Nokturno.net / tvorba / dílko

Nevěřils, příteli, nevěřils očím mým zaplaveným otravou.
Mou nechuť k lidem, z části i k tobě, předstírals že nevidíš.
Než umělým smíchem zahánět realitu, to raději být pouhou ponravou.
Nenáviděn za upřímnost a zlomen lidskou hloupostí,
opustit musel jsem Váš svět, s nenávistí k pokrytcům.
K pokrytcům jako jsi ty, příteli! Doprovázen úzkostí.

Jak složité bylo vložit hlaveň do úst?
Snadné, příteli. Snadnější než bezmyšlenkovitě přihlížet,
jak lež, v lidech tobě blízkých, nechával si s klidem růst.
Hledíš příteli na mé tělo, a co dokáže jedna kulka nevěříš.
Závidíš mi snad mou nabytou volnost? Vím že ano!
Nejsi snad, teprv teď, poprvé v životě si jist, zda se probudíš?

Není z čeho procitnout, příteli! Zbytečně se snažíš!
Tohle je pravda, zrak tvůj neklame tě, ač by sis to stokráte přál.
Pláčeš, příteli? Má slova tě drásají, slzami je doprovázíš.
Pomalu půjdu, nechavše tě s tvými pocity o samotě.
Možná tě mám svým způsobem i rád. Ne! Co si budeme nalhávat.
Není potřeba dalších lží! Těch bylo už dost, v mém nenaplněném životě.