Nokturno.net / tvorba / dílko

Rybář s rybou:

Ten den se z ničeho nic ozvalo odněkud zvenčí mohutné zadunění. Pak hned za sebou další dvě rány a další a další menší exploze. Občas bylo taky slyšet, jak někdo přeběhl po chodbě řinče přitom zbrojí nebo zbraněmi a občas někdo vykřikl. Jinak vše tonulo ve stálém, věčném tichu.
Forsettiho mučila všudypřítomná bolest a vyprahlost. Nicméně cítil, jak se explozemi zachvívala zem, na které ležel a to nebylo nepříjemné, měl takovou radost, že tělo detekuje konečně taky něco jiného než bolest. Napadlo jej, že ty rány by mohly znamenat to, že přišla Nys. Konečně… Na něco se jí chtěl zeptat…
Věčné ticho porušil stále častější a přibližující se hluk boje, hlasy, třískot, železo, lidi, běh, nárazy, řev. Exploze už dávno ustaly. Už žádné příjemné chvění.
A když byl hluk velmi blízko, se s bouchnutím otevřely dveře a on v celé své hlasitosti a ostrosti netlumené těmi dřevěnými dveřmi vpadnul dovnitř, vyplnil celou místnost a spojil se s míhavým obrazem.
Ty dveře pochopitelně otevřel Livius. Věděl, že dříve nebo později elfové napadnou Orrathum a že mezi nimi bude i Nys, nevěděl ale, že zlikvidují obranu tak rychle (vlastně si možná vůbec nepřipouštěl, že by ji mohli zlikvidovat) a taky nevěděl, že Nys nepojede v prvním šiku s chocholatou helmou, že nebude řvát na své druhy povzbuzující pokřiky, zkrátka a dobře elfové byli oblečeni všichni stejně a navíc se chovali, jako by neměli nikoho, kdo by jim velel. Nys mezi nimi byla nerozeznatelná.
Ty dveře tedy otevřel, či spíše vykopl Livius, protože taky věděl, že Slinka určitě prozradila své velitelce všechno, co si pamatovala o místě, kde ji věznili a kde by tedy mohl být uvězněný i Forsetti. Věděl, že Nys najde tu celu a byl na to připravený, se svým krátkým falchionem se skvrnami od krve, které se mu nepodařilo otřít (neměl rád, když zbraň byla mokrá od krve a jiných tekutin, měl-li možnost, vždycky si ji hleděl o něco otřít) a s tím báječným lektvarem od Draka, díky němuž zvítězil v souboji s Forsettim; byl připraven na všechno.
Ovšemže to měl krásně vymyšleno a vskutku, jen pár chvil po jeho vpádu do cely se ve dveřích objevila elfka. Bez váhání po něm vystřelila z krátkého samostřílu, který vzápětí odhodila, aby mohla zaútočit svým krátkým rapírem. Šipce se Livius vyhnul, i útokům šermířky, která za chvíli stejně ležela na zemi s obličejem zalitým krví. Nebyla mrtvá, Livius bral v potaz možnost, že by to mohla být Nys a tudíž by bylo z mnoha důvodů nerozumné ji (hned) zabíjet.
Vzal proto její bezvládné tělo a dotáhl jej tam, kde ležel Forsetti. Pak pozdvihl její horní polovinu do Forsettiho zorného pole a zeptal se: „Poznáváš ji? Je to Nys?“
Forsetti mlčel. Jednak proto, že nechtěl odpovědět a taky proto, že neměl kus jazyku.
„Tak düwellscheisse, je to ona nebo ne? Můžeš snad aspoň zavrtět tou svou hlavou!“ dál se vyptával Livius a snažil se rukou setřít krev z elfčina obličeje, snad aby ji mohl Forsetti snáze poznat.
