Nokturno.net / tvorba / dílko

Jsem anděl s ledovým pohledem,
Jsem dítě noci, utíkám před světlem
Jsem ženou satana, krev je mou večeří
Nesu ti smrt, tvá duše mi dnes vystačí
Jsem vampír...

Slunce mizí za obzorem, noc do lesa již přichází,
lidé mizí do domovů a temné bytosti se probouzí.
Ty stromy strach nahání, to místo již mnoho let prokleto je,
kdo večer se tam odváží, ráno již nevyjde.

Dnes ráno muži se tam na dřevo vydali, však jeden se domů nevrátil,
snad usnul na mechu po svačině a nikdo jej cestou zpět nevzbudil...
Rodina truchlí nad ztrátou bratra, otce, manžela, přátelé vědí že již se s nimi nenapije,
oni roní slzy pro něj,znají ten les a ztratili naději, že tuto noc přežije.

Muž dotyčný, Marek mu říkají, však stále ještě na mechu si klidně sní,
a netuší kdo je ta žena jež nad ním stojí a jeho krk si lačně prohlíží.
Již dlouho se s člověkem nesetkala, tak jemně ho po krku pohladí,
ráda si vychutnává strach svých lidských obětí a Marek se probudí.

Úlek a úžas ne strach však náš Marek při pohledu na ni pocítí.
Ona nádherná je, pomyslí si a stejně jednou každý se v prach obrátí,
tak proč se bránit nebo se snad smrti bát?

Oči plné pohrdání ta žena na něj upírá, však její výraz najednou se změní,
„Jsi jiný, nebojíš se.“ hlas tichý a tajemný její do tmy zazní.
Již 400 let tu krev z lidí vysává, snad její samota ji donutila z jedním z nich se do řeči dát?
On ale úlevu cítí a říká si, že se možná nemusí jen tak lehce života vzdát!

A tak s ní hovoří o světě, o smrti, o lidech, zvláštní jak mnoho našlo se společných témat
a ona uvědomí si, že by se z něj lehce mohl její druh ve smrti stát...
a Marek snaží se rozhovor vést až do svítání,
snad již brzy vyjde slunce a svými paprsky jej ochrání!

Ona však již nechce čekat, svazkem nezvratným jej k sobě hodlá připoutat,
i přes veškeré své úsilí on je jen člověk a nemůže jí odolat.
Blíží se k němu, aby starý rituál mohla vykonat. Avšak měsíc dnes nějak brzy odchází...
Noc zradila ji a světlo tomu muži život přináší
Má být šťastný?