Nokturno.net / tvorba / dílko

Někdy měla pocit, jako by zahrada žila svým vlastním životem. Dýchala, slyšela ji, promlouvala. Hladila, šeptala, chvěla se a dojímala.
Večer, když se setmělo, vydechla svou tajemnou vůni tisíce a jednoho květu a v oroseném šatu se třepotala ve větru. I hvězdy voněly. Sladce, průzračně, svěže. Keře se klaněly sametové stuze potoka, celé ztěžklé přízračnými květy a polibky motýlů. Květiny teď všechny pod jedním závojem tónu modrého až k zalykání, rosily okvětní lístky v záři noci, země i svého vlastního těla. Tráva hebky ševeleila bez dechu, hlubokým zpěvem jež rozpoltí srdce každého snílka. Pak se klenuly stromy do výšek nebes, která nad tím vším teskně kvílela potají, větrem do mlhy schouleným a smutným, melancholickým, usedavým rytmem. Nic se nepohnulo v plné své celistvosti, jen sem tam stéblo, lístek, stonek, jako drobné prsty rozechvělé milenky ve své touze, avšak držíc vášeň v ostyšném utajení.
Srdce při tom člověku se zdálo náhle tolik těžké, jako vrchovatě přeplněné svou krví. Tolik, tolik, lásky i smutku v něm! Až se z toho chtělo plakat, schoulit se do přízračné té náruče zahrady a plakat jako dítě tak tiše jako to dovedla jen sama nebesa.
Sochy bílého mramoru, stály nehnutě, jako stráže a svýma rukama podpíraly tu nezkonalou těžkost vzduchu, aby snad nezdusil svou pronikavostí každé stéblo na zemi. Oči se jim třpytily, mlhou hnuly se i jejich šaty, na křídlech andělů ulpívala bílá pírka a slova mramoru bezhlasně odříkávala své ámen.
Nejasný se nad tím zdál být měsíc, jakoby za mlhou, za mlhou věků chtěl shlédnout dolů, ale přece nemohl odkrýt tajemství zahrady.