Nokturno.net / tvorba / dílko

Před rokem jsem se oženil s ženou, do které jsem se velmi zamiloval. Je mladší o patnáct let, než já. Než jsme se vzali, vyprávěla mi o svém životě a já jsem všechno pochopil. Vždyť jsem jí miloval. A ona mne. Nepochyboval jsem o její lásce. Možná, že to rozhodnutí se s ní oženit vyvolala touha přestat být sám a myslel jsem si, že pro náš čas vyloupneme z našich osudů místo a čas jen pro nás a ohraničíme se pouze a jen naším přáním sdílet spolu zbytek našich životů. Asi je to hloupost, ale až do doby, než jsem začal uklízet na půdě, jsem si myslel, že to tak lze udělat. Ano, byl jsem ženatý už jednou. Nebylo to dobré manželství. Žena na mne stále žárlila. I když neměla proč. Podezírala mne a nechápala, že člověk se nemůže pouze upíchnout na jednom bodě, že musí mít prostor pro sebe. Než jsem šel do důchodu, byl jsem obyčejným venkovským lékařem. Nic moc velkého. Ale přírodověda mne zajímala tak, že jsem v létě chodil po kopcích a sbíral jsem brouky a kameny a dělal jsem si pěkné sbírky. Každá taková procházka byla zkalena tím, že když jsem se vrátil domů, žena na mne nemluvila. Jídlo jsem měl v troubě a ona se jen úkosem dívala, jak si chystám talíř, abych si nalil polévku. Třeba na mne po celý zbytek dne vůbec nepromluvila. Svůj život jsem však nepovažoval za příliš nešťastný. Ani za příliš šťastný. Prostě jsem ho snášel, byl jsem rád, že nejsem v domě sám a když se zadařilo, pěkně jsme dokázali spolu se ženou prožít den. Byla náladová. I na to jsem si zvykl.
A jednoho dne dostala virovou chřipku a už nevstala. Opustila mne a dům zůstal prázdný a najednou tam chyběly i ty chvíle, kdy jsem měl stažené hrdlo lítostí, že na mne nemluví. To je život.
S Dorou jsem se seznámil na narozeninách mého nejlepšího přítele. Přišla tam náhodou, měla na sobě pěkné tmavé slušivé šaty a šperky. Vypadala spokojeně a usmívala se. Skoro celý večer jsme si spolu vyprávěli a pak si vyměnili telefonní čísla. A nakonec i snubní prstýnky. Řekl jsem, že bych chtěl pěkně dožít život a ona souhlasila. I když nemusela, pokračovala ve své práci, učila na základní škole hudební výchovu a měla i pár žáků, které učila na klavír. Vypadala vyrovnaná, bez problémů. Rád jsem sedával ve svém starém křesle a poslouchal její hraní na klavír. Měla tak zasněný výraz v obličeji. Byla tak krásná, když jí hudba pronikala každou žilou i srdcem. Byl jsem na ní pyšný. Tak pyšný, že jsem nechtěl vědět víc o jejím životě, než jsem musel. A pak jsem se dostal k jejím deníkům.
Našel jsem je náhodou, když jsem uklízel na půdě. Byly uloženy pod jejím starším šatstvem, které už nenosila. Ale také se s ním nedokázala rozloučit. Jsme spolu už nějakou, nikdy jsem ji neviděl plakat. Nikdy jsem ji neviděl ve špatné náladě. Nikdy by mne nenapadlo, že by tohle mohla udělat.

8. února
Předjaří. Tak se pomalu prodírá nejkrásnější období v roce. Jaké bude jaro ? Po dlouhé zimě snad každý očekává satisfakci. Dívám se do mraků. Raději, než kolem sebe. Po tom, co se všechno událo, nemohu se prostě smířit. Tolik lidí, kterým jsem věřila, najednou zklamalo. Bylo mi tak těsno, tak nedýchatelno. Odmítla jsem všechny možné nabídky přátel a kamarádů, abych přijela, že si promluvíme. Nemohla jsem. Čekala jsem na to, jak s tím vším naloží sama Prozřetelnost.
