Nokturno.net / tvorba / dílko

Jíva

Když se zjara rozednívá,
nejdříve se vzbudí jíva,
která stojí nad potokem.
Po kom asi hází okem,
že se celá proměnila?

Ještě ze snu zívá dlouze
a už otevřená touze
perlami je posázena:
Večer dívka – ráno žena
svatební ustýlá lože.

Janíček se na ni dívá,
pro něj je to jenom jíva,
ne lože – jen jarní tráva.
Píšťaličku vyřezává
a písničku při tom zpívá.


Obžalovaná štika

Malý vodník Dřevojánek
měl v noci neklidný spánek:
Přišli k němu lín a štika,
o které se v řece říká,
že ostatní nemá ráda,
protože je ryba dravá –
když totiž otevře hubu,
má ji plnou ostrých zubů,
mračí se a tuze zlá je,
s rybkami si nepohraje.

To je lež, štika se hájí,
já si velmi ráda hraji,
a nejradši na honěnou:
Jak blesk letím říční pěnou
do rákosí u hlubiny,
kde čekám na tyhle líny
na zarostlém kameni,
až mě na něm dohoní.
Je to jenom jejich chyba
chtít si hrát, když štika zívá!



Pohádka

Když je pár dní do konce května,
krajem zní hoboj, housle, flétna,
slunce – na hlavě paruku
bubnuje s datly do buků

a nedaleko – fidli, fidli,
na mezi cvrčci karty mydlí.
Jenom k té písni najít slova,
chaloupko naše perníková,

než jahody v březovém háji
do hrnku děti posbírají,
než červen sklouzne po střeše,
co chytí, to si upeče.