ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Tyran

17.03.06 | čtenář Irena, @ | 2217 x | vypínač

Opravdu, nechce se mi o tom mluvit.“ Seděla jsem v pracovně psychologa, který měl na mne dělat posudek způsobilosti stát se policejním psychologem a vstoupit do jejich řad. Všechny zkoušky jsem udělala, ale byla tu ještě jedna překážka. Psychická rovnováha.
„ Ale jen to zkuste. O domácím týrání neslyším poprvé.“
„ Ale všechno je už za mnou.“ Namítla jsem, ale byl to slabý argument.
„ Chcete tu práci ne ? Paní kolegyně, zkuste se přemoci. „ Jemně mne přemlouval a dotkl se mé ruky.
Váhala jsem. Nechtěla jsem se ještě jednou vrátit do těch dnů, které mi navždy vzaly minulost. Ale potřebovala jsem práci. Po tom všem, co se to událo, jsme přišli se synem o všechno, co bylo naší jistotou a domovem a já mu měla až do jeho dospělosti nahradit všechny ztráty. Které jsem možná zavinila také sama. Ale kdo ví, jestli by nakonec ty záležitosti nevypukly s celou razancí, i kdybych se chovala jinak a dělala všechno tak, jak po mně manžel žádal. Těžko říci. Sedím v pracovně psychologa, který se mi snaží pomoci v tom, aby přestálé hrůzy nenechaly stopy v mé mysli, až budu muset čelit podobným událostem u jiných lidí. Je to logické a jasné. Měla bych se podvolit.
Na to, jak dopadnu, čeká i můj kolega, který na mne spoléhá a věří mi stejně, jako jsem mu věřila já, kdy jsem volila mezi dvěma krajnostmi. Zachránil mi život. A já, pokud to vyjde, budu také pro něho oporou, protože při té práci si lidé musí především věřit a umět se opřít jeden u druhého.
Vychoval si mne a já prošla ohněm. I když jsem z počátku byla nesmělá, příliš upjatá a bála jsem se. Nikdy mi neprozradil, proč si vybral právě mne. Neznal mne. Ale oslovil mne. Dal mi pocit sebedůvěry, vnitřní síly a nový lidský rozměr.
„ Dobře, tak já to zkusím.“
Napila jsem se vody a zamyslela jsem se. A v duchu mi vyvstal obrázek toho rána, které rozhodlo o spádu všech událostí.
Ano, bylo to ráno, kdy celý příběh začínal. Vidím to jako dnes. Manžel se právě chystal k soudu. Byl předsedou senátu Krajského soudu. Myslela jsem si, že je hodný, laskavý, ale přísný člověk, který všem měří podle práva a spravedlnosti. Lidé si ho vážili. Tehdy jsem byla na volné noze. Pracovala jsem jako psycholog na testech pro výběr uchazečů pro policii. Měla jsem smlouvu s místní stanicí policie České republiky. Celkem klidná a dobrá práce.
„ Prosím tě, nezapomeň odpoledne vyzvednout z čistírny oblek. „ Slyším ho, jak v koupelně dokončuje svou toaletu a jeho hlas je tak vyrovnaný, jakoby se nic nedělo. Ale ono se děje. Musím se tomu trochu smát. Ještě před pár dny by můj mozek zachytil ten signál – jít do čistírny – jako první povinnost. Ano, půjdu tam, to víš.
„ Tak pa, miláčku a dnes mne čekej až o šesté, „ říká mi mezi dveřmi. Vstanu a jdu ho políbit, musím dělat všechno tak, jako dřív. Nastavuje svou oholenou tvář a já mu vlípnu polibek na tvář.
„ A Pavel, ať jde hned po škole k babičce. Jestli se dozvím, že se někde potuluje, tak si to s ním vyřídím.“ Pavlík ještě spí nahoře, školu má dnes na devátou. Má malér, s klukama si hráli na policajty a zloděje a rozbili paní Vrankové okno. A to syn váženého soudce nesmí dělat, to ne. Ale může, proč by nemohl ? Okno se zasklí a zaplatí škoda, paní Vrankové se omluvíme a je to. Ale náš tatínek má strach, aby na jeho postavení nebyl sebemenší šrám a tak nás pořád utahuje a utahuje.
