Nokturno.net / tvorba / dílko

Je deset hodin dopoledne. Zdá se, bude pěkně. Dívám se na oblohu, jestli se nemýlím. Sluníčko se pěkně rozlévá a barví bílé mraky dozlatova. Myslím na Aničku. Na její poslední cestu, která vede velkou branou na malý venkovský hřbitůvek. Měla jsem tam asi jet a rozloučit se s ní. Ale opustila mne odvaha. Ze slz bych nevyšla.

Vzpomínka na poslední rozhovor, kdy byla plně při sobě, mi prolétla hlavou – jen abych se dočkala jara, ta zima byla tak dlouhá a protivná -. Seděla tehdy na posteli a držela v tenkých rukou nemocniční hrníček s čajem. Jednou rukou by ho už neunesla. Všechno v její tváři bylo už ztracené, jen ty oči. Dívala se kolem sebe mírným a laskavým pohledem. Když zachytila pohled druhého člověka, usmála se a zlehka pokynula hlavou. Tehdy měla čerstvé květiny na stolku u postele.
„ Otík nemá čas. Teď rozjíždí nějakou důležitou práci. A tak mi jeho asistentka nosí kytky. To víš, musí se starat o firmu.“ Omlouvala ho.
Otta je opravdový manažer a neztrácí čas. Všechno má předem spočítáno a promyšleno. Chod věcí se nesmí zastavit. Znám ho dobře. Když ještě byla Anička zdravá, chodili k nám v neděli na návštěvu. Zatímco naši muži vedli ty své veledůležité hovory, my jsme si jen tak povídaly. Nikdy na nikoho nenadávala, nikdy se nezlobila Bývala při těle, ale pěkně se nosila. Nejraději bývala doma, jenomže musela chodit na různé akce, aby všichni, hlavně zahraniční zákazníci, viděli, že pan ředitel má spořádaný rodinný život. To bylo pro image firmy hodně důležité.

Je sobota. Říkám si, že trochu upravím zahradu. Karel je na rybách, jel už v pět hodin ráno. Včera se mne ptal, jestli pojedu na pohřeb. Ještě jsem si nebyla jistá.

Bože, jaký krásný den. Mezi vysokými tisy je příjemná lavička, na které sedávala moje maminka. Jak tohle dodělám, tak si tam sednu a budu si užívat slunečních paprsků, orosených květin a vůně i ptačího zpěvu. Jak je to příjemné !
Na obzoru se rýsují zalesněné kopce a je vidět tak daleko v tom jasném a průzračném dni. Jaká by to byla neskonalá krása, kdyby se člověk mohl bez starostí tomu oddávat. Ale jak stačí málo, aby se najednou svět ztratil a zůstala čistá bílá postel, malý noční stolek s květinami od bůhví už koho, to je jedno, malé chraplavé rádio a velké hodiny odměřující čas života.

Aničce na to stačilo pár minut, které jí oddělilo od zdravých lidí , od bezstarostných dní a všech těch požitků světa, kterých si ostatní, nevědomí, neváží. Nevyprávěla mi podrobnosti, jen mi to řekla jednou v neděli, kdy zase byli u nás na návštěvě. Bála jsem se, že se rozpláče, ale jen jí zacukalo u koutků úst a já ji sevřela měkkou, baculatou ručku, ozdobenou prstenem a zlatým náramkem. Taky to byl takový pěkný den, také bylo daleko vidět, ale tehdy jsme se jen jedna druhé dívaly do očí.
„ Už jsi mu to řekla ? zašeptala jsem . Zavrtěla hlavou. Zřejmě si myslela, že je ještě čas dělat tak zaneprázdněnému člověku, jakým byl odjakživa Otto, nějaké starosti. Stejně by to nepomohlo a zbytečně by se trápil. Ještě počká, dokud to nebude opravdu nutné.
„ A nasadí ti nějakou léčbu ?“ Moje otázka byla položená jen tak, bezmocná nad takovým pánem, jakým je Rakovina.
„ Zkusí všechno, mají výsledky. „ Dívala se do prázdna a nevěřila.
„ A jak to utajíš, když budeš chodit na léčení ?“
„ Víš, Otta stejně skoro není doma a my se spojujeme mobilem nebo e-mailem. To není problém před ním něco utajit.“ Její úsměv byl trochu hořký. Ale chápala ho. Teď, když v ní žije ten obrácený život , musí se naučit s tím sama vyjít.

