Nokturno.net / tvorba / dílko

Velký ukazovák

(Bajka, nebo nebajka?)


Za devatero horami a devatero řekami, ale možná ještě o něco blíže, žil jednou jeden král. „Veliký Ukazovák“ mu tam říkali. Od hlavy až k patě celý v šarlatu seděl na trůně pod rudými nebesy a vládl. Byla to tuhá vláda, neboť na jeho pokyn museli lézt všichni tam, kam ukázal a kam by jinak nikdy nikdo ani nevkročil. Tak se nakonec dostali až do míst, kam sice jeden druhého často s chutí posílali, ale kam se nikomu z nich dobrovolně nechtělo. Brzy tam bylo přeplněno, neveselo, nevlídno…
Dnes už nikdo nespočítá, kolik hektolitrů šaratice bylo zapotřebí, aby se důkladně zaryglovaná vrata provalila a aby se dostali zas všichni ven.
„Už je to tady, už je to tady!“ volali z plných plic, cinkali klíči a radostně se hrnuli k natrženému východu. Tam nabírali čerstvý vzduch a ejhle – byl ho tam dostatek a jeho vůně byla tak omamná, až se z toho tajil dech. Jaký div, že to mnohým sedlo na mozek a začali hned přemýšlet, jak si to božské aroma ještě více vylepšit? Proč by také měli čichat všichni stejnou vůni, když jí bylo všude dost?
Jak už to tak bývá, našel se tam jakýsi zatoulaný indián, takové individuum nejapné (kdo ví, co to vlastně bylo zač?), a ten dostal zvláštní nápad: Což tak vyměnit ten ukazovák za jiný přijatelný prst?
A protože se žádná blbost dlouho neutají, rozkřikla se zpráva rychle do světa. Našlo se hned mnoho přeochotných rukou, které chtěly pomoci a nabízely prsty k použití. Až ze vzdálené ciziny napřahovaly tu ukazovák, tu prostředník, tam prsteník či palec – dokonce i nejeden domácí malíček se objevil, aby nepřišel o nic z toho, co se nabízelo na chudičkém stole. Už tam toho sice mnoho nebylo a páchlo to po nedávném třesku, ale (jak se říká) dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí – natož ziskuchtivý prst: Ten si pro pár grošů vleze kamkoli…
Tak přisedl prst k&# stu, v bratrském prstokladu jedli, pili, hodovali, až nezůstalo vůbec nic. Teprve pak poznali, že jsou všichni zase tam, odkud se s tak velkou slávou vrátili.

Poslání :
Strč prst skrz krk…



Stejné chyby by ses měl dopustit jen dvakrát:

1.Poprvé by ses z&# měl poučit.
2.Podruhé bys měl sám nad sebou hořce zaplakat.
Avšak kdo se stejné chyby dopustí také potřetí, je osel a hňup.

Tak si to zapiš hezky za uši:
Hňupovi žádná lítost nesluší!




Fixní vize


Neznám nic strašnějšího, než je válka. Neznám nic, co by ještě více potupilo lidského ducha a zhanobilo lidskou důstojnost než válka. A neznám také většího hoře a větší bolesti nad ty, které s sebou přináší válka. Kdo se s ní jednou setká, nikdy nezapomene.
Za války jsem se narodil. Válka mou rodinu příliš nezasáhla, ale i když mé vzpomínky na ni jsou jen kusé, pronásledují mě celým životem. Vidím v nich černošedý dým, jak se valí nad městem po americkém bombardování. Toho dne jsme utíkali do nedalekého lesa a poprvé v životě jsem měl na obličeji plynovou masku. Byl jsem ještě docela malý chlapec…
Cítím v&# ch také vlhkost našeho sklepení a nakyslou chuť chleba uhněteného do malých kuliček. Měl jsem je uloženy ve staré krabici od bot a schovány pod pryčnou, aby mi tam na celý den vydržely…
A také v nich slyším dusot několika párů okovaných bot a střelbu nedaleko sklepního okénka. Ty boty patřily rumunským vojákům, kteří osvobozovali město. Zbyly nám pak po nich řady koňských mrtvol kolem hlavní cesty, a malárie. Tu jsem od nich dostal té noci, kdy spali v našem domečku pod lesem. Důvěrně jsem se tak seznámil s prostředím kolem močálů při deltě řeky Dunaje, kam jsem nikdy nevkročil.
A konečně v těch vzpomínkách defilují také moji spolužáci všelijak zmrzačení válkou – bez prstů na rukou, s ošklivými jizvami a hrbatými zády. Nemoc, která to zkřivení zad způsobovala, bylo měknutí kostí – křivice, způsobená nedostatkem vitamínů a vhodných potravin.
Jako děti jsme si tenkrát slibovali a zapřísahali jsme se, že už nikdy
nedopustíme, aby byla nějaká válka. Přesto denně, každou hodinu a každou minutu, někde umírají lidé.
Kdyby všechna krev, která až dosud vsákla do povrchu Země mohla promluvit, jistě by z ní byla rudá planeta. Kosmické lodě jiných obyvatel Vesmíru by se jí zdaleka vyhýbaly a oni by pro ni hledali jiná pojmenování.
Z toho pohledu by byl člověk jako jedinečný živočišný druh bezpochyby zakonzervován a uložen mezi vzorky těch nejkrvelačnějších bestií, jaké kdy všemohoucí Bůh stvořil.
Bože, člověk se ti nepoved! Snad proto jsi mu dal jako odškodné jedinečný dar, který se jmenuje LÁSKA.



