Nokturno.net / tvorba / dílko

Stalo se to dnes večer. Nepodstatná historka, ztracená mezi stovkama dalších, které se stanou, nebo taky nestanou. Na tom vůbec nezáleží. Je chladno, přece jen už polovina října. Malostranský náměstí je v devět hodin večer plný člověčiny stejně jako v pravý poledne. Postávala jsem na zastávce a čekala. Měla jsem trochu voschlý rty a v hlavě mi ještě zněla melodická italština mýho učitele. Choulila jsem trochu zimomřivě ramena. Chtělo se mi domů.

Praha je krásný město. Nepopsatelnej kotel pozitiv. Jako shnilá bobule ve fialovým, k prasknutí šťavnatým hroznu se tu ale občas najde nějaká ta nepříjemnost. Vulgární řidič, pivo za pět pětek, jatka chodců na Václaváku. A taky divný lidi. Lidi jako Joe.

Kulhal a pravou ruku měl divně pochroumanou, asi od narození. Oči mu šilhaly, až bych nevěřila, že to je tak moc vůbec možný. Trochu slintal a choulil se stejně jako já, jenže ne do béžovýho svetru, ale do černý kožený bundy s nápisem Canada. V tomhle jsem klikař, asi že působím moc málo nebezpečně v tý džungli anonymních masek, a taky že se tolik nemračím, to když myslím na hezký věci. Divný lidi si mě vybíraj rádi a já jsme na to zvyklá, je to takovej pražskej folklór.

„Ne-nevíš, kolik je?“

„Za deset devět, máš za sebou hodiny.“

Stoupnul si blízko, moc blízko; udělala jsem nepatrný úkrok do leva a podívala se na Svatýho Mikuláše. Chrám se hrdě kulatil a Joe se usmál.

„Já jsem Joe.“ Podal mi drobnou ruku.

„Zdenka.“ Chci si sednout do tramvaje a myslet na to, že bych se měla líp naučit italský předložky s určitým členem. Chci mlčet a dívat se, jak se nic neděje. Ale Joe vypadá vytrvale. Čím víc mluví, tím je jasnější, že oč byla příroda skoupější na fysis, tím víc mu nadělila do tý jeho ošklivý hlavy. Říká, že pracuje jako šachista. Nechápu, ale nechci se ptát. Nezajímá mě. Je chladno, vážně chladno, přece jen už polovina října.

„Můžu ti dát svoje číslo?“ Zvednu obočí, ale ne pohoršením, ale že bych spíš čekala, že bude chtít moje.

„Jasně že můžeš.“ Vytáhnu z kabelky mejdlíčko a poctivě si zapíšu telefonní číslo. Do adresáře napíšu prostě Joe. Jako kdybych si myslela, že se tomu individuu někdy ozvu. Směšnej, ten můj zodpovědnej přístup.

A devátá hodina už měla namále. Tramvaj přijela, jakoby nic. Joe bydlí v hotelu na Vypichu. No, tak to máme společnou cestu… Chce se mi trochu umřít a trochu se smát.

„Máš krásný voči. Jakou barvu maj moje voči, řekni,“ ptá se a zírá na mě nevinně těma svejma, jsou zelený jako moje, jenže Joeovy jezděj neklidně po všech čertech, jedno směrem Kampa a druhý k&# lý hoře, brázděj celej široširej vesmír najednou.

Sedli jsme si do tramvaje, krmila jsem Joea Tic Tacem, on si utíral nos do dlaně a vzápětí mi sahal na ten béžovej svetr, co jsem se do něj tak choulila. Než jsme dojeli na Malovanku, stihl se Joe narodit na Aljašce, žít v Texasu, naučit se v osmi letech hrát šachy, mít tátu Indiána, mluvit anglicky, německy, trochu francouzsky, latinsky a indiánsky! a pracovat pro nějakou firmu, o který nechtěl říct nic bližšího. Začala jsem se bát, že mě bude chtít doprovodit, ale na druhou stranu jsem se přestala bát jeho. Byl to kurva inteligentní chudák, mrzák, kripl, uslintanej smradlavej chlápek, do kterýho by každej, kdo v sobě má jenom trochu z člověka-svině, s radostí a jistě úspěchem kopnul.

„Máš hezký naušnice.“

„Ale prosim tě, ty mám už léta. Nejsou nic extra.“

„Dáš mi ještě Tic Tac?“

„Nastav ruku.“

Vystoupili jsme na Malovance, Joe měl se schodama trochu potíže, ale vyvrávoral. Dvaadváca jede až za 4 minuty. Najednou mi někdo do srdíčka zajede otvírákem na konzervy. Chci za ty čtyři minut něco stihnout. Ale nevím co. Ptám se.

„Máš sourozence, Joe?“

„Ne. A ty?“

„Bráchu.“

„Kolik mu je?“

„Osmatřicet.“

„O deset let víc než mě. Máš mámu, Zdenko? A tátu?“

„Jasně, oba.“

„Já už ne.“

„Tak… jsi v&# aze sám?“

„Jo.“

„A kde vlastně hraješ ty šachy, když se tím živíš?“

„Různě, v hotelích, s cizincema, vo peníze… hazard.“

Najednou se zajímám víc já. Vypadá hrozně zranitelně, zrůdička v&# žený bundě, jejíž táta Indián už je sežranej červama někde na pohřebišti kmene Cherokee.

„Máš tady nějaký kámoše?“

„Moc ne… vždycky jen tak na chvíli…“

Vím, co myslí, a do očí mi vhrknou slzy. Jen tak na chvíli, než přijede dvaadváca. Dvaadvácový kámoši. Ti hodnější si vezmou číslo.

„Na dlouho nemám žádný.“

Je mi smutno, jako mi už dlouho nebylo. Vlastně ani nevím, jak to popsat. Asi jako když vidíte chcípat psa, kterýho neznáte, ale kterej se dívá a dívá a dívá.

Nastoupili jsme do dvaadvacítky a pak už se nestalo nic zvláštního. Dala jsem Joeovy do maličký dlaně ještě dva Tic Tac bonbónky, na Drinopoli mi políbil něžně ruku a řek, že bych mu dělala radost, kdybych napsala, a ať na sebe dávám pozor. Utíkala jsem z e a bulela jako kráva. Joe teď sedí na hotelu někde u Vypichu, pije pivo a slintá. V jeho ohyzdný hlavě se mísí zlatavá barva vzduchu horkýho Texasu s bělobou Aljašky, kde vyhřezl, nešťastník, do světa. Hraje s imaginárním kámošem ty svý zamilovaný šachy a přemejšlí, jestli má fakt zelený voči, zelený šilhavý voči plný bídy a prázdnoty. Potom jde na noční šichtu a připitej Němec, zpocenej, ale navoněnej, v zapadlým hotelu bez jména, bez adresy, bez sklepa a bez střechy, bez zdí a bez pokojů, se ho snaží obehrát. Nepodaří se. Joe N. kulhá Prahou. A jednoho dne umře a neuvadne pro něj ani sedmikráska.