Nokturno.net / tvorba / dílko

Klášter

Mraky na dosud modré obloze zhoustly a zčernaly. Dole pod nimi se zarostlou krajinou zdánlivě pustého lesa řinul černý asfaltový had kroutící se ve všemožných smyčkách, rýsující náhle spády krajiny.
Byl zrovna podzim a listnaté stromy, lemující hornatou krajinu, nabraly různých barev svého opadavého listí. Náhle v závanu větru se odkudsi zdáli zjevilo tmavě modré audi A8 6.0 quatro.
Patřilo 23 let starému Petrovi Radanovi, který se teď v něm projížděl se svou přítelkyní Sárou. Dostal jej od svého otce k narozeninám, jeho otec byl totiž velice úspěšný podnikatel, a tak není divu že na synovi nešetřil. Petr byl z dárku velice nadšený a tak se rozhodl, že si ho vyzkouší někde mimo civilizaci.
Když tak řezal zatáčky ani si nevšiml, že začalo lehce pršet a mokrá silnice se začínala jemně lesknout v odraze zapadajícího slunce. I když měl velice moderní vůz, neuvědomoval si nebezpečí nehody.
Kdesi v dáli mezi stromy zahlédla Sára věž malého kláštera která po chvíli zas zmizela v hustém porostu stromů. „Co tu asi dělají, tak daleko od lidí?“ zeptala se náhle Petra. Ten byl však dosud zabrán do extáze s řízení vozu se 350 koňmi pod kapotou. A tak jen suše odvětil „Nevím jsou to magoři!“
„Ty mě vůbec nevnímáš!“ odsekla uraženě Sára.
„Ale vnímám jen nevidím důvod proč rozebírat takovou blbostjakou je klášter v…….!“ „PRASK!“
Petr zabrán do vášnivé hádky si nevšiml jakési zvěře která mu teď zdobila čerstvou metalízu jeho nového audi. Prudkým zabrzděním je zradila namoklá silnice a oba dva i tem skončili v nedalekém příkopu.
Auto bylo skutečně dobře vybavené a proto nebylo divu že je od smrti zachránil v pravou chvíli nafouknutý airbag. Sára se po čtyřech vyplazila s nabouraného auta a v okamžení se ji zvedl žaludek.
Petr byl na tom o něco hůř, měl krev ve tváři a stěžoval si na zlomenou nohu.
„Ksakru co teď budeme dělat ty chytrá!“ obořil se hrubě na svou přítelkyni. Jako by ji naznačoval, že za tohle všechno může ona. „Nevím já opravdu nevím musíme najít nějakou pomoc!“
„Stejně je to tvoje vina tak si hledej pomoc sama! Já si tu sednu a budu přemýšlet co řeknu fotrovi o jeho dárku z rozmlácenou přední maskou a zamáčknutou kapotou!“ nemilosrdně zvýšil hlas a uvelebil se pod košatým dubem.
„A co kdybychom se zeptali v tom klášteře co jsem viděla po cestě? Snad tam budou mít telefon a nějaký obvazy.“
„Dobrá ale běda ti jestli tam ten telefon nebude!“
Nějakým zázračným způsobem se jim podařilo opět dostat na silnici jenže tentokrát bez auta. „Myslím že to bylo tímhle směrem!“ řekla Sára a podpírajíc svého kulhajícího přítele vyrazila severozápadním směrem. Po chvílí úmorné cesty v dešti, se mezi stromy znovu objevila malá věž kaple a klášter se začal rýsovat. Avšak v zápětí padla mlha a než došli k vratům, věž se jim znovu ztratila.
„No tak honem zaklepej ta noha mě šíleně bolí!“ poručil rázně Sáře a opřel se o klášterní zeď. Sára zatím zvedla kovový kruh který byl připevněn k vratům a ze všech sil jim praštila. Nikdo se neozval, jen hrom a blesk zčernalé oblohy projel mlhou jako pramen jasně zářivých vlasů. „Co teď ty chytrá!“ pěnil vzteky Petr.
Sára to zkoušela ještě několikrát za sebou ale neozývalo se nic než ozvěna z nárazu kruhem do vrat.
