Nokturno.net / tvorba / dílko

Úvod k „Černé hodince“


Rád jsem sedával na terase jednoho z rodinných domků na strmé stráni nad městem a díval se na krásu pode mnou. Miloval jsem ten pohled plný pohody – za jarního dne, kdy rozkvétají lesy a město je zahaleno mrakem žlutavého pylu, stejně jako v prosincové noci, kdy pod rozžatými lampami jiskří na kost umrzlý sníh a svištící troleje ozařují ulice i oblohu oslnivými záblesky.
Držíval jsem tam svoje černé hodinky a vzpomínal: Kde jsou všichni moji dávní přátelé? Rozběhli se do světa a ten je pohltil. Některé z nich si dávno vzala zem, na mnohé si ani nevzpomínám. Co tváří potká člověk během života!
A přece tu mám pro každého pomyslnou židli: Pro ty, kteří odešli, i pro ty nové, kteří přicházejí. Mají-li zájem naslouchat, ovšem…



O&# hatství a chudobě

Všude jsou lidé bohatí a chudí. Někteří jsou velmi bohatí a někteří, bohužel, velmi chudí.
Ti velmi bohatí obchodují ve velkém, užívají si přepychu a dále bohatnou. Chudí také obchodují, ale v malém. Proto neužívají přepychu a dále nebohatnou.
Bídou všech bíd pak je, když člověk prodává sám sebe – což neplatí jen o chudých, kteří se prodávají z bídy, ale i o těch druhých, kteří to dělají ze zcela jiných pohnutek. Lidská společnost má pro ně svoje specifické slovo – „prostitut“.
Je to slovo mezinárodní, což svědčí o oblibě sportu zvaného „prostituce“, ale také o totálním úpadku mravů, cynismu mezi lidmi a ještě o ledasčem jiném.
V životě jsem se setkal s nejedním prostitutem i prostitutkou, ale oni neprodávali ani tak své tělo, jako svou mizernou duši, a bohužel – často obojí současně. Tímto obchodem si záhy prodavači vlastních duší vysloužili přiléhavý název – „zaprodanci“.
Zaprodanec je tvor bez těla i bez duše, ale také bez srdce, které je s tou duší spojeno. Je to pouhá hmota bez citu a její hodnota je kolísavá podle toho, jak se právě pohybuje ten který měnový kurz. Zaprodanec má mnohem menší hodnotu než obyčejný prostitut. On totiž zradil sám sebe, svoje svědomí, a bez svědomí není člověk člověkem.
Ale v podstatě je jedno, komu nebo čemu se člověk zaprodává – jestli jinému člověku a jeho nezřízeným ambicím, či nějakému politickému hnutí. Můj dědeček kdysi říkával, že „žádná politická strana není nic jiného, než obyčejný prasečí chlívek“. Rozdíl mezi chlívky je prý jenom v tom, že každý z nich je natřený na jinou barvu. Také říkával, že v každém platí vždycky jeden zákon – zákon boje o koryto. Proto nikdy v žádné politické straně nebyl, ten můj dědeček.
Inu, bylo to asi tím, že i když nebyl bohatý a nebyl vždycky střízlivý, schopnost rozeznávat barvy nikdy neztratil…