I love you

Věta známá ve všech jazycích světa má vždycky jinou podobu, ale stejný obsah. Vystihuje totéž, neboť její intimní obsah je všem národům společný. Od věků do věků zůstává nezměněn – na rozdíl od sexu, jehož nejrůznější praktiky se stávají v období televizních rádobyprogramů, jakými jsou například „Vyvolení“ nebo „Big brother“, záležitostí veřejnou.
V návaznosti na oblibu angličtiny jako moderního světového jazyka známe větu „I love you“ zejména v její původní, vše říkající podobě.
Vyřezána kapesním nožem puberťáka do desky školní lavice působí na příslušníky této věkové kategorie více než inspirativně.
A následovně přeložena do spisovné češtiny ústy školačky nižšího ročníku základní školy, ostrovního jazyka ani tajů lásky dosud neznalé, může působit až surrealisticky. „Lovím tě,“ řekla ta dívenka a řekla to s takovou nevinnou prostotou, až se mi zatajil dech…
Trochu jsem se nad tím zamyslel a dospěl k&# zoru, že si vůbec nejsem jist, kdo koho tu vlastně loví?
Proboha! Pro nás, muže, úděsná představa…
I tak nějak lze tedy přeložit onu známou větu z anglického jazyka, kterou umíme(bůhví proč?) ze všech nejdříve. Proto – žádné „I love you“, dámy a pánové – omyl! Čech, ten prostě řekne – „lovím tě!“ A možná ještě dodá: „A nepřestanu, dokud to nedostanu…“
Mimochodem – tak mě napadá: Není v&# m jisté varování?



O mužích a o ženách

Každý muž je od přírody dobyvatel: Čím větší tajemství, tím více usiluje po jeho odhalení a čím větší odpor se mu při tom klade, tím více se snaží jej překonat. Jde o jistý druh atavismu, který mu zůstal z pravěku.
Chytré ženy to dobře vědí. Proto po určitou dobu vzbuzují v mužích zdání opačné tomu, co opravdu cítí, protože ve skutečnosti jsou to právě ony, které vybírají, kým chtějí být dobývány.
Z jejich pohledu není totiž muž (i když to někdy vypadá docela jinak) nic jiného, než obyčejný opičák. Ať mi ženy prominou, jestliže se mýlím. Musím proto dodat léty odpozorovanou zkušenost: Čím větší opičák, tím víc ho mají rády…



Jak se máme k dílu

Jenom Čech dokáže přemýšlet nad prací tak dlouho, jak to udělat, až přijde na to, jak to neudělat nebo jak vůbec nic nedělat…
Není totiž nic lepšího, než o&# áci dlouze přemýšlet a ještě déle o ní mluvit, protože na mozku ani na puse se mozol nikdy neudělá. Mnohé to už nejednou vyneslo až do poslaneckých křesel – a nejenom tam.
Jak se zdá, to věčné tlachání o ničem je jedním ze základních rysů naší národní povahy, ale nejhorší na tom je, že jeden neposlouchá, co říká ten druhý. Proto se mezi sebou Češi nikdy nemohou pořádně domluvit.
A pak je tu ještě mluvení o ničem. Je to stav, kdy jeden mluví, a i když všichni dobře vědí, že jim nic podstatného neříká a jeho projev není ničím jiným než změtí prázdných slov bez hodnoty a obsahu, nikdo ani nešpitne.
Posledním, třetím stupněm našeho nedorozumívání je mluvení do prázdna. Dochází k němu tenkrát, když toho, kdo mluví, vůbec nikdo neposlouchá – i kdyby měl sebevětší pravdu, i kdyby se třeba na kousíčky rozkrájel. Říká se tomu „jedním uchem tam a tím druhým ven“. Už dávno před námi si k tomu Češi vymysleli trefné pořekadlo o hrachu, který se odráží od pověstné stěny. Ale kdy už se spolu konečně začneme dorozumívat?

