Nokturno.net / tvorba / dílko

Byl večer. Ležel jsem a pozoroval hvězdy. Jak se lesknou, blyští, září. Odedávna ukazují cestu obyčejným lidem. Člověk si vždy vyhlídne tu svou, ikdyž se občas v té záplavě ztrácí. I já jsem se začal ztrácet.

Ale pak jsem ji uviděl. Seděla na židli, nožku přes nožku. Měla modré přilehlé šaty a v ruce držela hrnek, ze kterého stoupala jemná pára. Ta se zastavovala u jejích hnědých vlasů a zčásti zahalovala tvář. Usrkla si a položila hrnek na malý skleněný stolek, takový se dá běžně koupit v obchodě s moderním nábytkem. Oblak páry zmizel a na mě se podívaly dvě modré oči. Rukou naznačila že mám vstoupit. Vzal jsem za kliku a nic. Začal jsem třást s dveřmi , snažil je vyrazit. A vyrazil jsem ze sebe jen: „ Proč jsem k sakru usnul?“

No nic. Prostě další hvězdy. Byly tu černé na bílém. Tak jsem začal číst. Prý pokuta, no to tak! Na mě si nepřijdete!. Že prý dvacet pět tisíc korun. A co jsem tak strašného udělal? Jo aha, prý jsem přejel v opilosti policajtovi nohu, pak jsem mu vynadal a ještě jsem ho poblil. „Tak to jsem neudělal! To si nepamatuju!“

No jo, to ty hvězdy. „Pozoruj a nespi!“. „A ony pořád nejdou otevřít!“ Unaveně zívla a odešla. A já jsem to zatočil k baru. Natankoval jsem za svého bavoráka – flaška vodky chutnala výtečně. Naštěstí jsem se klíčkem trefil do dírky. Teď to šlo otočit doprava snad samo. „Proč mají ty světla takovou mlhavou barvu?“

Otevřel jsem oči a zaostřil. „Už to skončilo“. Vypnul jsem televizi a šel do postele.