Nokturno.net / tvorba / dílko

Tak kráčím po povrchu Měsíce
vyzařujícím modrou barvu a vúni šeříku…
A šeptám slova jak leckterá světice,
co zatoužila po nejslastnějším přepychu
a v modlitbě chlípné zavrhuji Boha.
A taky mé cnosti!
V hábitu coury kráčím ti naproti.
Mým zákonem je touha
a ritualem nestoudnosti!
Pít je po douškách až k závrati…
Z tebe…
Tvé je snad nebe?
Kdopak ví…
Však já nejsem tvá.
I když stále kráčím za tebou…
Až do stínu v nejhlubším kráteru,
nazvime ho lunárním údolím,
kde sídlí pohlazení zla
znásobeny nejjemnější hudbou…
Budeme potrestáni za naši nevěru…
I když se naše rty nikdy nespojili
a má ústa marně čekala…
Receptory vzrušení se v naší kúži nenapili
nektarú alchymie, slz Lilithi co v rozkoši plakala…
A břicho chtělo o břicho pleskat
v rytmu bubnú, kúže a krev…
Však tys jen mou duši smrskal,
pláč, frustrace a hněv…
Však stále kráčim za tebou,
leč už nemúžeš zvát mě svou…
Kráčím k tobě v hábitu coury, hábitu kúže.
Vzít si tvou sílu cnostného muže…
Sílu toho, co odehnal mě pryč…
Už znám všechny zaklínadla, uvěříš?
Vztáhnu k tobě ruce a pak?
Nic…
Už tě asi opravdu nechci…