Nokturno.net / tvorba / dílko

Vítr česá naše ustarané tváře
lásko, slíbalas ze mě
všechen můj strach milovat
dravost plachého
nesmělého
snílka.

Teď sedíme tu na lavičce
za sebou šarlatové dny
před sebou nejasný opar
a mezi sebou
jako mezi hrází a mořem
nepopsatelnou sepjatost
osud jenž nepustí nás
nepřerazí ta pouta z křídel
našeho poskvrněného peří.

Tak pohlaď mne naposled
ve vlasech
abych měl nač vzpomínat
než se zase setkáme
až nastane ten správný čas.

Stojím u tebe
když hledíš zasněně do neznáma
a mám pocit, že v Tvých očích
jsou mé panenky
a Tvé tepny
ty mě stále udržují při životě.

Když sužuje Tě bolest
doufám že nezní to fádně
rány promítají se i na mém těle
však jednou
ona bolest stane se úlevou
pak mě možná najdeš na lůžku
s Hrabětem na hrudi
a tak jako v jeho Infekci
„mezi lesklými vyvařenými přístroji“
však to znáš…

(pro May)


(27.4.06)