Krize už trvá pět měsíců. Den co den se nutím, abych si napsala pár řádků o tom, na co zrovna myslím a o čem uvažuji. Zvolila jsem si tento způsob autoterapie docela sama. Mohu tak lépe kontrolovat, jak se dokážu zkoncentrovat. Když se podívám na předešlé stránky, jsem na tom o mnoho lépe.
Proč trpím ? Tuto otázku jsem si ještě docela nedokázala vysvětlit. Je to asi o kapce, díky níž se přelil pohár mé výdrže a trpělivosti. Jsem sebevrah. Jednoho dne jsem vztáhla proti sobě ruku. To bylo po tom, kdy jsem ztratila najednou odvahu žít. Chuť žít a překonávat svoje problémy i problémy jiných. Najednou mozek řekl dost. Tělo řeklo dost. Bylo to nelogické. Bylo to konečné. Všechno, co mne poutalo, co mne udržovalo v životním elánu, najednou odstoupilo a byla jsem to pouze já, věčnost a vzdálenost mezi mým vnímáním a časem, který dostal pro mne jiný rozměr, než ten, že za hodinu musím někam odejít nebo někam přijít. Chyběla vůle, chybělo pochopení, proč bych to vlastně měla dělat. Zachránila jsem se. Nebyla jsem dost pevná a přesvědčená, že bych tento svůj pocit úmysl měla dotáhnout do konce. Nikdo o tom neví, jen tento můj deník. Nikdo, jen tento sešit. Podivné. No, jsem na nemocenské kvůli nevolnosti. Nikomu jsem se nesvěřila, co jsem udělala, co jsem snědla. Chvíli mi hučelo v hlavě, dělaly se mi mžitky před očima, ale protože jsem se snažila opět ožít a podstoupit každodenní pouť po tomto světě za mými povinnostmi, hledala jsem způsob, jak zase spojit tělo a duši, aby duše tělu pomohla, aby ho přesvědčila o užitečnosti žít.
Občas zazvoní mobil. Občas někdo zazvoní u dveří. Ale já nechci s nikým mluvit. Nejsem schopná se soustředit a předstírat jen lehkou nevolnost. A není nikdo, kdo by byl schopen unést tu realitu, že jsem sebevrah. Že jsem to zatajila, že lžu o svém nynějším stavu a že sama, bez pomoci vědy a přátel hledám konec pupeční šňůry, která by mne opět připoutala k plnohodnotnému životu.

Tato stránka, napsaná rozechvělým písmem usvědčovala snad celé její okolí z naprosté lhostejnosti. Probíral jsem se prvním sešitem, snažil jsem se pochopit rozpoložení mysli a srdce a sám jsem se přistihl, že upadám do melancholie. Je to neprofesionální. Ale ten deník byl psát tak krásným způsobem, že sám o sobě stačil na to, aby byl prohlášen literárním skvostem. I když literatuře moc nerozumím. Ale rozumím sobě a věřím svým pocitům. Tak, jako ona jim uvěřila ve chvíli, kdy to udělala a když pak dopsala poslední stránku a zavřela desky za svým těžkým obdobím. Snad jsem neměl vůbec ty sešity otevírat. Vždyť už otevřela předemnou všechno, jen tohle zatajila. Teď se rozhoduji, zda mám ve čtení pokračovat. A nebo to uložit zpět do zapomnění, ponechat jí její tajemství a nesouviset s minulostí. Zdá se, že je šťastná. Ale teď, co to vím, budu už pochybovat o upřímnosti jejího štěstí, vždycky už budu počítat s tím, že na dně její duše je cosi temného, co může být zase vyvoláno nějakou hádkou, nějakou nepříjemností nebo špatně voleným slovem. Už si nejsem tak jistý, že je naše štěstí neotřesitelné. V těchto myšlenkách mne vyrušil zvonek u dveří. Rychle jsem uložil všechno na místo a seběhl dolů. Listonoška přešlapovala před dveřmi chladem a podávala