Forsetti pořád neříkal nic, jeho tvář byla nehybná a otupělá a nic nenaznačovala. Ale přece jen měl trochu radost z toho, že Livius neví, jak vypadá Nys. A taky z toho, že omráčená elfka určitě nebyla Nys, natolik ještě věřil svým vzpomínkám. Vlastně mu ta osoba ubohá připomněla jednu sestřenici. Ano, docela klidně to mohla být ta dříve tichá a nyní omráčená Callwen, kteréžto hloubavá povaha mu bývala proti mysli…
Forsetti tedy tonul ve svém téměř hrdém bezvýraznu, což se ovšem nedá říct o&# viovi, který ztratil trpělivost (určitě na tom měl svůj nezanedbatelný podíl Báječný lektvar od Draka. Livius vždycky tvrdil, že po jeho požití se mu zrychlí nejen tep a reakce, ale i myšlenky, které se pak míhají jedna přes druhou jako všechny nohy běžícího koně a je velmi těžké se na něco soustředit.) a vztekle mrštil s pravděpodob­nou Callwen, která se právě probrala, o protější stěnu. Elfka tím mrsknutím opět ztratila vědomí. Livius popadl ze země svůj falchion, odešel ke dveřím, nahlédl ven a zase se několika dlouhými kroky, skoro by se až dalo říct skoky, vrátil k ležícímu Forsettimu. Chvíli na něj hleděl, jakoby hledal nějaký vhodný kus těla k odřezání. Pak řekl: „Ty i ona, jste ztracení a poražení. Odsud nemůžete vyjít jako vítězové, ani kdybych byl zabit, ani kdyby celé Orrathum padlo. Byli jste poražení už první den, kdy jsem tě našel a z kalichu své prohry budeš pít po celý případný zbytek života a kdo by snad měl…“
Zbytek svých myšlenek nedořekl, neboť i&# yž zíral na ležícího na podlaze, periferním viděním zahlédl pohyb u dveří, tedy za svými zády. Možná, že jej spíše než zrakem detekoval nějakým jiným smyslem nebo intuicí, důležitější než příčina je však následek, tedy to, že se zprudka otočil aby lépe a jasně viděl příčinu toho pohybu.
Do místnosti se vkradlo čtyři, pět, šest elfů. Drželi se u stěny s dveřmi, jakoby se báli jít dál, blíž šílenému šermíři, nebo jako by chtěli vytvořit hradbu, skrz kterou se nikdo živý nedostane ven. Pak před sebe pustili jednu elfku. Všechno se to odehrávalo potichu a, jak se (přirozeně) zdálo excitovanému Liviovi, (nepřirozeně) pomalu a spojitě.
„Forsetti,“ vzdychla (rovněž potichu a pomalu) ta elfka a bylo v tom povzdechu tolik něhy a tolik touhy… Forsetti se namáhal, aby mohl alespoň trochu otočit hlavu a dostat tak Nys (ano, byla to sama Nys, šílená vojevůdkyně, velitelka svého lidu) do svého zúženého zorného pole. Sotva se mu to však podařilo, a on na malý, navždy už pak v paměti uchovávaný, hýčkaný a znovu a znovu jím vyvolávaný moment spatřil svou dávnou lásku, tvář té, kterou tak obdivoval a svým způsobem platonicky miloval, Livius, který teď již taky nepochyboval o totožnosti bojovnice, zastoupil Forsettiho pohledu cestu. To udělal nevědomky, jenom se stavěl do výhodnější pozice pro následný boj. Kdyby si však byl býval uvědomil, že tím nebohému elfovi znemožnil přít zrak na jeho zachránkyni a tím i do jisté míry činit zadost jeho zvědavosti (změnily se za ty roky její tvář, způsoby, chůze…?), nepochybně by mu to udělalo radost, neboť to byl zvrhlec nejhnusnějších způsobů, jak již jistě každý zjistil.
Ovšem co není, může se stát a taky se stalo.
