Nokturno.net / tvorba / dílko

Hořce a protěže


Když kvetou hořce
a bílé protěže
pod letní oblohou na skalách visí,
chtěl bych mít koní pár,
povolit otěže,
jet cestou necestou
pod hřeben lysý.

Pouhý sen -
mraků pár k obzoru cválá.
Na tohle spřežení ztěží si písknu.
Kde tuším hvězdy plát,
nebeská lada,
aspoň v snu nevinném
k srdci tě tisknu.

Nevím,
proč najednou beze slov stojím,
protěže s hořci ti do vlasů vplétám,
ale jen ve snu.
Až ten sen pomine.
zbude jen tato
milostná věta.

*

Doteky


Deštivé ráno – kdosi zvoní,
tma ještě hvězdy rozdává.
Kukátko, klika.
Venku stojí
jakási zmoklá postava.

Váhavě dveře otevírám,
ptám, co hledá u dveří.
Jsem pošťák, pane,
odpovídá.
Nesu vám kytku protěží.

Pár zvadlých kvítků
v mokré dlani
není už vůbec k poznání.
Něžně je tisknu – ještě voní
doteky, tvými dlaněmi.

Promoklý pošťák
zmizel kamsi -
na zemi louže, suchý list.
Mlhavý podzim, stopy čísi,
nádražní klakson,
táhlý hvizd…

Nábřeží

Šel jsem dnes kolem Dřevnice,
do řeky listí padá,
stromům tam trčí do výše
nahé ruce a záda.

Mlha, ta bílá stařena,
je stále blíže zemi.
Most k&# gánovu, zastávka,
zem svítí kalužemi.

Tak sbohem – nic se nestane.
Troleje v dálce sviští.
Miláčku, kdy se setkáme?
Snad na zastávce příští.

Jak ošidné, to slůvko snad…
Kde jsou tvá ústa drahá?
Po nábřeží jde listopad,
do vody podzim padá…