Člověk je hodně často sám na věci, které by s ním ostatní měli sdílet. Třeba Karel. Ten nemá na nic čas. Nemám čas – to je jeho nejčastější slovo. Zvykla jsem si zbytečně nezatěžovat běžnými problémy. Máme dům a zahradu s krásným výhledem, plnou krásných keřů a květin, ale on si ji všimne jen tehdy, když není pořádně posečený trávník a nebo není pořádně zalito. Kde jsou ty časy, kdy si se mnou sedl na lavičku, objal mne kolem ramen a tak tiše jsme spolu seděli, beze slov. Kdyby se to stalo mně, co bych dělala ? Řekla bych mu to . A zastavila bych běh věcí ? Přijela by jeho matka a starala se o mne. Tím by to asi pro něho skončilo. Logicky, protože on nemá ponětí o problémech svých blízkých. Chápu to, věřím mu, že má hodně starostí s obchody a lidmi ve firmě.

Vstala jsem a šla až k plotu, odkud bylo vidět na stráň, kde se pásávaly ovce. Pozorovávala jsem je. Dnes však byla stráň prázdná, osvícená sluncem, určitě je tráva vlhká a voňavá. A byla na ní vidět vlnitá cestička.

„ Řekla bys, že Otta má problémy v manželství ?“ zeptal se mne jednou večer Karel jen tak mimochodem přes noviny.
„ Nic o tom nevím.“
„ Anička se ti nesvěřuje ? Jste přeci takové přítelkyně.“
Budeš se divit, ale o takových věcech se nebavíme. Ty snad ano ?“
„ Ale my žádné problémy přeci nemáme.“ Vstal a objal mne.
„ Odstěhovala se bez vysvětlení z ložnice.“ Dodal a já na něm viděla, že i pro něho by to byla poslední kapka.
„ To bude asi tím, že Otta chrápe. „
Odbyla jsem ho. Pochopila jsem, že něco nehraje a že Anička chce být sama se sebou.
„ Pozveme je v neděli na grilování.“ Karel se už rozhodl. To by tak bylo, aby se ti dva pohádali. Otta by pak nefungoval podle plánu.

Na první pohled se Anička vůbec nezměnila. Jen malinko zhubla, ale slušelo jí to. Její květované letní šaty vlály v teplém větru a kolem ní se šířila krásná kořeněná vůně. Na hlavě měla bílý letní klobouk.
„ No né, ty vypadáš jak znovuzrozená,“ začal Karel se svými mužskými neomalenostmi a ona se nezlobila. Tehdy jsme seděly na této lavičce. Odložila klobouk a kabelku si položila na klín.
„ Všechno mohu, jen ne s ním spát. Nevím, jak to udělat. Začíná mne podezřívat. Dokonce to moje hubnutí přičítá tomu, že někoho mám.“
„ Měla bys mu to říci. Opravdu, radím ti dobře, Aničko. Je to přeci jen tvůj manžel. Důvěřuj mu. Vzpomínáš – ve zdraví i v nemoci…“
„ Byla bych ráda, kdyby si našel dočasně milenku. Opravdu, byla bych ráda. Třeba se z&# ho dostanu. Kdyby se tím trápil, vůbec by tomu nepomohl a já potřebuji klid, Chodím teď na takovou novou terapii, vede ji bezvadná mladá lékařka. Cítím se moc dobře. Psychicky a i fyzicky. Podle mne je zbytečné o tom mluvit. Snad se to nějak vyřeší. Snad tomu napomůže náhoda.“
Položila svou ruku na mou. Byla teplá, živoucí. Bože, říkala jsem si, takové strašné tajemství. Co s ním ? Začíná to být vážné. Nevěděla jsem si v tu chvíli rady. Slíbila jsem, že budu mlčet, ale to jsem byla tehdy nevědomá, neměla jsem ani tušení, jak takové věci probíhají. Jen jsem z doslechu věděla, že lidé při takové nemoci hodně trpí a často bývají osamělí. A toho se asi Anička bála nejvíc. Bála se, že jí její manžel opustí. Ale situace začala být neudržitelná.
„ Holky, pojďte se něčeho napít.“ Chlapi nás volali z domu, zřejmě se tam pěkně rozjížděli. Obě jsme vstaly.
„ Nic mu neříkej, prosím tě.“ Její oči mne prosily, její duše mne prosila. Přikývla jsem. Nerada.
Naši muži seděli v pokoji, na stolku stála láhev vodky, voněl čerstvě rozkrájený citron.
„ Ale já nebudu,“ řekla Anička, „ dám si raději minerálku.“
Otta zvedl obočí a podíval se na ni takovým zvláštním pohledem. Byl už trochu opilý. A její prosba ho nadzvedla. Už chtěl něco říci, ale zastavila jsem ho.
„ Já si dám také jen minerálku. Je moc teplo. „
Odběhla jsem do kuchyně a otevřela nenačatou láhev. Bála jsem se, že se začnou spolu hádat. Tak jsem se bála, že se mi trochu roztřásly ruce. Určitě by jí urážel. A to tedy ne.