Když už to vypadalo beznadějně najednou vrata povolily a otevřely se. Stála tam postarší jeptiška v pršiplášti. „Co chcete?“
Petr už chtěl něco říct ale Sára se vzápětí chopila slova. „Prosím vás nabourali jsme nedaleko odtud, potřebovali bychom si od vás zavolat pomoc a ošetřit si zranění.“ Žena přistoupila blíž a další mohutné zahřmění odhalilo její ropuší obličej.
„Telefon nemáme!“ odsekla a změřila si je přísným pohledem. „A nemohli bychom se u vás alespoň osušit a na chvíli schovat než přestane pršet? Hned ráno bychom šli dál.“ Vtom se za jeptiškou objevila další o něco vyšší a mladší.
„Ale jistě jen račte dál. Odpusťte sestra Tereza je krapet nezdvořilá ale toho si nic nedělejte měla těžký život.“ Usmála se na ně mladá jeptiška.
„Děkuji slibuji, že nebudeme na obtíž!“ odechla si z úlevou Sára. Jen pojďte nejprve vás odvedu na ošetřovnu tam můžete i přespat. Petr se jako znovuzrozený napřímil, hrubě odstrčil Sáru a vyrazil za jeptiškou. Sára potlačila slzu a vydala se za nimi.
Ošetřovna byla malá ale i přes to budila pocit nejistoty. Železné postele s nebesy byly rozmístěny kolem sněhově bílých a chladných stěn. Jeptiška jim ukázala místa a nějaké suché noční košile. Potom pokynula starší nepříjemně vyhlížející sestře, aby jim přinesla něco na zub.
„Musím vás poprosit aby jste neopouštěli svá lůžka, klášter je veden čistě pro vyvolené a bude lepší když se tu nebudete promenádovat!“ V tom chtěl Petr ještě něco říct ale jeptiška jakoby mu četla myšlenky. „Ano jistě hned vás ošetříme pošlu pro vás sestru Agens bude tu hned vydržte!“ dořekla složila ruce a zmizela ve dveřích ošetřovny.
„Doufám, že zítra něco najdeme, odkud bychom mohli zavolat odtahovou!“ řekl uraženě Petr a přikryl se dekou. Sára neměla na spánek ani pomyšlení jen tupě sledovala chladné zdi kláštera. Když tu se dveře ošetřovny znovu otevřely a dovnitř vešla ta stará nesympatická jeptiška a držela podnos s šálky čaje a chlebem. „Žijeme skromně nechte si chutnat!“ položila podnos na jednu s železných postelí a přistoupila Petrově lůžku. „Ty pojď se mnou ošetřím ti to!“ řekla a ukázala na jeho zlomený nos.
„No už bylo načase! Už jsem myslel, že mě tu necháte chcípnout bolestí!“ vysoukal se s postele a kulhavým krokem, bosý jen v noční košili vyrazil za jeptiškou.
Sára si náhle uvědomila, že je na ošetřovně úplně sama. Bylo tam ticho jako v hrobě jen lehký průvan si pohrával s sněhově bílými nebesy. Přemýšlela nad zítřkem a nad netaktním chováním svého milovaného přítele. Kolik lásky a ochoty pro něj obětovala a on se k ní postavil takhle. Nevěděla co si o tom má myslet, vždyť to přece nebyla její vina že se nabourali. Snažila se jen domýšlet co jí asi řekne zítra a hlavně co na to všechno řeknou jeho rodiče. Při tom pomyšlení potlačila slzu zármutku. Jak tak bloumala ve fantazii a přehrávala si jednotlivé scény tohoto dne, ozval se s protější postele lehký šramot.
„Haló, je tu někdo?“ zeptala se nejistě. Tentokrát se z lehkou ozvěnou ozvaly kroky bosých nohou.
„Hele Péťo to není vtipné já mam strach! Přestaň!“
Najednou se před ní objevila malá holčička asi 7 let stará v puntíkované noční košili. Nervózní a vystrašená Sára se opatrně zeptala. „Ahoj, kdo ty jsi a kde máš maminku?“ Holčička však mlčela a pomalu lehkým krokem kráčela k Sáře.
Sára nevěděla co si má myslet tep se jí zrychlil a po těle ji naskákala husí kůže.
Těsně u její postele holčička zastavila a natáhnula se k ní. Její blonďaté vlásky se lehounce vlnily v zavánu podzimního průvanu. Obličej měla však studený jako led.