Zvláštní, když ho líbám, ani se mne nedotkne. Pomyslela jsem si, když se se mnou očima rozloučil a kráčel ke svému vozu. Dřív jsem ho očima vyprovázela až za roh, dnes ho také vyprovázím, ale je to jiné. Jsem ráda, že je pryč. Přiznávám to. Dvanáct let manželství bez vášně, bez romantiky, prostě instituce. Chladné polibky, jako bych líbala strýce a ne manžela. Na začátku to bylo jen trochu jiné, ale jak se narodil Pavlík, tak i to trochu nějak skončilo. Pan soudce si mne zařadil do šuplíku matka a já měla čím dál větší jistotu, že pokud se mnou spí, tak proto, že je prostě ženatý. Hraji si na spokojenou, ale nejsem. Při milování vzdychám, jakoby mne to uspokojovalo, ale neuspokojuje. Nikdy si nezměnil vodu po holení, umývá se stále stejným mýdlem .Ne, není mi odporný, to ne, ale já čím dál víc ztrácím touhu po sexu. Pohřbívá mne. Vůbec si to neuvědomuje, protože chápe pouze sám sebe. Co je dobrého pro něho, je také dobré pro mne. Pohled na něho mne nesvádí, spíš mám pocit, že stojím u soudu a on si mne měří pohledem, který rozhoduje mezi vinen nevinen. Ó, můj ubohý Jindřichu. Tak se snažíš, aby to všechno klapalo, ale to, co by mělo opravdu klapat, tak to vázne a drhne až k zadušení. Bože, kdyby mi třeba přinesl někdy kytku mimo nějaké příležitosti. Kdyby udělal nějakou hloupost. Ale on ne.
Ale tohle mne všechno neomlouvá, že mu lžu v posteli. Já vím. Na policejní stanici nastoupil nový velitel. Testovala jsem ho. Jeho testy vyšly výborně. Ale i moje soukromé, ženské testy, vyšly v jeho prospěch. Vysoký, světlovlasý, štíhlý a vypracovaný, tvrdý a přísný. O tři roky mladší než já. A jak mu sluší uniforma. Vídám ho denně, pozdraví mne a jde si po svém.
V těchto myšlenkách jsem pomalu uklízela nádobí a chystala se vzbudit Pavlíka. Ale ten už byl na nohou.
„ Taťka je už pryč ?“ zeptal se mne rozespale.
„ Ano, a ty se chystej do školy.“
„ Mám chuť na kakao,“ řekl a podíval se na mne stejným pohledem jako jeho otec.
„ Bude čaj,“ řekla jsem rozhodně. Ještě aby mne tak komandoval vlastní syn.
Šel do koupelny. Slyšela jsem, jak si pouští vodu a u toho si něco pobrukuje.
„ No vidíš, jsi jako nový,“ usmála jsem se na něho, když vyšel pěkně umytý, v tričku a kraťasech. Taky se na mne usmál a zakousl se do krajíce chleba s medem.
„ A tady máš moc dobrý čaj.“
„ Mami, víš, že poldové mají nového velitele ?“
„ Vím. „
„ Viděl jsem ho. Je pěkně namakanej.“
„ Pavle, jak to mluvíš.“ Napomenula jsem ho. Ale jen jemně.
„ Prý chodí každý den do posilovny. Náš taťka by měl taky chodit.“
To by měl, pomyslela jsem si. A musela jsem se v duchu smát. Už vidím mého Jindřicha, jak někde zvedá činky. Spíš tak hromadu soudních spisů.
„ Hlavně koukej, aby tě nemusel vodit domů,“ řekla jsem a uklízela nádobí do skříněk.
„ No, to by všichni zírali, co ?“ zasmál se Pavlík.
