Nokturno.net / tvorba / dílko

Básníci si stěžují, pláčí nad papíry,
po přestávce opět zasedli ke kalamáři.
Slzy rozpouští jejich naříkání,
splavují je v kapky padající k zemi
a znovu do ušlapaného prachu
píší marně krásné obrazce světu.

Zahradníci v noci chladí spálené krásky,
slzami je kropí, tak dlouho opečovávané lásky,
které jim vykvetly pro radost,
ale oni od nich chtěli víc,
k večeru je zalili konví plnou citů
a k ránu už neshledali krásných květů.

Malíři kráčí v krajině poseté kapkami dešťů,
malují tu svou vysněnou z neznámých světů
a sní o malém nic, které je pro ně vším
tím krásným, co nestačil vzít zlých věků stín,
prsty naposled hladí dívčí rty, slzy jim stékají
a rozpouští poslední portrét její . . .

Všichni pláčí ve tmě předjiterní,
cítí marnost a hluboké zklamání,
hledali toužebné a neznámé ve svém údělu,
ale příliš mnoho věnovali svému světu,
vyznali se kráse, která byla jejich výtvorem
a nenávratně jim uteklo to, co bylo kolem . . .