Nokturno.net / tvorba / dílko

Byl horký červencový den – krátce po poledni, jeden z těch parných letních dnů, kdy se tropická vedra dokáží vyšplhat až ke třiceti pěti stupňům ve stínu a všechno živé vyhledává stín. V takovém žáru je největší chládek v kostele.
Avšak těžká železná mříž u vstupu do chrámu svatého Jakuba v Levoči byla ještě zavřena. Stál před ní zástup zvědavců všech národností – Slováci, Češi, Němci, Rusové i skupinka turistů mluvících anglicky.
Mezi všemi se vyjímala vytáhlá postava studenta v krátkých kalhotách, kostkované košili a černé čepici-kšiltovce. Stál opřen o kamenný portál, tak jako jiní držel v ruce vstupenku a čekal.
Po chvíli vyšla ze dveří protějšího domu vysoká štíhlá dívka v tmavých šatech, prostě učesané vlasy rámovaly hezký, zajímavý obličej. V ruce držela klíč. Zámek zaskřípěl a vrata se otevřela. Návštěvníci jeden po druhém vstoupili do chrámového šera. Zatímco zvědaví cizinci přistoupili k zabudovaným překladačům s reproduktory, většina hostů zůstala stát před hlavním oltářem.
Dívka se před ně postavila a začala vyprávět. Mluvila krásnou spisovnou slovenštinou. Její výklad o díle Mistra Pavla z Levoče a historii chrámu byl tak poutavý a její hlas tak jímavý, že mládenci v kraťasech (aniž by si to uvědomil) připadala jako andělské zjevení, které na chvíli sestoupilo z oltáře, aby na všechno ostatní zapomněl.
„Bože, ta je krásná,“ vnímal ladné pohyby jejích rukou, když ukazovala malby na chrámových stěnách, a v duchu se modlil k Bohu, ve kterého sice příliš nevěřil – ale co kdyby tu byl přece jenom někde přítomen, aby ten obraz nikdy nezmizel. Sledoval vlnění jejích boků, když procházela chrámem a vnímal jemnou vůni květin, která se od ní linula při každém dalším kroku. Byl okouzlen.
„Pověst praví,“ zastavila se před jednou z kostelních lavic, „že v této lavici sedávala levočská bílá paní. A byla prý tak krásná, že když přišla do kostela, všichni se po ní otáčeli a mohli na ní nechat oči. Od té doby se říká, že když některá dívka nebo paní do této lavice usedne, celá zkrásní. Je mezi vámi někdo, kdo by si to chtěl vyzkoušet?“
Nikdo se do lavice neposadil a když se student kolem sebe rozhlédl, poznal, že v celém chrámu není ani jediné dívky nebo mladé ženy, která by s ní mohla soupeřit.
„Jenom ty jediná patříš do této lavice,“ řekl bezděky, a i když tato jediná věta byla spíše povzdechem než hlasitě vyřčenými slovy, zdálo se mu, že se hlasitě rozlehla ztichlým chrámem a zpátky se vrátila stonásobná ozvěna. Ale byl to určitě jenom sen, protože dívka je neslyšela – jen jakési malé děvče a stařík stojící před ním se po něm vyplašeně ohlédli.
Teprve když všichni odešli a když se dívka užuž chystala zavřít a zamknout chrámová vrata, povšimla si neznámého mladíka. Klečel na kamenné zemi oči upřené k oltáři a zdálo se, že se tiše modlí. Dívka zůstala nerozhodně stát, chvíli tiše čekala, a když se mladík stále neměl k odchodu, potichu k němu přistoupila.
„Už je čas,“ zašeptala, aby nerušila jeho modlitbu, ale on stále klečel a nevstával.
„Už je čas,“ řekla znovu a jemně se dotkla jeho ramene.
„Všemocný Bože,“ řekl polohlasem onen mladík s tváří stále obrácenou k oltáři, „dopřej mi, hříšníkovi, který se k tobě ani pořádně modlit neumí, aby ode mě nikdy neodešla ta, kterou jsem právě potkal ve tvém příbytku…“
Dívka znejistěla.
„A&# ké mi dopřej, Pane Bože,“ pokračoval, „aby mě ten anděl, který se mě právě dotýká, provázel celým životem a abych ho směl milovat až do smrti – amen,“ dodal a lehce položil svou dlaň na ruku dotýkající se jeho ramene.
Zkoprnělá dívka nebyla schopná slova. Byli přece před oltářem a to, co mládenec právě vyslovil, se před Bohem jen tak neříká. Najednou nevěděla, co počít. Zprvu jí ani nedošlo, o co tu vlastně jde, a když pochopila, že nejde o nic a o nikoho jiného než o ni, zahořela plamenem.
„Ale ja – ale já niesom žiadny anjel, vo-volám sa Mária, len taká obyčajná Mária,“ zakoktala konečně a útlá ruka na jeho rameni se sotva znatelně zachvěla.
Teprve teď k ní mladík obrátil svou tvář.
„Ano, Mária,“ řekl prostě, „já se jmenuji Petr.“
Pak se stalo něco, co si dívka jménem Mária neuměla vysvětlit – zdálo se jí, že tu tvář už někde viděla, že ji velmi dobře zná, a když se mu zadívala do očí, s úžasem si uvědomila, že jsou celé modré, vlhce se lesknou a jsou velmi, velmi hluboké.
Ačkoli je to neuvěřitelné, Petr a Mária, dvě biblická jména dvou sousedních světů, tak splynula v jedno jediné.