Nokturno.net / tvorba / dílko

Šeptám hlasům v tůni dní,
čekám, až se rozední.
Pak roztáhnu křídla deště,
vznesu se, jsem bájný ještěr,
a ty spíš, nic netuše,
tak nahlédnu ti do duše.

Cítím teplo, kotouč slunce,
se ke mně tváří obrací,
paprsek – uťatý v půlce -
k němuž se modlí žebráci.

Čakrami mi proudí síla,
svírám v hrsti netopýra.
Složím křídla, chci tvé rty,
dny s dechem bezu, od myrty…
Osud nám zaklel studánky do očí,
jsme jenom my, svět se dál netočí.

Zapleť mi do vlasů všechny své touhy,
prameny svaž do potoka snů.
Když chybí mi světlo okamžik pouhý,
vpíjím se do kůží bez hlesu.