Nokturno.net / tvorba / dílko

„Je to zvláštní,“ pomyslel si pan Bouček, „žádná láva, žádné kotle s vařící vodou, řetězy nikde, kdybych si to nepřečetl nade dveřmi, byl bych si jistý, že jsem zabloudil.“ Znovu si prohlédl kartičku, kterou před chvílí dostal.

*

Pan Bouček byl zcela obyčejným bankovním úředníkem, jakých jsou stovky. V jeho životě nebylo téměř nic zvláštního. Chodil do práce, pomaličku ukrajoval z kont nepředstavitelně bohatých klientů, kteří si ničeho nevšímali, čímž si poměrně solidně přivydělával. Děti ani ženu neměl, měl řadu známostí, ale žádná nepřižila déle než tři měsíce, kdy se dotyčná k panu Boučkovi nastěhovala a zjistila, že je člověkem naprosto nepraktickým, zbožňujícím knihy a pro společenský či partnerský život zcela nevyužitelným. Žil zcela tuctový život.
Neméně nezajímavá byla i jeho smrt. Srazilo jej auto, když se vracel z práce po přechodu, přes který prošel za svůj život více než tisíckrát.Ucítil příšernou bolest, chvíli netušil, co se děje a pak se mu zatmělo před očima. Na nohy jej postavila krásná dívka, chvíli s ním pohovořila o životě, co dělá, jestli má nějaké zájmy a mezi řečí mu sdělila, že je vlastně mrtev.
Byl to dost zajímavý pocit sledovat svou chladnoucí mrtvolu z bezprostřední blízkosti. Pan Bouček byl vždy mírným recesistou a tak chtěl do své tělesné schránky šťouchnout, ale dívka jej zarazila s tím, že by měli co nejdříve odejít, protože to zde bude za chvíli nepříjemné a vtiskla mu do ruky jakousi kartičku. Vykročili na cestu, právě včas, aby neviděli přijíždějící pohřební službu, která se po očekávaném konstatování lékaře dost neuměle snažila naložit amébovitě se přelévající tělo s přelámanými kostmi.

*

Pan Bouček ještě jednou pohlédl na kartičku, na níž stálo: „P LEH 12, Bouček“. Odkašlal si, aby upoutal pozornost muže sedícího za stolem a zeptal se: „Pardon, ale jsem tady správně v pekle?“ Pochopil, jak hloupě to zní, ale ještě víc jej udivilo, když zjistil, že se nad faktem, že má svůj posmrtný život strávit v domě ďáblů, zatím vůbec nepozastavil. Bral to jako samozřejmost a celkem bezmyšlenkovitě šel od křižovatky, na které jej dívka opustila, směrem, jenž mu ukázala.
„No tak mi dejte vaši registraci,“ prohlásil muž sedící za stolem, aniž by zvedl hlavu od lejster, kterými se probíral a natáhl ruku. „Bouček?“ Započalo vyhledávání v jakési tlusté knize provázené ze strany muže brbláním a mumláním, ze kterého pan Bouček jen občas rozeznával slova jako „ano, ano“ nebo „tady“.
„Ano, našel jsem vás, cela dvě sta sedm na třetím podlaží,“ prohlásil muž bez jakéhokoliv zájmu a podal panu Boučkovi jeho registraci. Poté zmáčkl černé tlačítko, naklonil se k mikrofonu a řekl: „Pošlete mi někoho ze třetího podlaží, máme tady nového klienta.“ Když domluvil, schoval knihu a vrátil se zpět ke svým lejstrům, aniž by na nového trestance více pohlédl.
Nutno říct, že pan Bouček byl zmaten a tak se nezmohl na nic jiného, než na pasivní vyčkávání. Po chvíli se otevřely dveře, v nichž stanul snědý muž v červenočerné kombinéze. Rozhlédl se po místnosti a kývl na pana Boučka, aby jej následoval.
„Je mi jasné, že se s vámi ten na příjmu moc nebavil,“ řekl spiklenecky muž v kombinéze po několika krocích, „je to starý mrzout, klienti si na něj už stěžovali, ale starý pán nad ním drží ochrannou ruku. Objasnil vám, jak to tady chodí?“
Pan Bouček jen nepřítomně zavrtěl hlavou a dál se rozhlížel kolem. Vysoká kovová konstrukce, po které procházeli a na červeno vymalovaná obrovská hala, kterou tato síť železných schodišť a můstků vyplňovala, jeho představy o pekle rozhodně nesplňovaly.
„To jsem si mohl myslet,“ řekl spíš pro sebe muž v černočerveném. „Tak tedy, cely jsou po dvou, jednou za deset let máte vycházky, pokud je zrovna hezké počasí, pokud není, vycházky se ruší. Je zakázáno jakkoliv rušit ostatní klienty, hlasitá mluva, pokusy o zpěv, bušení do zdí, vše se trestá zhasnutím světla v cele na dobu určenou závažností přestupku. Každých třicet let vám bude podán papír a tužka, jejichž pomocí můžete podat stížnost, budete-li nějakou mít, či ještě lépe napsat jakoukoliv připomínku k chodu zařízení. Ty podnětné uvítáme. Máte nějaké dotazy?“ skončil muž dlouhý a pečlivě naučený přednes řádu.
Jelikož jej pan Bouček téměř nevnímal a zabýval se počítáním schodů, zavrtěl jen hlavou na znamení, že nemá.
„Výborně,“ prohlásil muž tónem který prozrazoval, že stejně neočekával kladnou odpověď a otevřel dveře ve stěně obří haly, ke které během jeho monologu dospěli. „Na třetím patře,“ pokračoval dozorce, „jsou umístěni naši klienti, kteří se za života dopouštěli jen lehkých hříchů. Jsou zde pouze zloději, tuneláři, vrahové a sebevrahové. Těžší hříšníky, například vlastizrádce nebo heretiky máme o pár pater níž.“
„S kým budu na cele?“ projevil pan Bouček poprvé zájem.
„To je právě to,“ zarazil se uprostřed kroku muž v kombinéze, „váš spolubydlící bude …je dosti komplikovaná osobnost.“
„Je to masový vrah?“ zděsil se pan Bouček.
„Ne, je to sebevrah, ale na tom není nic zvláštního. Horší je, že je jako jeden z&# la našich klientů spokojený a my máme trochu strach, aby se to nepřeneslo i na vás,“ podělil se o své obavy dozorce. Odpovědí mu však byl jen nechápavý výraz v obličeji posluchače. „Na druhou stranu,“ nečekal na nic černočervený muž, „trochu doufáme, že se váš zármutek, deprese a sebelítost přenesou i na něj.“
„Ale já netrpím depresemi,“ ohradil se pan Bouček.
„O to se už my postaráme,“ poplácal jej přátelsky po ramenech snědý muž. „Abychom to dlouho neprotahovali, zde je vaše cela,“ řekl dozorce a otevřel dveře do černé místnosti. Když pan Bouček vešel, zase je zavřel a v místnosti nastala absolutní tma.
„Dobrý den,“ pozdravil jej příjemný hlas,
„Dobrý den,“ odpověděl pan Bouček nervózně, „proč je tady, zatraceně, taková tma?“
„Zpíval jsem,“ odvětil hlas ze tmy. Pan Bouček se plácl do čela. „Ale trest mi už skoro vypršel,“ ozval se hlas. Nastala chvíle trapného ticha. „Neposadíte se?“ ozval se konečně hlas ze tmy.
„Jak, sakra, může vědět, že stojím?“ pomyslel si pan Bouček a posadil se. Po dlouhém období ticha, ze kterého měl pan Bouček dosti tísnivý pocit se rozsvítilo světlo.