mi doporučený dopis. Podepsal jsem převzetí a zavřel dveře. Sedl jsem si ke stolu, nasadil brýle a přitom jsem si uvědomil, že vnímám každý svůj pohyb. Proč ? Jakoby ho popisovala ona. Uvědomil jsem si v tu chvíli, že jsem nebyl připraven číst zápisky člověka, který dopadl až na dno, aby se posléze z něho zvedal pomocí svého chtění a vůle. Na zdi tikaly hlasitě hodiny, sem tam jsem zaslechl z ulice nějaké hlasy, bylo teprve poledne. Ještě pár hodin a vrátí se,z práce, auto naložené nákupem, určitě mi přinese nějaký dáreček,jak to vždycky dělává. Vstal jsem a přešel kuchyni. Tolik mne to táhlo zase na půdu k jejím deníkům. A tak jsem si položil otázku, proč to udělala ? Kde je rozuzlení jejího příběhu ? Nejsem tak vzdělaný, abych mohl sám od sebe rozuzlit, zda to její rozhodnutí skoncovat se životem bylo z nějaké nešťastné lásky nebo prostě z toho, že jí přestalo bavit žít. Možná, že kdybych já ji dal příležitost se zcela vyzpovídat z minulosti, že bych se to dozvěděl. Teď chápu, že jsem se zachoval sobecky. Že jsem jí nenechal mluvit dál. Všechny ty pochybnosti, zvědavosti a také dlouhá chvíle z nečinnosti mne opět přivábily na půdu. Z vikýře šlo takové mléčné světlo, obloha byla zatažená, ale nesněžilo. Alespoň ještě jednou jsem sáhl pod kupu jejích šatů a vytáhl druhý sešit, který měl modrý obal. Otevřel jsem ho na první stránce. Byla tam taková pěkná malůvka horského úbočí. A text začínal pod ní.

30. dubna
Dnes jsem se rozhodla, že vyjdu ven a projdu se trochu v přírodě. Cítím se dobře. Včera mně byla navštívit Helenka, tak jsme si trochu popovídaly o takových těch ženských věcech. Chudák holka, nedávno jí opustil manžel a zůstala sama, bezradná, tak se snaží o trochu rozptýlení. Když jsem jí poslouchala, vzpomínala jsem na něco, co jsem si zakázala. Ale najednou jsem pocítila, že je to už minulost. Ulevilo se mi. Ano, čas je velký lékař. Zapouzdřil bolest a ohraničil jí hradbou, za kterou unikají jen ty pěkné vzpomínky, pochopila jsem to. Daly jsme si spolu kávu ze šlehačkou, zákusky jsem koupila čerstvé v cukrárně. Bylo nám fajn. Smály jsme se jedna druhé, jak nám svědčí to, že jsme opuštěné. Před nějakou dobou bych si zoufala, jen kdybych si na to vzpomněla. Ale dnes to beru s humorem. Už je to rok …

Pod domem jsem uslyšel zvuk našeho auta a rychle jsem strčil sešity tam, kam patřily. Seběhl jsem dolů a dělal, že si právě stavím na kávu. To je pěkně směšná záležitost. Tajně chodím krást na půdu tajemství své ženy, už tam nepůjdu. Už tam prostě nepůjdu. Vběhla dovnitř celá zmrzlá a objala mne. Jako každý den. Vztáhla ruce nad hřející plotýnku sporáku a otočila se ke mně.
„ Ty jsi nějaký divný. Stalo se něco ?“ zeptala se a pátravě se mi podívala svýma hezkýma očima do tváře. Poprvé za celou dobu, co ji znám, jsem pod jejím pohledem znejistěl.
„ Děje se něco, Karle ?“ zeptala se mne znova a také znejistěla.
„ Ale nic. Jen jsem trochu unavený. Asi z toho počasí. Chybí mi procházky v přírodě a chybíš mi ty. Napadlo mne, že bychom se měli odstěhovat do města. Mohl bych zase sloužit. Stejně mne Franta žádal, jestli bych nešel na záskok, že toho má moc.“ Viděla jsem, že se zarazila. Trochu mne to podráždilo, ani nevím, proč.
