Nokturno.net / tvorba / dílko

Vešla jsem do šedivého dne, pršelo a já nechala kapky deště hladit moji tvář, sklouzávaly po řasách, rtech, vpíjely se do vlasů a mizely v nenávratnu. Bylo mi krásně… všude ta vůně deště. Měla jsem chuť jen tak stát, nastavit tvář obloze a roztáhnout ruce.
Lidé prchali anebo se skrývali pod deštníky – já je nemám ráda, miluju déšť a nemohla bych si jej vychutnat…
Najednou přede mnou kráčí známá postava…tak dobře ji znám! Bodne mě u srdce. Naše pohledy se střetnou, na pár vteřin se zastavil čas. Pak skolpí hlavu a kráčí dál, jakoby mě neviděl, nepoznal…neznal. Bylo mi mizerně. Přepadla mě úzkost, srdce bušilo a z očí se draly slzy – nepustila jsem je!! On si přeci nezaslouží abych pro něj plakala…nebo snad ano?? Ne!!! Za všechno může ona… Zničila to pouto mezi námi, to tolik silné pouto. Svým způsobem si za to může i on sám. Stesk se ve mě předháněl s nenávistí. Šla jsem jak tělo bez duše. Nevnímala jsem lidi kolem sebe, míjela jsem postavy bez tváří… zoufalej výkřik do tmy, do mý duše, kde bylo v tu chvíli úplný prázdo. Křičela jsem v sobě. Ticho. Šepot do ticha :

jsem ta pro kterou vším jsi byl

ta pro kterou snad jsi žil

ta které se tolik stýská

ta co byla ti kdysi blízká

ta co cítí že stále rád ji máš

i když to možná nepřiznáš

ta která tebe a ty ji jsi opustil

ta co nežádá tě, abys jí odpustil

ale touží odpustit tobě

že teď už v dávné době

jsi podlehl svini s maskou neviňátka

svini co nazvala se milující matka

a přede mnou jí přednost jsi dal

snad teď máš co sis přál…