Nokturno.net / tvorba / dílko

Hořce a protěže

Když kvetou hořce
a bílé protěže
pod letní oblohou na skalách visí,
chtěl bych mít koní pár,
povolit otěže,
jet cestou necestou
pod hřeben lysý.

Pouhý sen -
mraků pár k obzoru cválá.
Na tohle spřežení ztěží si písknu.
Kde tuším hvězdy plát,
nebeská lada,
aspoň v snu nevinném
k srdci tě tisknu.

Nevím,
proč najednou beze slov stojím,
protěže s hořci ti do vlasů vplétám…
Ale jen ve snu…
Až ten sen pomine.
zbude jen tato
milostná věta.



Doteky

Deštivé ráno.
Kdosi zvoní,
tma ještě hvězdy rozdává.
Kukátko,
klika.
Venku stojí
jakási zmoklá postava.

Váhavě dveře otevírám,
tomu,
kdo čeká u dveří.
Jsem pošťák, pane,
odpovídá.
Nesu vám kytku protěží.

Pár zvadlých kvítků
v mokré dlani
není už vůbec k poznání.
Něžně je tisknu.
Ještě voní
doteky,
tvými dlaněmi.

Promoklý pošťák
zmizel kamsi.
Na zemi louže,
suchý list…
Mlhavý podzim,
stopy čísi,
nádražní klakson,
táhlý hvizd…



Nábřeží kolem Dřevnice

Šel jsem dnes
kolem Dřevnice,
do řeky listí padá,
stromům tam trčí do výše
nahé ruce
a záda.

Mlha,
ta bílá stařena,
je stále blíže zemi.
Most k&# gánovu,
zastávka,
zem svítí kalužemi.

Tak sbohem,
nic se nestane.
Troleje v dálce sviští.
Miláčku,
kdy se potkáme?
Snad na zastávce příští?

Jak ošidné,
to slůvko snad…
Kde jsou ta ústa drahá?
Po nábřeží jde listopad,
do vody podzim padá…