„ Hlavně náš tatínek. Jo a po škole k babičce. Tatínek si tě u ní vyzvedne. Udělej si úlohy.“
Pavlík se nachystal do školy. Ještě jsem ho zkontrolovala a pak jsem mu dala pusu a zavřela dveře. Pustila jsem si do vany vodu, shodila župan a rozpustila jsem si vlasy. Lehla jsem si spokojeně do pěnivé koupele a nechala vlasy napospas vodě. Vždycky se mi hodně ulevilo, když jsem se o samotě koupala a poddávala jsem se teplé, přátelské vodě. Bylo to jako něžné objetí. Do koupelny proudil svěží ranní vzduch a nesl sebou vůni jabloňových květů. Moje tělo spočívalo nehybně ve vodě, moje myšlenky se potulovaly kolem policejní stanice a pomalu začaly spřádat příběh. Voda už trochu chladla, tak jsem si nalila na vlasy šampon a pomalu jsem se s nimi mazlila. Zavřela jsem oči. Pěna mi tekla přes obličej. Byla to slast. Pak jsem se umyla a osprchovala, vlasy jsem si rozčesala a navlékla jsem si župan. Zachvíli uschnou a rozvlní se mi po ramenou a zádech. Tentokrát je nechám rozpuštěné. Vezmu si na sebe něco lehkého, vyrazím na nákup a pak skočím do kanceláře. Nalíčila jsem se a nachystala si nákupní tašku. Zběžně jsem mrkla do lednice, co mi všechno chybí a napsala jsem si malý seznam. Zamkla jsem za sebou dům a vyšla do zahrady. S těmi novými pocity a myšlenkami jsem všechno vnímala úplně jinak. Jako bych šla na rande. Kdo ví ? Usmála jsem se v duchu.
„ No ne, paní doktorko, vy jste omládla, vám to ale sluší,“ zastavila mne sousedka.
„ Ale co by. „ Věděla jsem, vypadám líp, než kdy jindy.
„ A co je nového ? Víte, že máme nového šéfa policie ? Ten tu udělá pořádek. Ne jako ten Šrámek. Ten si ničeho nevšiml. Ani toho čmárání po zdech, ani té party, co vytloukala sklepní okna. „
„ Ale pan Šrámek byl hodný a pečlivý člověk.“ Nechtěla jsem, aby mu křivdila. Když šel do penze, tak mne políbil na čelo a řekl mi, že na mne vždycky bylo spolehnutí.
„ Hodný nestačí. Teď se tu přistěhovalo do nových bytovek spousta neznámých lidí s dětmi a ty tu řádí. A dokonce tu chodí i opilci.“
„ No jo, „ povzdechla jsem si. Tak jsme se rozloučily.
V obchodě bylo pár lidí. Někteří mne pozdravili, odpověděla jsem na pozdrav a prohlížela jsem si nabídku ovoce. Pomeranče, jablka, banány, pěkně naskládané.
Pan Ondráček se opravdu o svůj obchod staral. I když byl obtloustlý, běhal celý den za pultem a s úsměvem obsluhoval své zákazníky.
„ Tak co si dáme, pane veliteli ?“ Trhlo to se mnou, ale neotočila jsem se. Stál blízko mne. Cítila jsem to.
„ Jednu mattonku a hořkou čokoládu.“
„ A jakou ? Máme tady výběr, vyberte si.“
Chvíli bylo ticho. Nabrala jsem do sáčku čtyři velké pomeranče a obrátila jsem se k pultu.
„ Á, paní soudcová si už také vybrala.“
Myslela jsem si, že se propadnu. Obrátil ke mně oči a usmál se. Spíš se zasmál. Stála jsem jako školačka a vím, že jsem trochu zrudla. Zaplatil, dal si láhev pod paži a rozdělal si obal od čokolády, do které se zakousl. Čekal na mně, až zaplatím a pak předemnou otevřel dveře od obchodu a nechal mne vyjít na ulici. „ Měl bych pro vás práci,“ řekl mi a zakousl se do čokolády.
„ Ano ? „ opáčila jsem a snažila jsem se být klidná.
„ Potřebuji otestovat pár nových uchazečů. Chci je nasadit do té panelové výstavby. Je tam pár lidí, co začínají dělat potíže. Nechci tam posílat svoje chlapce, znají se s nimi, nedělalo by to dobrotu. „
„ A kdy dostanu podklady ?“ zeptala jsem se naoko věcně.
