Nokturno.net / tvorba / dílko

„Kampak kampak, mráčku, kam se ženeš?“
„Tam, daleko, až na kraj samého světa.“
„Co je tam, mráčku?“
„Kraj světa, to je místo kde se nebesa dotýkají vrcholků lesa.“
„Ale co tam bude dělat takový mráček jako jsi ty? Malý, bezvýznamný.“
„Chtěl bych sestoupit na zem. Stát se člověkem. Dotýkat se věcí lidí. Milovat. Cítit.“
„Ach mráčku.“
„Copak je ti?“
„Já chtěl být mráček. Opustil jsem lidi. Přestal jsem milovat, cítit.“
„Ty jsi chtěl být mráček?“
„Nic jiného jsem si nepřál, jen tak si bezstarostně poletovat ve větru. Jen si tak existovat.“
„Ale vždyť to není nic zvláštního, dneska je mráček kde kdo.“
„Ze země to vypadá jinak víš. Všude jen neštěstí a smutek.“
„Ale já sem mráček, umím létat.“
„Hloupoučký mráčku, lidé neumí lítat.“
„Ale já se to naučím.“
„Nebuď blázen mráčku.“
„Ty jsi taky chtěl létat. Jsi blázen?“
„Já nevím.“
„Proč nevíš?“
„Nepamatuji se.“
„A kdo jsi?“
„Nevím, vím jen že jsem chtěl být mráček.“
„Ale já chci víc než být unášen větrem. Chci být!“

Mráček se rozplynul. A narodilo se dítě.