Nokturno.net / tvorba / dílko

Břízy



Nejraději mám u cest bílé břízy.
Když větve plné sladké mízy
v pupenech bijí na tamtam
a jaro první monogram
na nebe kreslí barvou duhy,
v ten čas, kdy zemi krájí pluhy
břízy se vždycky rozzáří
jak panny jdoucí k oltáři.

Nevěstám se vždy podobají:
Jdou, v bocích se kolébají,
pak obtěžkají jehnědy
a vítr, tulák nesmělý
žlutý pyl nese po krajině
něžně, jak otec synka v klíně
na pole ještě nahatá
jež tání mění na blata.

V létě se krásné bohyně
shlížejí v říční hladině -
se sklopenými řasami
bdí majestátně nad námi
vznešené hlavy zlátnou létem;
my cestujeme kdesi světem
a netušíme pod palmami,
že naše břízy jsou tam s námi

že probouzejí v srdci touhu
která nás volá zpátky domů
k naší Praze, jejímu metru -
čekají na nás v rukou větrů
jež začaly ze strnišť vát:
Až rozepnou jim zlatý šat
nahotou krásek omámeny
poslední listy spadnou k zemi

a v pláči dešťů zrozená
poslední přijde proměna…