„Dojemné shledání.“ S&# mito slovy Livius otočil hlavu kousek napravo, aby lépe viděl Forsettiho a svou jistou rukou mu falchionem švihl přes dosud zdravé, od této chvíle však již taktéž slepé oko. Tím se porušila statická scéna v místnosti, uvolnilo se všechno to kumulované napětí, Forsetti slyšel, jak se věci zavířily. Nemohl vidět, že Livius se jako stlačená a puštěná pružina skvělých konstrukčních vlastností vrhl proti sedmi elfům. Slyšel však, že to vykonal s hurónským řevem, jako šílenec.
Boj netrval moc dlouho. Porazit šest elfů a jednu Nys je nemožné i po požití Drakova báječného lektvaru. Byla spíš jen náhoda, že se Liviovi podařilo zabít tři protivníky, než byl odzbrojen, sražen na zem a následně svázán.
A scéna se zase uklidnila a potichla, tudíž Forsetti netušil co se děje.
Patří to totiž k elfské nátuře vyřizovat věci pokud možno s minimem slov a nenadělat při nich moc hluku.

Ryba s červem…:

Mrtvá (tři elfové), omráčená (pravděpodobná Callwen) i&# ivá (Livius) těla byla ze sklepní cely na Drakově pevnosti Orrathu, nyní dobyté elfy, odnesena vojáky vítězné armády a tím pádem v této místnosti zůstali už jen oba tragičtí milenci, Forsetti a Nys, kterážto zručně a neelfsky nedočkavě přeřezala pouta, jenž vázala jejího milého k zemi a kleče na podlaze, dojata tím, že jej konečně nalézá, avšak i zhrůzena jeho stavem, v tomto pohnutí se zlehka dotkla jeho zbědované tváře, jako by snad váhala, zda je to tentýž obličej, který si pamatovala z doby před smrtí Neordovou. V oku se jí při tom zaleskla slza a když potom něžně posadila to tělo, které vypadalo jako mrtvé, které k ní však otočilo svou nevidomou tvář a marně se jí snažilo dotknout bezprstou rukou, propukla v pláč nad tím, co z Forsettiho udělal jeho šílený trýznitel. A plakala proto, že nemohla přijet dřív a zabránit hrůznému činu (neboť dříve krásná Foe-an-eeris nebyla sto dostat ze sebe ani slůvko celých dvacet dnů poté, co byla nalezena) a tichem podzemní kobky se nesly její tlumené vzlyky, znějíce kamennou ozvěnou a občasným Forsettiho zasténáním. A pak zašeptala jako by prosila o odpuštění:
„Kontesió, kontesió alm…“
Kdož znají jazyk elfů, ví, že jej nazývala Nejkrásnějším ve Vznešenosti a ti, kdo znají jazyk latinský, můžou jen kroutit hlavou nad tím, jaké náhody jsou občas možné.

Ovšem můžeme říct, že i&# es zármutek způsobený Forsettiho zubožením se cítila Nys šťastná, dá-li se ovšem mluvit o pouhém štěstí v případě, kdy se někomu splní (byť s určitými vadami na kráse) touha, která jej pronásleduje již celá léta a která je podobna spíše posedlosti. Sotva by kdokoliv z normální měrou toužících lidí mohl zažít podobný pocit naplnění, více než obyčejnému štěstí podobající se spíše zrození nové životní epochy či otevření brány do nových, vysněných životních sfér. A skutečně jako ve snu se cítila Nys, když vynesla Forsettiho ven z jeho cely, cítila se slabá, ale povznešená, když jej v náručí nesla přes Orrathské nádvoří plné dýmu, mrtvol a suti z pobořených zdí k rozvalinám v místě, kde v hradbách bývala brána a dál ven až tam, kde se po boji shromáždila většina přeživších elfích bojovníků.
Zde ji ještě na chvíli ovládlo racionální myšlení – dalo by se říct, že se na chvíli vrátila na zem – a rozkázala několika vojákům, ať se pokusí najít alespoň některé Forsettiho končetiny či části těla, neboť věděla, že léčitelé znají způsob, jak je navrátit, pokud ovšem nebyly odděleny moc dlouho. Tak tedy tito hledali, zatímco jiní se snažili dopátrat odpovědi u Livia. A opravdu se záhy podařilo jistému Sooanimovi pomocí kromobyčejných schopností své mysli přimět krutého katana k tomu, aby promluvil pravdu. Ta ovšem nebyla nijak příjemná.
