Nokturno.net / tvorba / dílko

Silnější než hlad…

Filip Bečvář

Když se to tak vezme, vlastně to ani nebyl žádný pořádný boj, ale spíše takový menší masakr. Rygart skoro láskyplně uchopil násadu obrovského kladiva a usmál se. Nebyl to zrovna veselý úsměv, spíš škleb s&# stou dávkou šílenosti. Blížícím kostlivcům pochopitelně bylo úplně jedno jak se tváří, a i na druhou stranu, ani o nich se nedalo říci, že by jejich výraz v bezmasém obličeji bez očních bulv, byl zrovna dvakrát kultivovanější. Nemrtvý se k němu pomalu blížili topornou, trhanou chůzí, ovládáni tajemnou a temnou silou, nutící je poslušně splnit pouze jediný příkaz, a tím si znovu vysloužit návrat k věčnému odpočinku. Zabij! Zabij! Zabij! jakoby cvakaly jejich vykotlané řady žlutých zubů. Natahovaly po něm kostnaté ruce. Klouby jim vrzaly a křupaly, kosti měly místy obalené zbytky hnijícího masa a vrstvami mokré hlíny, v níž ještě před několika okamžiky klidně odpočívali…
Rygart cvičně mávl. Mohutná hlavice kladiva na dlouhé dřevěné násadě prořízla vzduch svým hlubokým hlasem. Bylo jich jen pět. Trochu ho to zklamalo. Popravdě čekal mnohem vřelejší uvítání, stejných jako se mu obvykle dostávalo i&# nde, nehledě na to, že by tu možná měl být dokonce i očekáván…
Pokrčil rameny tak, že z&# ch sjel těžký plášť chránící Rygarta před nepříznivým počasím. Plášť dopadl na zem pokrytou vrstvou vlhkého listí, jenž mu při pohybu šustilo pod nohama. Při tom, co nyní bude následovat by mu jistě jen překážel. Bez váhání se pustil do práce. Jestli byl v něčem opravdu nejlepší, tak to bylo právě v tomhle…
První z&# ížících se oživlých koster to od Rygarta schytala asi nejhůře ze všech. I když, těžko říct…
Lebka, jak jinak, pukla. Rygart totiž do úderu dal nejen svou veškerou sílu, ale i&# tek. A že ho nebylo málo. Ozvalo se hlasité křápnutí a úlomky lebeční kosti se rozlétly do všech stran. Drtivý úder však pokračoval dále. Praskla páteř, zbořil se hrudní koš. Palice se zastavila až na pánevní kosti. Nohy ještě udělaly několik zmatených, vratkých kroků a pak, s pomocí Rygartových okovaných bot konečně zaujal zbytek těla vodorovnou polohu. Zbývající čtveřice se rozdělila na dva páry. Rozhodně v tom nebyla žádná taktika. A i kdyby přeci náhodou ano, tak by jim stejně byla k ničemu. Stačil k tomu další mohutný, horizontálně vedený úder ve výši hlav první dvojice a bylo nejen po taktice. Lebka prvního kostlivce se nepříliš vybíravým způsobem seznámila s údernou plochou palice, po jejímž zásahu hlava doslova odletěla z krku takovou silou, že proletěla a zcela úplně probořila hrudní koš svého spolubojovníka. Tomu přeražená páteř ovšem ani v nejmenším nevadila, a vlastně ani nemohla, protože letící hlavice kladiva v tom samém okamžiku smetla i jeho hlavu, která se silou drtivého nárazu a v zájmu zachování všech fyzikálních zákonů, vydala na povinný, avšak nepříliš dlouhý let k nedalekému náhrobku. A protože kámen, z něhož byl náhrobek vyroben časem ztratil některé své hodnoty, zejména pak pevnost, nedokázal takovému náporu odolat. V oblacích prachu se rozletěl na kusy. Lebka samozřejmě také. Odražený zub z roztříštěné čelisti Rygartovi rozsekl kůži na spánku. Nevěnoval tomu pozornost. Otočil se. Nepospíchal. Ani nemusel. Druhá dvojice s útokem rovněž nijak nepospíchala, ale to jen proto, že rychlost zrovna nebyla jejich silnou stránkou. Přibližovali se k němu z opačné strany…
První z&# uhé dvojice nemrtvých zaútočil. Nebo, řekněme alespoň to zkusil. Rygart se toporným pařátům lehce vyhnul ladným úkrokem stranou. To už ale kladivo drtilo další lebku. Jak se časem ukázalo, eliminace právě této části zpravidla znamenala téměř úplné vyřazení nepřítele, a tak Rygart zbytečně neplýtval zuřivými útoky na jiné části těla a výhradně se zaměřoval pouze na hlavu. Hlavice Rygartovi zbraně proletěla s hlasitým řachnutím temenem lebky. Rána byla opět vedena s takovou prudkostí, že celá spodní čelist a s ní i několik horních zubů odletěla a zasekla se do opadávajícího štuku vzdáleného obvodového zdiva táhnoucího se kolem celého hřbitova. Rygart takovýmto efektům již dávno přestal věnovat pozornost. Posledního nakopl do rozkroku, což mělo pouze jediný následek. Nemrtvý se odlepil od země. Rygart nezaváhal a ještě během kostlivcova vzdušného výletu proti němu vrhnul kladivo. Jeho neocenitelných služeb, jak se zdálo, už nebude třeba. Tedy alespoň pro dnešek. Rotující zbraň na své krátké pouti zazpívala smrtící píseň. Do lebky se Rygart sice netrefil, ale to nijak nevadilo. Letící kladivo se s třeskotem zabořilo do hrudního koše, přerazilo páteř a rozlomilo nemrtvého na polovic, s tím, že vrchní část, spolu se zaraženým kladivem během letu ještě stihla urazit kdysi bohatě zdobený kříž, svíraný v rukou sochy nyní již rozpadajícího se anděla.
Odplivl si a z ramene smetl kus seschlého mozku. Rozhlédl se. Malý vesnický hřbitov byl zase tichý a pustý, stejně jako když sem přišel. Nijak se nelišil od ostatních opuštěných hřbitovů, které kdy viděl. A že jich už pár viděl. Rygartovi se po čase dokonce začalo zdát, že všechny vypadají úplně stejně. Pobořené obvodové zdivo, několik nakřivo trčících křížů a oprýskaných, dávno nečitelných náhrobků, tu a tam vyčnívajících z vrstev spadaného listí. Holé, pokřivené větve zakrslých stromů a léta neudržovaných křovin se ztrácely v hustých cárech líně plovoucí přízemní mlhy, jenž se ani v poledne nezvedala. Zkrátka, jak říkal Rygart sám: další podělaný místo v pouti za osudem. I když…
Jeden rozdíl by se zde našel…
Na tomto hřbitově by totiž mělo jeho dlouhé vláčení za čímsi, čemu on sám říkal pomsta, skončit. Teď a tady. Tady, na zdánlivě obyčejném, opuštěném krchově, uprostřed cesty odnikud nikam, se ukáže, zda-li mu ta mrcha Alysha nelhala. Rygart se v u ušklíbl. Určitě mu nelhala…

