13.05.06 | Mona, @, další tvorba | 1934 x | vypínač
Píšu denně, zas a znova,
nikdo nevidí má slova.
Tupé trny v sobě mají,
slzy smutku ukrývají.
Jsou jako háďata stočená k sobě,
v téhle tak smutné době.
Černé litery na bílém papíře,
stejně jak mrtvoly, za nimi pranýře.
Kde je ta naděje?
Ta vlídná dáma.
Která se usměje,
pomůže ráda.
Nikdy tu nebyla,
sama se zabila.
A mě nechala dále,
psát svá slova stále.
Ty obrázky temné jako noc,
vím, že nikdo nepřijde na pomoc.
Přesto brk svírá má ruka
a dělí se s papírem o příšerná muka.
Slova, pár písmen vedle sebe.
Nikdy se nedozvíš, že miluju jen tebe.
krev momentka přetvářka temnota smrt jen tak fantasy marnost les humor ... hrůza haiku voľný verš aa sobota žena nenávist cesta mládí město beznaděj zoufalství .. zklamání vyznání povídka erotika láska čas svoboda zima x antilistí . bolest sen * strach sex podzim tma deprese vztah vzpomínka touha naděje vztahy horror osud emoce noc horor srdce poezie samota pocit smutek příroda život realita pocity
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2024 Skaven
komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866