„ Ale sám jsi si přál, abychom bydleli zde. Vrazili jsme do toho hodně peněz, aby byla tvoje chalupa k celoročnímu obývání. Proč najednou zase chceš zpátky ? Budeme muset udělat rekonstrukci, zrušit paní Hlaváčkové nájemní smlouvu. „
Jakmile začala vynášet tyto argumenty, v hlavě se mi začaly rojit nepříjemné myšlenky. Najednou se jí nechce se stěhovat. A před tím byla tak ráda, že nebydlíme ve městě. Ale nechtěl jsem se nic domýšlet. Mlčel jsem. Udělal jsem si kávu, položil jsem na stůl ubrousek a poprvé jsem se jí nezeptal, jestli si dá také. Mlčky si slila vodu do šálku, kam si ledabyle dala dvě lžičky a zamíchala ji.
„ Řekni mi, Karle, jestli na tom trváš. Já se ti přizpůsobím.“ Její slova zněla smířlivě. A já jí na ten smířlivý tón nechtěl skočit. Měl jsem jí snad říci, že jsem četl úryvky z jejích deníků, které předemnou schovala, že trochu jsem nahlédl do jejího tajemství, které mi neprozradila ? Žárlivě jsem trval na tom se dozvědět celou pravdu. Ale – neměl jsem odvahu se jí zeptat přímo - měla jsi předemnou nějakého milence, kvůli kterému jsi se chtěla zabít ? Tak by měla znít ta otázka, která však mohla v jedné minutě přehodnotit náš vztah založený na úctě a sebeúctě.
„ Ty se na mne zlobíš ?“ zeptala se po chvíli.
„ Ne, nezlobím. Jen tu nechci být celé dny tak sám.“
Lhal jsem jí. Právě naopak, ona mi začala překážet v tom, abych mohl kdykoliv vylézt na půdu, odhrnout její šaty a vytáhnout její deníky, číst si v nich a zkoumat její tajemství až na samé dno. Odhalit jí a usvědčit.
Ten den neskončil dobře. Už se mne na nic neptala. Dala se do žehlení a poslouchala stanici Vltava, kde hráli nějaký koncert. Já jsem si četl noviny. Pak jsme šli spát. Ona usnula hned, já jsem se díval do tmy a počítal hodiny, kdy konečně odjede, abych se dostal na půdu a pokračoval v tom čtení. Plánoval jsem si, že to nebudu číst namátkově, ale pěkně po pořádku a určitě se vyjeví, co se vlastně stalo. Musím to vědět. Musím to odhalit. A v tu noc jsem si uvědomil, že prostě žárlím. Ještě jsem byl natolik střízlivý, že jsem došel k závěru, že je to posedlost. Ne, my se musíme odstěhovat, co nejdál od toho kufru s jejími deníky. Přeci mi do toho nic není, jak žila předemnou. To mi diktoval holý rozum, ale city ty byly jiného názoru. Blížilo se ráno a já jsem dospěl k závěru, že ten, kvůli kterému se odhodlala k tak zoufalému činu, se s ní schází ve městě a proto byla tak zaražená, když jsem jí navrhl, abychom se tam zase přestěhovali. Ráno jsme vstali, ona udělala snídani, když viděla, že nemám náladu, tak se jen rozloučila a odjela. Čekal jsem několik minut, jestli se nevrátí, oblékl jsem si svetr, protože na půdě byla zima, vzal si baterku a mazal na půdu. Vyndal jsem ten první sešit, v červeném obalu. Otevřel ho. Zalistoval v něm. Byl hustě a ohledně popsán, začínal dnem 8. února, to jsem četl, tak další den.