Nys pak, když se to dozvěděla, rozkázala co nejrychleji se vrátit zpět do úkrytu hustého lesa, neboť zprávy o dobytí Orratha se už museli jistojistě dozvědět nepřátelé a jejich vojska jsou jistě na cestě. A to, co udělala potom, jí nikdo z jejich druhů neodpustil.

Z lesů stoupala často, téměř pravidelně oblaka dýmu a mohutné stromy (ale pochopitelně i méně vzrostlé, které nedají tolik práce) se kácely k zemi, byvše podťaty ostrými sekyrami. Lidé a elfové se vzájemně vraždili po stovkách, nikdo si nemohl být jist svým životem v této zemi a v této době. Kolem cest, jakož i mnohde jinde byly volně pohozeny mrtvoly, které nikdo nepohřbíval, nikdo na ně nechtěl plýtvat síly. Malé děti si nehrály venku na světlem zalitých lukách nebo na špinavých dvorcích, ale zůstavaly doma a nechápaly, proč jejich matka pláče a kam jel otec a co chtěl včera ten pán? Elfové stále trvali na svých právech (stejně urputně, jako jim je lidé odmítali přiznat) a domáhali se jich stále týmž partyzánským způsobem boje. V jejich čele však už nebyla obávaná Nys, mezi lidmi kolovaly fámy, zvěsti pololži a dohady o tom, že elfy vede podivná bytost, zmrzačená, slepá žena. Inu, málokdo věděl o Orrathu, respektive o hrozných věcech, které se tam děly a o bytostech, které z toho vzešly. Tato osoba totiž nebyla nikdo jiný než kdysi krásná a přívětivá Foe-an-eeris, kterou postihl tak krutý osud a která už ztratila všechny dobré vlastnosti. Byla už jen krutá, mstivá, vypočítavá a většina jejich vojáků jí neodporovala jenom proto, že jim umožnila a dovolila zabíjet, loupit a znásilňovat.
Dá se říct, že síly obou armád byly vyrovnané. Početní převahu lidí anihilovala dovednost elfů, jejich odhodlanost a v neposlední řadě i úskočnost a neobvyklé nápady výše již zmíněné velitelky. Nikdo tedy nevítězil a zároveň nikdo neprohrával (vlastně by se to spíš dalo formulovat tak, že nikdo nevyhrával, všichni ale prohrávali). Patová situace ubíjela zemi. Konflikt se pomalu dostával do té fáze, kdy se zapomínaly podrobnosti jeho původní příčiny a trval jen proto, že nikdo se nechtěl vzdát a čelit následným represím. Bojovalo se už jenom pro boj.
Nys ovšem odešla daleko od tohoto krveprolití a není pravda, že by jí to někdo vehementně vyčítal, jak bylo napsáno výše. Foe se ukázala být adekvátní náhradou a Nys, kterou ostatně osud jejího lidu přestal zajímat v okamžiku, kdy našla toho, po kom tak toužila, se mohla věnovat jen Forsettimu. Potřeboval to, jen co je pravda, už jen díky svým ztraceným končetinám a orgánům by se i při své přirozené vitalitě jen velmi těžce protloukal životem. Neměl sice žádná vnitřní poranění ani nepříjemné nemoci, některá jeho vnější poranění však začala zle hnisat a bylo třeba nasbírat léčivé rostliny (nejspolehlivější je odvar z jitrocele a listy kostivalu), vyrobit z nich odvary, držet rány v čistotě a vůbec mu zabezpečovat základní životní potřeby po všech možných stránkách. To zvládala Nys skvěle a citlivě jako většina elfů, na čemž má bezesporu největší podíl život v těsném sepětí s přírodou a jejími zákony, takže to, co se lidé musí pracně učit z těžkých, starých a zaprášených knih v kožených vazbách a se zažloutlými stránkami, zavření v knihovnách, studovnách či ve svých pokojích s často zkaženým ovzduším, v tom elfové vyrůstají a jsou toho součástí, nečiní jim tedy vážnější problémy vyznat se v léčení pomocí bylin a jiných přírodnin. A navíc to všechno konala Nys s nesmírnou láskou a obětavostí, o jejíž přemíře již bylo psáno.