„ Dnes odpoledne se za mnou zastavte. Ve 14,00 hodin na vás budu čekat v kanceláři.“
Odemkl policejní vůz a nastoupil do něho. Někdo by řekl, že je arogantní, ale mně to imponovalo. Však jsem věděla docela přesně, jaký je. Rozhodně se nebude předemnou klanět. Jsem součástí jeho práce, tak mne tak bere. Asi pětkrát jsem se převlékla, než jsem se rozhodla pro střízlivý tmavěmodrý kostým a bílou halenkou. Učesala jsem si uzel a zlehka nalíčila. Pak jsem se trochu naparfémovala. Rozhodla jsem se, že pojedu autem. Napsala jsem mužovi lístek a odpoledne bylo moje. Než jsem vystoupila před stanicí, tak jsem se ještě zběžně zhlédla v zrcátku. Pak jsem vešla do chodby, zapsala se u dozorčího a vyšla do prvního patra. Zaklepala na jeho dveře. Srdce mi tlouklo. I tou zvláštní atmosférou, kdy jarní vzduch se mísil s kouřem a potem a zvláštní vůní uniforem. Policajti mně respektovali, ale to bylo všechno. Věděli, že rozhoduji o jejich bytí a nebytí, takže si mne drželi od těla. A já je taky.
Vešla jsem. Seděl za stolem a něco si psal.
„ Dobrý den,“ řekla jsem a on mne odpověděl na pozdrav, aniž zvedl hlavu. Pokynul mi, abych se posadila. Sedla jsem si na místo vyšetřovaných osob a taky jsem se tak cítila. Sundala jsem si brýle, aby neviděl pár vrásek, co jsem měla pod očima. Cítila jsem se najednou nejistě. Asi jsem čekala jiný přístup.
„ Takže, jde mi o to, aby byli vybráni ti, kteří jsou schopni srovnat pár dospělých grázlů. Nastěhovali se do bytovek, neplatí nájem, jsou na ně stížnosti, že v noci ruší klid a asi se můžeme dočkat i násilí. „
Položil přede mne obálku se spisy.
„ Nechal jsem vám zřídit novou kancelář. Budete vedle, myslím, že není dobře, abyste pracovala teď doma. Nemám rád, když se vynášejí ze stanice spisy. „
Vstal a otevřel dveře. Nahlédla jsem do útulně zařízené kanceláře. Květiny nechyběly. Ani obrázky hor. Pohodlné křeslo, počítač. Záclony na zamřížovaných oknech.
Překvapeně jsem se na něho podívala.
„ No, já se omlouvám, že jsem vám to neřekl předem. „ A to bylo všechno.
Ani jsem nehlesla. Jen co tomu řekne Jindřich.
„ S manželem jsem o tom mluvil a souhlasí. „ Spadla mi brada. Takže oni se domluvili a beze mne.
No já vím, asi se zlobíte, ale já jsem neměl čas vás shánět. A manželovi jsem dnes volal do práce. Rád bych, abychom vynechali nějaké společenské formality. „
„ Dobře,“ řekla jsem a vešla jsem do své nové kanceláře, položila jsem si na stůl obálku a tašku a zapnula počítač. Stál ve dveřích, opřený o rám a díval se na mne. Obrátila jsem se k němu.
„ Máte pravdu, asi to bude tak lepší.“
„ To si myslím také.“ Zavřel za sebou dveře a já byla jak v pasti.
Otevřela jsem složku se spisy a začala si v ní studovat.
Slyšela jsem jeho hlas, který se mi zarýval do srdce, jak mluví s lidmi, pak telefonuje a odchází a přichází, ale současně jsem se dokázala soustředit na práci. Za dvě hodiny jsem mu přinesla výsledky testů.
„ Takže jste došla k podobnému závěru. Fajn. Pozveme si je k pohovoru. „
Tím skončil se mnou konverzaci. Pozdravila jsem a odešla do své kanceláře. Sbalila jsem si věci a zamkla dveře. Co jsem mohla jiného čekat ?