Konečně si mohl prohlédnout místnost. I když, nebylo vlastně ani co prohlížet. Naprostou dokonalost rovnoběžných zdí narušovala jen lampa zavěšená u stropu. Opřen o zeď naproti dveřím seděl mizerně vypadající muž s dlouhými blond vlasy v zablácené košili.
„Konečně se vidíme,“ řekl muž a energicky vstal, „rád bych se představil, jsem Kalfael.“ Po těchto slovech natáhl k panu Boučkovi ruku.
„Bouček.“
„Za copak tady jste?“ zeptal se Kalfael.
Pan bouček se zarazil. Nad tím vlastně ještě taky nepřemýšlel. Za co tady mohl asi tak být. Napadla jej jenom jedna možnost. „Za špatný život. A vy?“ zeptal se pan Bouček, i když to vlastně věděl.
„Sebevražda,“ posmutněl nepatrně muž. Otočil se a zamířil zpět ke své zdi. Tu si na jeho zádech povšiml pan Bouček něčeho dosti zvláštního. Jakoby mu skrz oblečení prorůstaly útvary, jež by se s trochou fantasie daly nazvat potrhanými křídly.
„Promiňte,“ začal pan Bouček kultivovaně, „neurazte se, ale co to máte na zádech?“
„Křídla,“ odvětil s naprostou samozřejmostí Kalfael. Pan Bouček svraštil obočí, ukázal směrem k muži a chystal se otevřít ústa.
„No ano, byl jsem anděl,“ prohlásil jeho spolubydlící. Následovala další trapná chvíle ticha, která se, co do délky, mohla směle srovnávat s předešlými.
„A co děláte tedy tady?“ vykoktal ze sebe nakonec pan Bouček.
„Vybral jsem si to tady,“ nepřestával Kalfael překvapovat.
„Vybral? A smím vědět proč?“ přemáhal pan Bouček údiv.
„V nebi bych se asi necítil dobře,“ řekl anděl neuvěřitelně přesvědčivě.
„Pochopitelně,“ prohlásil nevěřícně pan Bouček.