• * *
  

Prošel otevřenou bránou, vyvedenou z&# čně tepaných, kupodivu zachovalých železných prutů, nahoře zakončených reznoucími bodáky a ocitl se na popraskaném, trávou hustě prorůstajícím dlážděném chodníku, vedoucím přímo k kdysi patrně honosné hrobce. Malé mauzoleum se nacházelo v té nejvzdálenější části, v místech, kde kolem už nebyly žádné jiné hroby. Bylo to ideální místo pro skrýš, to musel Rygart uznat. Nebýt informací, které mu pod drobným nátlakem tak ochotně sdělila Alysha, nikdy by asi tento zapadákov nenašel. Otázkou ale zůstávalo, zda-li hrobka skutečně ukrývá to, co sem Rygart přišel hledat. Existoval pouze jediný způsob, jak se o tom přesvědčit…

• * *
  

Uvnitř bylo vlhko a tma. Rygart zapálil předem připravenou pochodeň. Mihotavé světlo zatančilo po kamenných stěnách a probudilo stínové démony k&# nci. Krátká chodba ústila do nevelké obdélníkové místnosti s klenbovým stropem, podepřeným několika polygonálními sloupy. Z lomených oblouků se táhly jemné, síťovinou připomínající, zaprášené cáry pavučin, mírně vlající ve vzniklém průvanu. Rygartovu pozornost ale upoutalo docela něco jiného. Nebyl překvapený, tak nějak věděl, že tu budou. Podél obou delších stěn bylo vyrovnáno několik dřevěných rakví…
Dřevo silně páchlo, ztrouchnivělinou. A&# ilobou…
Otevřel první. Nemýlil se.