Manžel mne doma přivítal, slyšela jsem, jak mi říká, že je rád, že chodím do práce, alespoň se nebudu doma tak nudit a Pavlík mi ukazoval, že dostal dvě jedničky ze zkoušení. Mazala jsem do vany a v tom soukromí jsem si uvědomila, jak byl dosud můj život osamělý, jaksi bezpředmětný. Najednou něco znamenám, na výsledky mé práce se dívají druzí lidé s respektem a já se začínám pohybovat v prostředí, kterého jsem se dosud jen dotýkala, zcela běžně. Účastním se i výslechů. Zapojil mne tvrdě a bez skrupulí. Ani jsem nezpozorovala, že mne vede určitým směrem, který ze mne pomalu a jistě stíral patinu maloměstské paničky a měnil mne v profesionálku. Začala jsem hodně o své práci přemýšlet. A začala jsem také studovat doma, což u Jindřicha vyvolávalo pocity, že se nestarám pořádně o domácnost. Nejdřív trousil nějaké poznámky a jednou, když neměl přišitý knoflíček u své oblíbené košile, začal na mne křičet. Že si takhle tedy domácnost nepředstavuje, že je všude bordel, že já jen sedím u počítače a ani si nevšímám kluka. A ať se na sebe podívám, že se ze mě stává policajt. Neřekla jsem ani slovo. Slzy se mi hrnuly do očí, cítila jsem se ponížená a nešťastná. Myslela jsem si, že mne bere a on zatím žárlil na mou práci, na můj úspěch a první kariéru v životě.
„ A v sobotu tu vygruntuješ a dáš všechno dohromady. Jestli chceš pracovat, tak se musíš starat o domácnost a rodinu jako jiné ženy. Ta tvoje výplata není žádný příspěvek do domácnosti. „
Bouchl dveřmi a zalezl do své pracovny. Schoulila jsem se do sebe a věděla jsem, že je to sice první, ale vážná krize. Ne proto, že bych zanedbávala své povinnosti, ale proto, že můj manžel ztratil svou slepičku, kterou nacházel vždy tam, kde ji chtěl mít. A já začala myslet vlastní hlavou, začala se ve mně profilovat vlastní osobnost, která byla potlačována povinnostmi a poměry, v kterých jsme, bezmyšlenkovitě žili.
Spal ve svém pokoji. Ráno jsem našla na stole papírový pytel s jeho nevypranými dvěma košilemi a ponožkami s nápisem „Vyprat a vyžehlit“. Nechtěla jsem dělat problémy, tak jsem to hned, než jsem odešla do práce, udělala. Uklidila jsem kuchyň a Pavlíka vypravila do školy. Naštěstí zatím netušil,, co se kolem něho děje a asi dít bude. Ale i přes tu úzkost a strach jsem se vypravila do práce a tam ze mne všechno spadlo. Spěchala jsem domů, abych mu vyžehlila košile a srovnala ponožky, než se vrátí a uvařila večeři. Pavlík byl u babičky, jeho matky. Bylo šest hodin, když jsem slyšela auto. Roztřásly se mi ruce. Přišel s Pavlíkem. Chystala jsem na stůl večeři. Neřekl ani slovo, sedl si ke stolu a čekal., až mu prostřu. Pavlík si šel umýt ruce. Také jsem nemluvila. Celý večer jsme se věnovali Pavlíkovi, než si šel lehnout. A pak jsme osaměli v pokoji. Pustil televizi a chvíli se díval na zprávy. Pak se ke mně obrátil a řekl – přines mi sklenici minerálky -. Šla jsem do kuchyně, nalila jsem mu do sklenice minerálku a přinesla jsem mu jí. Ani nepoděkoval a věnoval se dál televizi. Bylo to tak zlověstné. Bála jsem se ho. Poprvé jsem se ho bála. Řekla jsem mu dobrou noc a chtěla odejít. Vstal a chytil mne za vlasy a surově mne za ně zatahal.