*

Vědecká terminologie používá pro lidi, kteří nepracují, přespávají pod mostem a na lavičkách v parcích termín underclass. Tímto termínem by se dal označit i Baltazar Rhön. Tento muž přežíval z darů města, které v potu tváře dobýval z popelnic. Byl to hrubián a bitkař, který vyhledával násilí a alkohol. Kvůli toho si nikdy neudržel žádnou práci a jeho žena jej prostě vykopla z domu.
Když se jednoho nudného a šedého rána blížil ke kontejneru, který stál u zadního vchodu do restaurace, spadl do kaluže vedle něj člověk. Ale ne, že by spadl, protože zakopl. On prostě spadl z nebes. Chvíli se nepřítomně osahával, načež vytáhl ze záhybů roucha amulet a začal jej roztáčet nad hlavou.
„Co to děláš?“ zeptal se Baltazar.
„Volám do nebe, nerušit, prosím“ odvětil muž. Baltazar, jelikož byl člověkem veskrze jednoduchým a nad ničím nedumajícím, jen pokrčil rameny a začal se prohrabovat kontejnerem. Večer musela být v restauraci nějaká oslava, protože našel celkem dost slušných kousků jídla.
Když se najedl a otočil, spatřil muže, který spadl z nebe, jak sedí na schodech schoulen a pláče.
„Tak co? Jak to dopadlo?“ zeptal se bezelstně.
„Špatně, je to hluché. Jsem člověk,“ řekl cizinec a propukl v nový záchvat pláče.
„Ale no tak, být člověk není zas tak špatné,“ začal konejšit muže z nebe a musíme uznat, že celkem úspěšně, „podívejte na mě.“ Po těchto slovech však z nebe spadnuvší propukl v nový záchvat pláče.
„Jsem živý, jsem definitivně živý,“ halekal muž v zablácených šatech na celé kolo.
„Chceš s tím…píchnout?“ zeptal se Baltazar.
„Jen to ne,“ přerušil hořekování cizinec. „Co kdybych se náhodou dostal k&# m nahoru, ta ostuda, všichni mí kolegové by mě viděli. Takovou příšernou lidskou trosku. To vás nesmí ani napadnout.“

*

Pan Bouček se najednou nedokázal soustředit na Kalfaelův příběh. V hlavě se mu začaly ozývat podivné hlasy. Útočily na něj, odsuzovaly jej, tvrdily, jaký je strašný sobec, že kradl. Chtěl se bránit, ale ztrácel nad sebou kontrolu. Hlasů přibývalo a útočily na něj ze všech stran. Slova z jednotlivých vět se vytrhávala a tvořila nové a nové věty plné výčitek. Před očima panu Boučkovi tančil vír barev. Hlava se nu začala točit ve stejném rytmu, až nakonec upadl do bezvědomí.

*

„Omlouvám se, ale nějak jsem vás nebyl schopný poslouchat,“ řekl pan Bouček a pokusil se posedit, načež mu hlavou projela nepříjemná bolest.
„Jaké to bylo?“ zeptal se anděl.
„Prosím?“ netušil pan Bouček, nač se jej anděl ptá.
„No to ve vaší hlavě?“
„Jak to víte?“
„To se tady děje každému, vyčítají vám vaše nejzávažnější hříchy.“
„Ale proč?“ chápal pan Bouček stále míň a míň.
Anděl se zarazil a přeměřil si jej nedůvěřivým pohledem. „A z čeho myslíte, že peklo žije?“ začal opatrně, „vyvolávají ve vás negativní emoce a těmi se pak živí.“
Pan Bouček se zatvářil dosti nevěřícně. Nastala další chvíle ticha. Co bylo ale pozitivní, že tentokrát už ne trapného.

*

„Jak to, že máš pořád tak veselou náladu?“ zeptal se pan Bouček a nervózně se kousl do ramene.
„Protože na mě tyhle věci neplatí, uvědomuji si je, dělal jsem to samé v nebi,“ řekl klidně anděl.
„Cože?“ protočil nepřítomně panenky pan Bouček.
„Povídají si s tebou oni, tos` myslel, že slýcháš nějaké přeludy? Jak jsem řekl, dělal jsem to samé v nebi, akorát, že naopak, vychvaloval jsem lidi, probouzel v nich příjemné pocity.
„Aha, aha“
„To je právě důvod, proč jsem tam k nám nechtěl. Vím, co se tam s lidmi dělá, je to stejné jako tady, stejné cely, všechno, jen jiné emoce. Styděl bych se před přáteli. Víš, já o té sebevraždě hodně dlouho uvažoval,“ rozpovídal se Kalfael, „a nakonec jsem si uvědomil, že by mě nebrali jako sobě rovného, ale jako člověka. A tak jsem tady, začínám znova.“
„Hm,“ podrbal si pan Bouček nervózně nohu, „a to tady zůstaneme vážně na věčnost?“
„Ale co tě nemá,“ plácl jej přátelsky po rameni anděl, „zůstanem tady jenom dokud se nezbavíme všech pocitů viny, až jich nebudeme schopni, až nebudeme schopni žádných citů, pak budeme moct jít dál.“
„A kam?“
„To nikdo neví, ale já věřím, že je to místo, kde je mír a klid a kde hraje krásná hudba,“ zasnil se anděl.