• * *
  

Byla to taková každodenní rutina. Otevřít rakev, oddělit hlavu od těla, probít srdce osikovým kůlem a oční bulvy propíchnout stříbrnými hřeby. A&# k pořád dokola. Stejný rituál u každé rakve, na každém hřbitově. Netrvalo mu to příliš dlouho, dokonce už mu ani jeden neobžívl pod rukama, neboť příliš častou praxí již přesně věděl kam udeřit tak, aby se ani nestačili probudit, natož zjistit, že jsou likvidováni. Dříve, když začínal, tak to zdaleka tak jednoduché neměl…
Času do setmění měl ještě dost, proto po sobě ještě jednou pro jistotu vše pečlivě překontroloval. Nedbalost v&# mto oboru se platila velmi draze. Jedna chyba mohla znamenat konec. Konec života, a to v tom lepším případě. Rygart o tom věděl své, a ne jednou měl možnost se na vlastní kůži přesvědčit, že nepozornost, byť i drobná, se nevyplácí. Několik menších i větších jizev po celém těle mu připomínalo chvilky, kdy svou práci, jak se říká, odflákl. Chybami se ale člověk učí. Tedy pokud se mu je podaří přežít …
Když se ujistil, že se v&# kolika příštích okamžicích nikdo z přítomných nebude chtít mít k životu, jal se podrobněji prozkoumat vnitřek celé hrobky. Nic zvláštního. Všudypřítomné vrstvy prachu, kusy suti vydrolené z popraskaného stropu, zlámaná dřevěná prkna a starý zrezlý krumpáč. Jediné, co by tak stálo za zmínku byl objev hromádky několika kostí a lebek. Rygarta nález však nijak nepřekvapil. Popravdě by se dalo říct, že je vlastně ani neobjevil, jako spíš, že je hledal.
Původní majitelé rakví…
Na rozdíl od jiných, si oni rozhodně na trochu společné nepohody nikomu stěžovat nebudou, pomyslel si cynicky Rygart.

• * *
  

Sklonil hlavu, aby prošel nízkým otvorem, který se nacházel nedaleko od ubohých lidských ostatků a zjistil, že se nachází v&# lší, tentokrát čtvercové místnosti. Oproti té předešlé bylo jasné, že se nachází ve skutečné, pravé hrobce. Stěny, strop a dokonce i podlaha byly obložené hladkými kamennými dlaždicemi, přesně tak, jak to vyžadovala tehdejší doba a móda. To, že se určitě jedná o skutečnou hrobku dokazoval i vyvýšený mramorový katafalk nacházející se u nejvzdálenější stěny, na němž spočívala neobvykle bohatě zdobená rakev. V ní by zřejmě měl odpočívat někdo, pro koho to tady celé kolem původně postavili, ale Rygart už nyní věděl, že tomu tak nebude. Kostlivci, nižší vampyrové a jiní podřadní nemrtvý mají vždy nějakého vůdce, což by znamenalo, že uvnitř bude někdo úplně jiný, a Rygart si troufal hádat, že ví kdo. Čas jejich setkání se nezadržitelně blížil. Nevěděl jak, ale cítil to. Ta mrcha Alysha přeci jen nakonec měla pravdu…
Nedočkavě připálil od své pochodně knot velké svíce, nacházející se v&# ždém rohu hrobky na nádherně kovaném stojanu. Postupně tak zapálil všechny. Světlo voskových svic dostatečně zahnalo tmu, a tak si Rygart mohl všimnout i několika dalších detailů, které mu předtím zůstávaly utajeny, jako například to, že nikde nebyl žádný prach, ba dokonce ani žádná pavučina, nebo toho, s jakou důkladností byla zdobena rakev spočívající na kamenném podstavci. Neměl nejmenších pochyb o tom, že by se jednalo o původní rakev. Odmítal uvěřit, že by se tak skvostné mistrovské dílo mohlo nacházet na tak obyčejném, dávno opuštěném vesnickém hřbitově, nehledě na to, že tato rakev byla evidentně nová…
Opatrně nazdvihl víko a panty samozřejmě vůbec nezaskřípěly. Rygarta do nosu zašimral slabý závan nasládlého zápachu přeraženého neznámou exotickou vůní. Jak čím dál více zdvihal horní část rakve, vkrádalo se dovnitř blikotavé světlo svící. První, co spatřil, bylo rudé, saténové polstrování celého vnitřku. A&# k…
Bledá, štíhlá ruka.