Vím, že ten večer u nich špatně dopadl. Kladla jsem si to za vinu. Anička mi s pláčem telefonovala, že se hrozně pohádali. Že mu to asi bude muset říci a neumí si vůbec představit, jak to s nimi bude dál.

Podívala jsem se na hodinky. Jedenáct hodin. To už určitě Aničku nesou k bráně. Pohřeb začíná o půl dvanácté, ve dvanáct končí. Budou tam všichni, jen já a Karel ne. Protože od toho večera, kdy u nás byli naposledy, se Otto začal od nás odtahovat. Zřejmě se pohádal i s Karlem. Anička mi přestala volat a tak jsem si myslela, že je všechno v pořádku. Sice jsem si na ní občas vzpomněla, to ano, ale už jsem se tím příliš nezabývala. Byly jiné starosti.

Vyčítám si to, že jsem ji sama nezavolala. Dnes vím, že to byla velká chyba. Ale nesmím si to klást za vinu. Je těžké narušovat chod života druhých lidí a zbytečně pronikat do cizích tajemství.

Obešla jsem jabloně a dívala jsem se, jak ženou na květ. Letos, pokud nepřijde mráz, bude dobrá úroda. Nadechla jsem se zhluboka, abych zaplašila tíseň. Nemohla jsem nevidět přízrak smutečního průvodu a rakev, v které ležela Anička sobě už naprosto nepodobná. Neměla jsem se na ní chodit dívat, když umírala.
Od toho dne, kdy u nás byli naposledy, uběhly tři měsíce. Jak jsem říkala, bez kontaktu. Až Karel mi jednou večer řekl, že Aničku odvezli do nemocnice v hrozných bolestech. Že je Otta v Číně a není možné se mu dovolat. Jsme jejich nejbližší přátelé, měla bych tam skočit. A ty nepůjdeš, že ? Moje otázka ho zaskočila. Neměl odvahu se podívat tváří v tvář takovému utrpení. No, Karle, to mám tedy vyhlídky. A tak jsem tam ráno šla a ona seděla na té posteli , v rukou měla hrnek s čajem …. Nemohu na to zapomenout. Jak se změnila. Za tak krátkou dobu. Ještě teď, když se dívám na ty polorozvité jabloňové květy, které mi připomínají to přání vidět ještě jednou, jak přichází jaro, se mi hrnou slzy do očí.
Odcházela jsem z&# mocnice a věděla jsem, že je konec nadějím na její uzdravení. Ta křehkost jejího vzhledu znamenala, že její tělo už nevydrží nápor vítězící nemoci. Nechala jsem jejímu ošetřujícími lékaři vizitku, aby mne zavolal, kdyby se jí přitížilo ………

Z  ého kostela bylo slyšet polední zvonění. Aničku právě spouštějí do hrobu. Zachvíli nahrnou na její rakev hlínu a jeden život se ztratí v nekonečnu. Dívala jsem na stráň, kde se pásávaly ovečky. Někdy jsme tam chodily na procházku po té cestičce, po které chodili věřící za kopec do kostela na bohoslužby. No vidíš Aničko, ani jsme se spolu nerozloučily . Ale na tom smrtelném loži, to jsi ani nebyla už ty. Bála jsem se tě políbit. Stiskla jsem ti alespoň ruku a ty jsi mi ten stisk slabounce opětovala. Můžeš to považovat za loučení ?

A najednou jsem uviděla, jak po louce běží nějaká postava, má bílé šaty a mává na mně. Byla jsem tak zamyšlená, ale automaticky jsem zvedla ruku a pokynula jí. Nenapadlo mne, že to byla Aniččina duše, osvobozená od pozemských bolestí. Přeci jen se přišla se mnou naposledy rozloučit. A dokonce jsem v tom teplém vánku cítila její parfém. Ne, tohle nemohu nikomu říci.

Slunce se na chvilku schovalo za bílý mrak, ale pak vykouklo a zalilo zlatou září celou krajinu.. Bylo poledne, zvony dozvonily a všechno se ztišilo, i ve mně. Ano, tíseň, kterou jsem cítila, se rozplynula. Anička si ji vzala sebou. A tak, zůstane na ní vzpomínka, tady všude, kde byla v posledních měsících šťastná, i plná úzkosti, kdy prostě žila.

Bylo na čase chystat Karlovi něco k jídlu. Ať je jaký je, jsem ráda, že jsme oba zatím zdraví a nic nám nechybí. Vždyť se máme docela rádi. I po dvaceti letech. Jen, dlouho jsme si to neřekli. Budu muset něco vymyslet, aby to nezůstalo nevysloveno. Může přijít doba, kdy bude na taková vyznání pozdě. Jako na všechny krásné pohledy na nebe i přírodu, na milovaného člověka.