Nokturno.net / tvorba / dílko

Svlačec

Drátěným plotem bílý svlačec
od oka k oku vzhůru pne se,
brzy ho bude plný ranec
a plot tu tíhu
neunese.

Nahrbí záda níže k zemi,
pár sloupků k nebi pozvedne.
Svlačec,
jenž dral se po něm k nebi,
železnou drtí zalehne.



Vrba

Stojí tu tichá, zamyšlená.
To stáří je, co ji tak trápí.
Vypadá jako stará žena,
když do ní smutek zatne drápy

a vrba – vlasy rozčesané,
ukrývá svůj kmen popelavý,
slza za slzou z větví kane,
padá do zbytků uschlé trávy

do vody, která k moři plyne,
a slzy sotva pobrat stačí.
To proto je moře tak slané,
že do něj naše vrby pláčí.


Vločky

První,
druhá,
třetí
vločka k zemi letí.

Možná,
že holoubek bílý
zamával hebkými křídly.

Možná
si vyběhlo do parku
stádo bělounkých beránků.

Možná ,
že hvězdička v nebi
pláče – proč ani neví,

asi se před spaním myla,
náramek z perel
upustila.


A to jsou slzy té milé,
co závoj má
a šaty bílé.