• * *
  

Uvnitř ležela ona.

• * *
  

Rygart věděl, že se mu tento pohled jednou naskytne, a přestože se na něj celou tu dobu připravoval, nepodařilo se mu jej přijmout bez citového bodnutí u&# dce. Píchnutí bylo bolestivé, ale na štěstí jen velmi krátké. Zkusil se na ní podívat z jiné strany, než z té, ze které jí kdysi znal. Byla to sice ona, ale už nevypadala tak, jak si jí pamatoval, když jí viděl naposledy. Byla hubená, jako by nikdy neměla tři děti, ňadra měla pevná a podle Rygartova odhadu i o něco větší, než si vzpomínal. Piha pod levým okem zmizela. Tvrdé mozolnaté ruce s polámanými nehty nahradila jemná bledá kůže a krásné, pěstěné dlouhé nehty, připomínající dravčí spáry. Vlasy měla hustší, delší a lesklejší. Oblečená byla velmi spoře, na sobě měla jen ty nejnutnější kusy oděvu, a to ještě úctyhodně úsporných rozměrů, navíc z téměř průsvitné látky, takže výsledný efekt byl spíše úplně opačný. Musel uznat, že byla nádherná. Nicméně s Rygartem to nijak nepohnulo, protože nádherné byli vždycky všechny jejich druhu. Jediný rozdíl byl v tom, že tahle kdysi bývala jeho ženou…

• * *
  

Usedl na okraj otevřené rakve a čekal. Do soumraku zbývalo přeci jen ještě trochu času…