P.S.
Řekl jeden člověk z davu svému sousedovi: „Člověče, já ti kolikrát nad tou prací tak dlouho přemýšlím, až sám sebe přesvědčím, že už je vlastně hotová…“



Setkání


Potkal jsem na chodníku dávného známého, a jak už to mezi dvěma důchodci bývá, dali jsme se do řeči.
„A&# ty," povídá, „co pořád v tom důchodu děláš?„
„Nestěžuji si,“ odpověděl jsem, „píšu“.
„Ano, slyšel jsem, že jsi teď velký spisovatel. Jednu tvoji knížku mám dokonce doma a říkala mi žena, že ti nedávno uveřejnili pár povídek v nějakém tom jejich časopise.„
„V jakém – jejich?“ ptám se.
„No, v tom jejich, babském – něco o lásce nebo tak nějak…„
„Ty myslíš „Příběhy lásky“, že ano? Ale to není jenom takový nějaký babský časopis, jak říkáš, tam přece píší i muži…“
„Jo, to je on," skočil mi do řeči. „Ale poslouchej, to teď musíš být v pěkném balíku, pochlub se.„
„V balíku? To myslíš vážně?“
„No bodejť. Něco jsi přece musel shrábnout za tu knížku a v těch novinách tě snad taky dobře platí – nebo ne?„
„Milý hochu,“ povídám tomu starci, „jedna věc je knížku napsat, druhá věc ji vydat a ta třetí – na trhu ji prodat. Když to sečteme a zase odečteme, bylo by to tak na jeden, nanejvýše dva trochu lepší důchody.„
„To mi povídej,“ zašklebil se, „přece mi nebudeš prozrazovat, kolik za to opravdu máš, že ano?„
„Nebudu – a proč taky? Stejně bys mi nevěřil. Mysli si, co chceš…“
„Tak proč to vůbec děláš? A co ti na to řekne ta tvoje, když jenom sedíš, píšeš a nemáš z toho pořádný balík, jak říkáš?"
„Jo, hochu – to bys asi nepochopil,“ mávl jsem rukou a vzdálil se. Celou cestu jsem pak přemýšlel o tom, jaký je skutečný vztah mezi penězi a poznaným štěstím, a dospěl jsem k závěru, že i když se navzájem doplňují, to druhé si nelze ničím koupit ani uplatit.
Můj známý šel zatím na opačnou stranu. Odhopsal do nedaleké hospody, aby tam strávil dlouhé hodiny klábosením o tom, jak se někteří na tom světě mají, zatímco on…
Nad několika půllitry piva, samozřejmě.



O&# íslovích

Všechna přísloví, která člověk v průběhu tisíciletí vymyslel, jsou moudrá a pravdivá. To proto, že vycházejí ze života a jeho koloběhu v přírodě, z chování zvířat i lidí, a to nejen vůči sobě samým, ale i k sobě navzájem.
Jedno z nich k nám přicestovalo na oslu až z daleké Arábie. Osel je tam totiž stále jedním z nejčastějších a nejrozšířenějších dopravních prostředků. Platnost toho přísloví je mezinárodní, ba přímo vesmírná. Praví se v něm: „Kozel je nebezpečný zepředu, hřebec zezadu, blbec ze všech stran.
Naše zkušenost a životní moudrost nám pak ukazuje, že na rozdíl od kozla a hřebce, jimž můžeme v nerovném zápase podlehnout, srážku s blbcem lze přežít, avšak nelze na ni zapomenout. Plyne z toho několik užitečných rad a poučení:
1. Blbec má vždy pravdu, a proto nemá cenu se s ním o cokoli přít. Všude byl, všechno viděl, o všem slyšel a hlavně – všemu rozumí.
2. Blbost je nakažlivá, proto se blbci (pokud možno) velkým obloukem vyhýbáme.
3. Pokud se blbec stane naším nadřízeným (což je v Čechách i na Moravě dosti rozšířený jev), necháme ho mluvit, trpělivě mu nasloucháme a neskáčeme mu do řeči. Myslet si můžeme cokoli, neboť si nakonec stejně uděláme všechno podle svého.