Nokturno.net / tvorba / dílko

Je noc – za okny jarně prší.

V mihotavém světle svíčky,
má čas jiný rozměr, víš ?
Čekám, až přijde skutečná půlnoc.
Na černém sametu dva malé prstýnky.

Klíčky zlatými otvíráš brány,
světlo za očima oslepuje mne, vidoucí.
Hltavě piješ z dlaní černé paní.
A já ? Mezi koleny svírám jablko.

Šeptáš si o nekonečnu.
Praská mi kůže pod tvými prsty..
V té něze, se zarytými nehty do věčnosti,
jsem zapomněla tvé jméno. Odpust .

Hvězda na nebi nezadrží můj pohled.
A tak – směřuji s tebou do svaté Nicoty.
V lásce, která nemá rozměr a pojem o citu.
Cítím se nyní součástí Velkého třesku..

Kříž na zdi a hodiny .
Není důvod o něčem přemýšlet,
když na obloze není stopa po světle,
Pak bude všechno jinak, až se rozední.

Ale teď ?
Za okny jarně prší. Bolí mne svět až k ramenům.