• * *
  

„Jak de život, Lenyo?“
Polekaně s u trhla. Pomalu, zvolna se otočila za hlasem. Rygart při setkání s jejím pohledem nehnul ani brvou. Ani ona nevypadala překvapeně, nebo to na sobě jen nijak nedala znát. Zůstala klidně sedět v rakvi. Věděla, že k tomuto setkání jednou dojde. Věděla, že on po ní bude pátrat třeba až do smrti a rovněž věděla za jakým záměrem. Věděla to, a přesto se rozhodla nepodniknout proti tomu žádné kroky. Protože…
Rygart, opřený o&# mennou stěnu, na ní mířil kuší, z níž na Lenyu nepříliš hezky vyhlížel stříbrný hrot šipky. A ani meč, opřený jen kousek od něj se zrovna neleskl uklidňujícím dojmem. Pozorovala ho s neurčitým, těžko odhadnutelným, výrazem ve tváři, jenž mohl znamenat cokoliv.
„Jak jsi mne našel?“ promluvila konečně poprvé medovým hlasem. Hlasem, který si Rygart dobře pamatoval. Alespoň něco na ní zůstalo stejné…
„Záleží na tom?“ pokrčil rameny Rygart „Bejt tebou, tak se teďka zajímám vo úplně jiný věci, mimochodem tvůj novej personál stojí pěkně za hovno. Jinde mě dokázali přivítat mnohem přívětivějc.“
Jakoby ho vůbec neslyšela:
„Změnil ses…“ kývla nepatrně hlavou, do očí jí spadl neposlušný pramen vlasů. Nevšímala si toho. Nebo možná jen nechtěla Rygarta dráždit jakýmkoliv, byť i trným, pohybem. Zdálo se, že je ve stavu, kdy je schopný se ve svém jednání poněkud unáhlit, a po tom Lenya nijak netoužila. „Zesílil si, máš hodně jizev a oči jakoby patřily úplně někomu jinému. Dokonce i jinak mluvíš…“
„No, nevim, kdo z&# s dvou se změnil víc,“ ušklíbl se Rygart. „ale zpátky k věci. Nehodlám tady trčet celou noc.“
„Pořád jsi tak netrpělivý. Vždycky jsi byl. Vzpomínám si, že…“
„Ticho!“ křikl Rygart. Lenya se zarazila a na tváři se jí usadil smutný výraz. „Přestaň si se mnou, kurva, hrát! Nejsem na tvoje kecy zvědavej. Moc dobře víš proč sem tady, tak na mě nezkoušej ňáký ty svý psychácký fígle. To na mě už dávno neplatí.“
„Takhle si se mnou nikdy nemluvil.“ zašeptala Lenya. Rygart zaskřípal zuby, prst na spoušti se mu zachvěl. Měl bych vystřelit, dokud sem toho eště schopnej, pomyslel si v&# chu. Ať už je po všem. Nevydržel pohled, kterým se na něj koukla. Uhnul zrakem, ale nikoliv stříbrným hrotem. Ten se ani nezachvěl. Lenya si toho moc dobře všimla.
„Ne. Nikdy před tím ne.“ zavrčel Rygart a hlavou mu bleskl ten otřesný pohled, o němž věděl, že se ho do smrti nedokáže zbavit. Pohled na roztrhaná, zasychající krví zbrocená těla těch, které miloval. Na dcerku Lemi s utrženou hlavou, na malého Gevina s vyhřezlým mozkem, na Regiho torzo a údy poházenými všude kolem a na otce s matkou, na jejich zvířecky pokousaná těla a ošklivě otevřené hrudníky. Pohled na krvavé cákance v čerstvě vybílené světnici. Pohled na dvě upírky s vyceněnými zuby. Pohled na Lenyu a tu mrchu Alyshu, její novou matku…
„Přišel si mne zabít?“ zeptala se. Konečně věcně, pomyslel si Rygart. Neuniklo mu, jak se jí zachvěl hlas.
„Jo.“
Kývla, jakoby smířená s&# vyhnutelným osudem, jenž jí čeká.
„A Alysha?“ polkla upírka, zrak sklopený na dno rakve. Prsty se jí třásly a dlouhé nehty zatínala do zdobeného okraje rakve tak silně, že se z něj drolily malé třísky.
„To vona mi řekla, kde tě hledat.“
„Nevěřím ti!“
„Nikdo tě k tomu nenutí…“
Zavládlo ticho, rušené pouze odkapáváním horkého vosku na kamennou podlahu. Dobře věděla, že nelže, že nemá naprosto žádný důvod, proč by to dělal.
„Je mrtvá, že?“
„Jo. Umučil sem jí.“ odpověděl se stoickým klidem Rygart. Lenya zbledla, jak jen to je u&# íra možné. Naopak Rygarta překvapilo, že ho její zděšení nepotěšilo. Přinutil se znovu si vzpomenout na ten den. Vzpomněl si na tu mrchu Alyshu. Vzpomněl si na ten osudný podvečer, kdy se objevila na prahu jejich domu. Vzpomněl si, jak podlehl prosbám své ženy, aby pomohli neznámému poutníkovi v nesnázích, vzpomněl si na její průhlednou historku o bloudění, vzpomněl si, jak jí Lenya dovolila zůstat přes noc. Vzpomněl si, jak se krátce po půlnoci probudil v prázdné ložnici. Vzpomněl si na dětský výkřik prořezávající tmu. Vzpomněl si jak…
„Umučil jsi ženu? Tak moc si se změnil. Stala se z&# be zrůda!“ obvinila ho štkavě a krásná tvář se stáhla do zlověstné grimasy plné zlosti a bezmoci.
„Ne! To z TEBE se stala zrůda!“ vykřikl na ní náhle a tak zuřivě, až mu od úst odlétla slina. Co si vo sobě sakra myslí? „Si zrůda, který nebije srdce, zrůda co pije lidskou krev, zrůda bez lidskejch citů, zrůda, která má podobu mojí ženy, zrůda co jako Lenya jenom vypadá, ale ve skutečnosti jí nejni!“
„Opravdu?“ řekla hlasem blížícím se k bodu zlomu. „Tak mi tedy řekni, proč jsem tě tenkrát, té noci nechala žít…“