„Hele nevím co chceš ale nemohla bys jít do svojí postele?“
Než to však dořekla holčička vzplála plamenem od hlavy až k patě. Žár z jejího těla zahříval celou dosud chladnou místnost a stále sílil.
Náhle otevřela pusu a z jejích úst se vydral odporný skřípavý jekot. Oheň sálal stále agresivněji až se holčička za příšerného pištění začala rozpadat.
Vtom chytla ztuhlou Sáru pod krkem. „Nééé!“
Jako s noční můry se Sára probrala s potem na čele v klášterní ošetřovně. Ona noční můra ji zvedla tlak na 180. Rozhlédla se kolem , byla ještě noc a její přítel tu stále ještě nebyl.
Začalo ji to být divné a už v žádném případě tu nechtěla spát sama atak se vydala na průzkum. Otevřela tedy dveře ošetřovny a vkráčela na klášterní nádvoří. Očividně už přestalo pršet ale mlha byla stále velice hustá néli hustší.
Po pečlivém rozhlédnutí usoudila že se půjde podívat k jediné budově kde se dosud svítilo. Byla to ta klášterní kaple s věžičkou a křížkem kterou onehdy viděla z auta.
Přistoupila tedy ke dveřím a opatrně je pootevřela. Vpadli seděly zády otočené jeptišky ve dvou řadách dřevěných lavic a všechny upřeně sledovaly oltář. V tom Sára zkameněla když spatřila že na oltářním stole leží úplně nahé bezvládné tělo jejího přítele. Setra která je předtím tak lásky plně pohostila a poskytla přístřeší, teď stála v černém rouše nad Petrovým tělem a v rukou třímala osmipalcovou stříbrnou kudlu s černým pentagramem. Sára si také nemohla nevšimnout podivné výzdoby oltáře. Na místo anděličku drželi svíce malé vyschlé stvoření z kozí bradkou a rohy a uprostřed stál masivní černý obracený kříž.
Tohle už bylo na Sáru moc, vběhla do místnosti a vykřikla. „Co pak jste všichni zešíleli!“
To však nebylo nic platné neli nerozumné. Jedním mohutným švihem probodla jeptiška Petrovu hruď kudlou a zašeptala do ticha. „Sarsalai by mai de kabin karachsi!“ Všechny sestry se náhle zvedly a otočili k Sáře. V tváři měli tupý výraz a oči černé jako uhel. Sáře se podlomila kolena. „Chyťte ji !“ vykřikla jeptiška od oltáře.
Vtom se Sáře zachtělo žít do nohou se ji vrátila ztracená energie a ze všech posledních sil se zvedla a rozběhla ke klášterní bráně. Tam ji však čekalo nemilé překvapení, brána byla totiž zavřená na ocelovou závoru. Nezbývalo ji nic než se pokusit přelézt 3 metry vysokou betonovou zeď. Vrhla se tedy na ní a vší silou se drápala na druhou stranu. Při té snaze si o chladné mechem obrostlé cihly polámala par nehtů a pohmoždila nahé končetiny. Najednou ji jakási stará ruka lapila za kotník a táhla spět na stranu kláštera. Saře v zoufalství vytryskly slzy ale její boj o život neochabl právě naopak, vytrhla se ze sevření a jen tak tak se dostala na vrcholek betonové zdi.
Odtud s prudkým nárazem dopadla na travnatou orosenou zem za klášterem. Pocit úlevy a vítězného opojeni však rychle uhasily zesilující kroky jeptišek které se očividně chtěli dostat za Sárou klášterními vraty nikoli přes zeď.
Špinavá a zablácená se rozběhla směrem k asfaltové cestě. Doufala totiž, že tam může narazit na nějakou pomoc. Po chvíli cesty unavená a zeslabla už strácela naději když tu za ní objevila světla nějakého vozu.
„P-Pomoc!“ vydala ze sebe poslední zvolaní na jaké se zmohla a natáhla ruku k protijedoucímu autu. To však bylo to poslední co kdy udělala.
Automobil ji s prudkým nárazem srazil z cesty. Při posledním výdechu umírajícího těla si vzpomněla na tu věc co jim skočila do cesty a zničila Petrův vůz. Je paradoxem jak se může historie opakovat.




Konec.