Nokturno.net / tvorba / dílko

Jeden muž nevšední,
očarován krásou ženy,
očarován tělem, vzhledem
touží po ní velmi...

Necítila k němu prve
nic, co by jí vzrušilo.
Přec krásná slova,
jež nikdy neslyšela,
to ji zcela omámilo.
Proč tak málo stačilo?

Vždycky si říkala:
,, Na tohle já nejsem.\"
Ale jako vždy
i nyní se mýlila.
Ach, jak hořce to pocítila.

Ta milá slova chyběla jí,
náhle si toho vědoma.
Tak podlehla mu,
podlehla lehce a ráda,
i když po něm netoužila.

Ovšem krása těla vydržela krátce.
Duše jako masožravá květina.
Duše, co jeho duši zničí.
On miloval její krásu, zbytek se mu příčí.
Napsal o ní řádky, které jí teď ničí.

Krásná žena s duší prohnilou.
Krásná žena co zahubí ho.
Raději opustil jí v naději,
že někde najde jinou,
co oběma směry okouzlí ho.

Ta krásná žena s ohavnou duší,
téměř vyrovnaná,
uvědomělá sama sebou,
jeho básní je opět zničená a bezradná
zase na začátku jednou.

Smutek se objeví,
v slzách se topí,
pro tu sloku nezapomenutelnou.
Topí se, ale moc dobře ví,
že slzy se zastaví, jednou.
Nesčetné zkušenosti promluví.

,,Když už né krásná, alespoň duši mám milou.\"
Tato věta jí byla svou.
Však ukázal se opak
a ona je teď jinou...

Snad konečně už bude svou...