Nokturno.net / tvorba / dílko

Píšu denně, zas a znova,
nikdo nevidí má slova.
Tupé trny v sobě mají,
slzy smutku ukrývají.

Jsou jako háďata stočená k sobě,
v téhle tak smutné době.
Černé litery na bílém papíře,
stejně jak mrtvoly, za nimi pranýře.

Kde je ta naděje?
Ta vlídná dáma.
Která se usměje,
pomůže ráda.

Nikdy tu nebyla,
sama se zabila.
A mě nechala dále,
psát svá slova stále.

Ty obrázky temné jako noc,
vím, že nikdo nepřijde na pomoc.
Přesto brk svírá má ruka
a dělí se s papírem o příšerná muka.

Slova, pár písmen vedle sebe.
Nikdy se nedozvíš, že miluju jen tebe.