, co se mi dneska už stalo, jsem celkem v pohodě. Asi zajdu za Wendy. Trošičku si postěžovat a potěšit se. „Wendy, miláčku, ty nepůjdeš přivítat svýho broučka?“ Křičím pod Wendiným oknem z plných plic. „Dicku, ty jsi zase pil!“ Jak zase? Když se tak jednou, dvakrát za měsíc opiju, neznamená to snad, že jsem alkoholik, ne? „Dicku, tohle je poslední kapka. Prý tě vyhodili z práce i z klubu. Mezi náma je konec! Jdi pryč, nechci tě už ani vidět.“ „Takže, když jsi včera říkala, že mě miluješ, tak to byla lež?“ „Jenže včera jsi byl bohatý bankéř s členstvím v golfovým klubu!“ Wendy práskne oknem. Nic nepomáhá, že se ji snažím přesvědčit, ať mi dá ještě šanci. Ach jo. V opilecké euforii se potácím ulicemi, avšak při pohledu na svůj dům ihned vystřízlivím. Chlapíci v oranžovým vestách totiž vynáší z domu moje věci. Křeslo, pohovku, postel a nakonec i tu moji krásnou novou plazmovou televizi. „Co... Co se to děje?“ „Jsme z pojišťovací agentury. Je nám to líto, pane Lorene, ale jelikož Vás propustili z práce, nemáme jistotu, že budete i nadále splácet půjčky, které máte u naší firmy. Tudíž Vám musíme zabavit majetek ve výši propůjčené částky.“ Nechápu to. Bezradně se rozhlédnu kolem sebe. Co jsem komu udělal? Za co mě Bůh trestá? Jakoby toho nebylo dost, všimnu si ještě jedné maličkosti... KDE MÁM SAKRA AUTO? Rozběhnu se k mýmu oblíbenýmu parkovacímu místu, ale namísto krásného autíčka, tam leží jen malý papír. „Z důvodu nezaplacení povinného ručení za poslední tři měsíce, jsme nuceni zabavit váš vůz na dobu neurčitou.“ Né, to je snad zlej sen. Ráno jsem byl úspěšný podnikatel s nádherným autem, překrásnou holkou a moderně vybaveným bytem. A co jsem teď? Nula. Nic. Absolutní chudák. To se mi snad zdá... Po schodech vyběhnu do podkrovního apartmá a bezradně se rozhlížím kolem. Holé zdi na mě působí strašně depresivně. Přejdu ke stolku na místě, kde stála postel a ze zásuvky vytáhnu pistoli. Mám toho dost. Už se nechci dívat na prázdný byt a netečně chodit kolem klubu. A hlavně nechci nikdy potkat Wendy s jiným. Natáhnu kohoutek a na hlaveň nasadím tlumič. „Nemusí každej vědět, že se chci zastřelit.“ Prohlásím a zasměju se. „Tak se tu mějte hezky!“
Probudím se, ale oči ještě nechávám zavřené. Když kolem sebe nahmatám jen chladné prostěradlo, trošičku se mi uleví. Takže se mi to jenom zdálo. Otevřu oči. To, co však spatřím, rozhodně není můj byt. Opodál stojí chlápek v bílém a prohlíží si mě. Doktor. Dojde mi v zápětí. „Dobré ráno, pane Lorene. Jak se cítíte?“ „Já...Celkem dobře, ale...“ Najednou se zarazím. Chci se otočit na druhý bok, ale jaksi to nejde. „Necítím nohy.“ Oznámím lékaři a čekám vysvětlení. „To je právě to, co jsem s Vámi chtěl prodiskutovat. Před dvěma týdny jste se pokusil spáchat sebevraždu. (Cože? To už je tak dlouho?) Jenže Vás slyšela sousedka a zavolala sanitku. Byl jste vrtulníkem převezen do naší nemocnice, kde jsme Vás také operovali.“ „Ale to nevysvětluje, proč necítím nohy?“ „Teď se k tomu dostávám, vydržte! Kulka Vás sice nezabila, ale poškodila Vám míchu. Vypadá to, že už nikdy nebudete chodit.“ S nepřítomným výrazem koukám z okna, jako bych nevnímal význam lékařovým slov. Panebože, co teď budu dělat? „Pane Lorene, posloucháte mě? Právě jsem Vám říkal, že...“
„STOP“ Zakřičí režisér. „Výborná scéna. Pro dnešek jsme hotovi. Máte padla.“ Obleču si kabát a vykročím do sněhem pokrytého města. Jak strašně rád se vrátím do zaběhnutého stereotypu všedního dne...


 Přidat komentář 




› Online 7


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2020 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14755
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6344
autorů: 860