Nokturno.net / tvorba / dílko

Lidé si závidí, majetky a domy,
peníze, milence a co ještě … kdo ví ?
Ulice měst – krutost a násilí.
A myšlenky lidí – lži a smilnění.

Je lepší ho nevidět ? Zapřít ho a zaklít ?
Psát o něm romány, šířit deprese ?
Číst o něm v tisku, kde jaká represe ?
A nebo se umět v něm krásně zasnít ?

Třeba takto ………

Až za hranicemi tušení - smavá údolí,
v kterých je ukryta prostota žití,
až neskutečně čisté hladiny řek,
ve kterých je - rybí prosté bytí.

Na úpatí hor - malý čistý dům.
A v něm krb a na zemi pár kůží.
Uprostřed stojí malý čistý stůl.
Tak útulno, voňavo, až dech se ti úží.

Zahrádka plná voňavých růží,
cestičky shrabané , altánek bílý,
za plůtkem srnečka, co ráda polaskání,
a vůně borovic - při večerním klekání.

A láska laskavá, bez jediného mráčku,
podává ti čaj z bylin, jak na obláčku.
V tichounkém úpění s ní pak Budeš zas .....
Pod obrazem svatým, co zanechal ti Čas.

A ráno, až rozhodí po trávě drahokamy,
až ovce zvednou své mírné bílé hlavy,
s milostným dnem si předáš pozdravení.
To je ten svět - hodný k závidění !