Vzpomněl si na svůj strach, vzpomněl si na její zuby těsně u&# ho krku. Vzpomněl si jak se na něj podívala a pak se ztratila v temné noci…
Rygart se odlepil od stěny a pozvedl kuši k&# ci:
„Správná votázka. Konečně se dostáváme k podstatě celýho problému. Vlastně eště žiješ jenom proto, že chci znát vodpověď právě na tuhle podělanou votázku. Proč?“
Lenya se náhle vesele usmála. Zakroutila hlavou:
„Nemůžeš jí dostat z hlavy, že?“
„Ne.“
„Nic nechápeš, Rygarte,“ pravila mírně „Nicméně ti neodpovím. A ani nechci. Ale jednou na to možná přijdeš i ty sám.“
„Ale vodpovíš. A ráda.“
„Podívejme!“ prskla najednou hněvivě „a jakpak to? Budeš mě snad taky mučit?“
„No, bude-li to nutný…“
„Hlupáku! Buď rád že žiješ. Můžeš…“ obořila se na něj upírka. Rozrušeně se pohnula. Zpět do rakve jí zase rychle vrátil Rygartův pokyn stříbrným hrotem. Vycenila na něj zlostně zuby.
„Proč žiješ ty, to voba dobře víme, otázka zní: Proč eště žiju já? Vodpověz!“
„Zabiješ-li mě, neodejdeš odsud živý!“
„Věř mi, že jo. Vodpověz!“
Hrobku opanovalo ticho, jaké tu ještě donedávna vládlo. Plamen jedné ze svic se rozkomíhal, vytvářeje na stěnách spoustu živých stínů. Lovec ani kořist si jich nevšímali. Vzájemně se měřili pohledy. Rygart už neuhnul, odolal jí. Stříbrný hrot se smrtelně zaleskl v tavém světle. Upírce divoce zažhnuly oči. Kupodivu se nezdálo, že by to bylo nenávistí nebo zlobou, ale čímsi úplně jiným…
„Proč bych to měla udělat?“ řekla opět téměř klidným, vyrovnaným a medově sladkým hlasem. „Jediný důvod…“
Rygart na ní nepřestával mířit. Udělal krok směrem k
„Třeba proto, že mi to dlužíš…“
„Já ti nic nedlužím.“
„Ale dlužíš.“
Chvilka ticha…
„Chápu proč jsi zabil…ostatní, ale proč chceš zabít mě?“
„Já se ptal první, odpověz mi upírko!“ položil důraz na poslední slovo.
„Ts! Nakonec proč ne! Sice bych si mohla vymyslet jakoukoliv hloupost, která by celý tento plytký rozhovor zřejmě ukončila, ale stejně zrovna tak jako ty, ani já nemám důvod ti lhát, takže jak jsi sám řekl, můžeš a nemusíš mi věřit, když ti řeknu, že… POZOR!“ vykřikla náhle zděšeně. Rygart se musel rozhodnout rychleji než bleskurychle. Měl dvě možnosti. Věřit upírce a otočit se vstříc neznámému nebezpečí, nebo doufat, že jde jen o je slední, zoufalou a nejlacinější past, která by jí mohla poskytnout prostor a čas pro útěk nebo útok. Jednal čistě instinktivně, s vědomím, že chybná volba by ho lehce mohla stát i život. Snad to ale bylo tím jejím pohledem. Takový výraz v obličeji nedokáže zahrát nikdo, dokonce ani upír ne. Jako by skutečně viděla někdo, kdo byl za jeho zády, ale v tom případě nechápal, proč by ho varovala…
Na chápání ale nebyla správná doba.
Otočil se. A&# bře udělal. Nakonec přeci jen něco musel přehlédnout, nějaký tajný výklenek, zdvojenou podlahu, nebo kdo ví jakou jinou skrýš. Na tom nyní ale nezáleželo. Vystřelil v podstatě bez míření, neboť na takový přepych už neměl čas. Spoušť cvakla, šipka hvízdla vzduchem. Vše na poslední chvíli. Upír byl skoro u něho. Proč sou tak kurevsky rychlý, šmejdi?, blesklo Rygartovi hlavou. Stříbrný hrot se krvežíznivému zakousl do hrudníku. Ozval se uši drásající, vysoký skřek. Pak vše dostalo neuvěřitelně rychlý spád. Rygart snad jednal rychleji než přemýšlel. Střela upíra s nárazem hodila zpět do prostoru vedlejší hrobky. Klouzal po zádech přes celou místnost, víříc prach a boříc pečlivě vyrovnané rakve. V ten samý okamžik s neuvěřitelnou rychlostí vyskočila Lenya ze své rakve. Rygart zaregistroval, že se řítí jeho směrem. Byla rychlá, moc rychlá. Nohama se vůbec nedotýkala země. Ze zasaženého upíra se začínalo kouřit. Stále vřeštěl. Kuš dopadla na zem v ten samý moment, v němž Rygart uchopil rukojeť stříbrného meče. Za sebou cítil pohyb. Poklekl a poslepu provedl pravotočivou otočku s vodorovným sekem. Čepel se setkala s odporem. Zasáhl. Kapky tmavé, téměř černé krve, jenž ulpěly na Rygartově zbrani hlasitě zasyčely. Teprve pak na celou scénu padl i jeho zrak. Otvorem, jímž vstoupil do této krypty letmo zahlédl válejícího se a kopajícího upíra. Smrad spáleniny ještě necítil. Upír se snažil holýma rukama vyrvat si z hrudi nenáviděný, bolest působící kov, ale dociloval jen toho, že si pálil i dlaně svých vlastních rukou. Rygart ze zkušenosti věděl, že stříbrný hrot se zpětnými háčky ze sebe upír jen tak nedostane, zvláště pak, když mu ani nemá kdo pomoci. Letmý pohled tedy stačil k tomu, aby věděl, že se o něj prozatím nemusí starat. Obrátil tedy pozornost k bývalé ženě, nebo snad spíše k tomu, co kdysi bývalo jeho ženou, protože od ní by mu ještě možná mohlo hrozit nebezpečí. V tom rychlém sledu událostí nestačil zjistit, jak si vedl svým naslepo provedeným útokem.