„ Jestli budeš vzdorovat, tak ti předvedu, co umím. Byl jsem na tebe celou dobu hodný, i když jsi nikdy na moc jako manželka nestála. Ale ty budeš plnit povinnosti, jak se sluší a patří. „ A jedním tahem mne přiměl, abych si klekla na kolena.
Znásilnil mne. Nikdy v životě jsem necítila takovou hanbu. Takový šok. Nechal mne tak a odešel do svého pokoje. Chvíli jsem ležela na podlaze a pak jsem se přinutila vstát, odejít do koupelny, celá se umýt a znovu a znovu, dokud ten pocit štítivosti vytrvával. Do rána jsem byla třikrát zvracet. A věděla jsem, že to utrpení neskončí. I kdybych nakrásně opustila zaměstnání, i kdybych udělala, co udělala, je v něm běs, který ho posedl a jen tak nepustí. Protože za zástěrkou slušného, uhlazeného a dobře situovaného muže se skrývá zrůda.
V práci byl od rána shon. Vítala jsem to. Trochu jsem se snažila zapomenout. Nikdo nic na mne nezpozoroval. Vůbec si neumím představit, že bych řekla o předsedovi senátu Krajského soudu, mém manželovi a otci mého syna, že mne začal týrat. Nikdo by to nechtěl slyšet a dokonce by raději obětovali mne, než by mu zkřivili vlásek na hlavě. Zatímco mnoho lidí už odpoledne pozorují hodiny, aby vypadli z práce, já jsem z hrůzou měřila čas, kdy budu muset domů. Ale běžela jsem, abych všechno stihla, než se vrátí Jindřich. Navečeřel se, pozval si mne do pokoje a všechno se opakovalo. A pak mi řekl, že ať si zkusím si někde stěžovat, že to těžce odnesu a že se mne nikdo nezastane.
Pochopitelně, že jsem to musel nějak řešit, protože bych to dlouho nevydržela. Řekla jsem si, že si o tom promluvím s velitelem a pokud mne odmítne, tak se zabiju. Byl to jediný člověk, který mi mohl pomoci. Nebyl totiž místní. Neměl žádné vazby na „elitu“ a měl velmi dobré postavení i na ministerstvu. A tak jsem si vyžádala u něho soukromý rozhovor a klidně a bez emocí jsem mu všechno vylíčila. Seděl za stolem, měl sepjaté ruce a poslouchal mne chladně, bez účasti, věcně. Když jsem své smutné vyprávění skončila, tak vstal a přešel místnost. Dlouze se na mne zadíval a já se mu dívala do očí.
„ Zavřu ho, až zčerná, to ti slibuji. Na tebe nikdo nesmí vztáhnout ruku. Podáš na něho trestní oznámení a já použiju všechny páky, abych ho dostal. A dnes tě zavezu k jedněm známým. Zítra půjdeš k lékaři. A rozjedeme to. “
Stalo se to, co řekl. Přestála jsem všechny trapnosti, výslechy a hrůzy konfrontace s pachatelem. Slyšela jsem na sebe takové věci, které by mne ani nenapadly, že by se mu mohly urodit v hlavě. Ale nakonec vyšlo najevo, že jsem nebyla sama, koho ponižoval.
Neulevilo se mi, když ho nakonec odsoudili. Ty hrůzy, co jsem prožila, zůstanou navždy ve mně, do konce mého života. I když se mi podaří je potlačit a zase najít radost ze života. Protože mám syna. Protože mám práci a přátele, kteří mi pomohli. Měla jsem štěstí. A to je celý můj příběh.
„ Kdybych to neznal z vašeho spisu, tak bych řekl, že je to neuvěřitelné. No, já doufám, že se vám podaří najít všechno, co jste ztratila. Myslím si, že obstojíte ve své nové funkci výborně. „
Když jsem odcházela, už jsem to nebyla já, ale člověk, který začal znovu, od píky. Nemám si na co stěžovat, mnoho žen takové štěstí prostě nemá.


  • Diskuze: 1 komentář, nejnovější: 17.03, 14:19 - čtenář Nicki
 Přidat komentář 




› Online 15


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866