Bylo však nutno překonat ještě jeden problém, mnohem větší, než tělesné nedostatky, byť jakkoliv závažné.V těch prvních dnech po dobytí Liviovy pevnosti byl Forsetti nesmírně šťastný, neboť už nebyl nikdo, kdo by mu způsoboval bolest či naopak totální paralýzu a necitlivost, která v člověku vzbuzovala deptající pocit, že je housenka ulovená hbitou vosou a že má sloužit jako výživná potrava. Potrava bez jakékoliv šance protestovat nebo se bránit. Tato euforie však postupně opadala, jak opadalo zbytkové působení Brillia a jak se vracel funkční stav těla. Hlásila se budoucnost a tu Forsetti neviděl nijak růžově, vlastně se dá říct, že nenašel ani jeden jediný rozumný důvod k dalšímu pokračování tak ubohého života, jakým by ten jeho bezesporu byl. Je snad někdo, kdo by se mu divil? Někdo, kdo by odsuzoval jeho pět pokusů o sebevraždu (jejichž nulová úspěšnost je nabíledni a jejichž provedení svědčí o vynalézavosti)? Ani Nys se pochopitelně nedivila, ba co víc, byla na to připravená. Stálo ji ovšem spoustu sil zajistit vždy potřebné selhání, které nešťastlivce udrželo při životě, musela být neustále ve střehu a neustlále nablízku. Nejvíce vyčerpaná se ovšem cítila vždy po tom, co následovávalo po těchto pokusech, kdy musela předvést neskutečný rétorický výkon, aby na Forsettim vymámila dalších pár dnů života. Slib, který čtyřikrát nedodržel, přesto však po čase pochopil to, co dodnes ještě nepochopily spousty současných Japonců, seveřanů a pseudopostgotických romantiků. Ale to zde nebudeme rozebírat. Důležité je, že Forsetti přestal usilovat o zmaření svého života a namísto toho jej hleděl nejen zachovávat, nýbrž časem i rozvíjet. Nechával si od Nys (nikdo jiný s nimi, koneckonců, nesdílel to úžasné malé stavení nenápadně posazené na dně jednoho ne zrovna lehce přístupného údolí poměrně hluboko v Psích horách. Vlastně to bývala dřív taková salaš, kde přes léto spávali pastevci obrovských stád jednoho bohatého elfského kupce, jenž před léty přišel o všechno jmění díky podvodnému jednání ze strany Pulkgardského obchodního syndikátu) číst knihy, nad kterými dříve ohrnoval nos a považoval je za ztrátu času. Nyní mu jejich obsah otvíral nové obzory, způsoby, jak nazírat na život, které jej nikdy předtím nenapadly, poznával novou krásu, k níž nebylo třeba zraku a dokonce zažíval věci, díky nimž se Nys jednoho zimního dne narodil syn, kterému dala jméno po svém bratrovi.
Co na tom, že v celé zemi neustále trvala válka, přinášejíc denně stovky obětí, co na tom, že nesnášenlivost mezi elfy a lidmi se rozšířila i mimo území Nerunu a stále častějším jevem se stávaly pogromy a vypálené elfské vesnice jakož i odlehlá stavení lidí.
Vesmír přece po ne sice dlouhém, rozhodně však šíleném a intenzivním rozhovoru s lidmi jasně řekl své poslední slovo a nechť tedy roste co má růst a co má chuť se pozabíjet, ať se chopí zbraně. A skoncuje vše vzpourou.