• * *
  

Ležela na kamenné zemi, kolem ní se rozšiřovala tmavá skvrna. Rychle rostla, hustá tekutina plnila spáry mezi jednotlivými dlaždicemi. Nebyl to hezký a nijak příjemný pohled, jak původně čekal. Nebyla to ta pomsta jakou si představoval, byla-li to vůbec pomsta, co celou tu dobu hledal a uvnitř cítil. Na to, jak moc byla raněná, nevydala nic víc než slabý sten. Ostrá čepel jí téměř překrojila na dvě poloviny. Z okrajů hluboké rány se slabě kouřilo…
Přistoupil a klekl si k&# .
„Chtěla…chtěla jsem jen utéct, Rygarte. Utéct…jen utéct…pryč…“ slabě zasýpala Lenya.
„Proč si mě varovala?“ zeptal se jí. Upírce z ko st začal vytékat slabý proužek krve.
„Nechtěla…“ mluvilo se jí stále hůř, dásně měla celé zalité krví, chrčela stále víc a víc „ne…chtěla…jsem…a­by…aby se…se ti…něco stalo…“
„Ale proč? Dy´t já tě přece přišel zabít!!!“ zjistil, že na ní řve. „Mohla si se zachránit!“
„Já…já…vím, ale…já…j…j…já…“ z hrdla jí vytryskla krvav ška. Na kdysi smyslných ústech se jí udělala růžová bublina.
„Co?“
„Je…je to…silnější…ší než…než…h…h…hlad…“
„Ale co, sakra? Co? Mluv!“
„Pře…přece lá…láska…, ty…ty hlu…hlup…“
Vydechla naposledy, jestli se to tak dá říci o někom, kdo už dávno chá. Rygart vstal. Otřel si z tváře krvavé kapičky, které na něj Lenya prskla. Mohl by jí nechat znovu obživnout, věděl, že by to časem dokázala, ale neudělal to. Nebyla člověkem, ale upírem, a upír nemá právo… Přestal myslet a udělal to, co musel. Bylo to stejné jako poprvé, taky se mu do toho nechtělo. Boty mu už dávno obtekla její krev, takže když odcházel, zůstávaly za ním krvavé otisky. Kuš nechal v&# yptě. Mečem uťal hlavu dodělávajícího upíra, když kolem něho procházel. Venku se zhluboka nadechl. Byla chladná noc, někde zahoukala sova. Mlžný opar zhoustl, takže to vypadalo, jako když se v něm po pás brodí. Sebral ze země svůj plášť a bez ohlédnutí opustil hřbitov. Tak jako tak, dnes se uzavřela jedna dlouhá a smutná kapitola jeho života. Skončilo to, třebaže jinak, než očekával, ale skončilo. Nepředstavoval si to tak. Nelíbilo se mu, co se v kryptě odehrálo, neměl žádné vysvětlení a žádné ani hledat nechtěl. V životě se již nahledal dost. Cítil zklamání. Toužil na vše zapomenout, začít nový život.
Rozhodl se. Upíry už zabíjet nebude…

• * *
  

Tedy alespoň nějakou dobu určitě ne…

• * *
  

A
Pak rozhodně ne jen tak, zadarmo…