9. února
Docela se vyčasilo. Tak ráda pozoruji oblohu, Zatímco jsem měla včera trochu špatnou náladu, dnes jsem na tom jinak. Ale to nevadí, každý den je jiný. Udělala jsem si k snídani bílou kávu a ukrojila jsem si dva plátky z vánočky, pokapala je medem a teď mám pocit sytosti a klidu. Chtěla bych být zase šťastná. Chtěla bych mít takovou povznesenou náladu a všechno, co bylo, zapomenout. Nemohu. Pořád jsem plná očekávání, že se něco změní, že to samo přijde, že to byl všechno omyl, že jsem si to snad špatně vyložila. Bože, dělám si pořád naděje a myslím, že jsou to falešné naděje.Ne, nic se nezmění. Vím to, musím si prostě zvyknout na skutečnost a nesmím snít. Však sama vím, kam mne až sny zatáhly. A každý krok zpátky by mohl pro mne znamenat pád do propasti zoufalství a beznaděje, já jsem se rozhodla, že se budu léčit, že změním své postoje a změním i svou citovou stránku. Nesmím se poddávat věcem, které nemohu změnit a za to se budu prát. V jedné písni se zpívá : „Pro jedno kvítí slunce nesvítí.“ Ale je to pravda ? Slunce svíti pro každé kvítí, pro každého člověka, dobrého i špatného. Až do doby, než se někdo rozhodne jako já a vzdá se dobrovolně pohledu do slunečního jasu, odepře si pohled na večerní oblohu plnou hvězd, připraví se o šanci láskyplného objetí. Dnes je to poprvé, co myslím na to, co bude po smrti. Neucítím vůni jabloňových květů, neuslyším pozemskou hudbu, už nikdy nespatřím své milé žáky, vůni třídy, neuslyším to netrpělivé šoupání dětských nožek v bačkůrkách, kdy se očekává zvonění.Už nikdy nebudu malovat dětem houslové klíče do jejich notových sešitků a nebudu opravovat poletující notičky mezi řádky. Takže, žádné zoufalství. Zakazuji si to. Zachvíli si udělám malou svačinku a odklopím víko od klavíru. Uvidím, zda budu mít chuť hrát. Pokud ano, pak se to blíží do stavu uzdravování se.

Pochopil jsem , že jsem si přinesl z mého minulého manželství velké břemeno. Navykl jsem si na žárlivost. Chyběla mi. Ten cit, kdy se v člověku všechno bouří, ty ďábelské city, které člověka škrtí a nutí ho říkat nepravdy, výmysly a lži, jen aby druhého ranil. Z těch pár zoufalých řádků, které jsem četl, jsem se dostával do podobného stavu, jako ona a zjistil jsem, že nejsem ani já zcela vyléčen z letitého útlaku a komandování. Jenomže, já jsem se nechtěl osvobodit. Náhoda mne osvobodila. Byl jsem zbabělec, chtěl jsem mít zajištěné pohodlí i s tím věčným kraválem, podezíráním, urážlivými pohledy a výroky. Nevydržel jsem to číst dál. Přestal jsem to hodnotit. Přestal jsem jí milovat. V tu chvíli, kdy jsem si uvědomil, že jsem sňatkem s ní chtěl pouze zamazat skvrnu na svém životě, jsem se nevyléčil sám a tudíž jsem nebyl hoden toho, abych byl milován s duší plnou jedu a touhy pokračovat v tom kde jsem skončil, v trpném a záštiplném vztahu.
Vzal jsem poslední, zelený sešit, poslední stránky nebyly popsány. Vzal jsem si ho dolů a sedl si psacímu stolu. A popsal jsem jí svůj život, o kterém jsem jí nikdy neřekl, přiznal jsem se jí k mé posedlosti číst její deníky a ke své žárlivosti k něčemu, co nevím, co je. Každou větou jsem cítil velkou úlevu. Byly čtyři hodiny, když jsem své psaní skončil. Zavřel jsem sešit a zanesl ho na půdu. Všechno jsem urovnal, aby nepřišla na to, že jsem se jí hrabal ve věcech, oblékl jsem se, vzal jsem fotoaparát a šel ven. I když bylo nevlídné počasí, já se cítil jako znovuzrozený. Cítil jsem, jak se mi vrací láska, touha po dalších a dalších dnech po jejím boku, poslouchat její hudbu a zpěv a smích. Když jsem se vrátil domů, byla skoro tma. Seděla za stolem a pila kávu. Objal jsem jí a políbil. A řekl jsem jí snad poprvé se vší vroucností, že jí miluji. Měla šťastný výraz. A já ……. sám můj Anděl strážný mne přivedl k jejím sešitům, abych se vyléčil ze své minulosti a mohl žít znovu. Nevím, jestli si to někdy přečte. Kolikrát jsem měl touhu to vytrhnout a spálit, ale řídil jsem se její filozofií, alespoň někde musí člověk mít místo, kdy je naprosto k sobě úpřímný a je schopen se vyzpovídat.