Nokturno.net / tvorba / dílko

Celé městečko ji znalo – tu malou, jakoby do sebe scvrklou stařenku v obnošeném kroji a světlém šátku s výšivkami kolem hlavy. Snad každý ji už někdy potkal, jak pomaloučku, jen co noha nohu mine, kráčí ulicemi. Když ji nepotkal, alespoň ji někdy viděl.
Nechodila sama – vždycky měla společnost: Vedle ní šla bílá kravka snad stejně stará jako ona, i když kravky se tolika let nedožívají. Jako by chtěla svoji paní nějak napodobit, i ona šla jen co noha nohu mine, při chůzi kymácela ze strany na stranu a moudře pokyvovala hlavou.
Ta kravka za sebou táhla vůz. Takový obyčejný vůz to byl s několika žebřinami po stranách – nebo spíše jenom vozík, aby ho to nebohé zvíře ještě z posledních sil utáhlo. Vozívala na něm tu pár otýpek dříví na podpal, tu pár pytlů uhlí do kamen – den za dnem, dům od domu, všude tam, kde to topení právě potřebovali.
Babka přijela, vypřáhla kravičku, uvázala ji na zelené, sama se posadila na lavičku nebo do trávy a čekala, až si domácí náklad vyloží. Pak si schovala své „cestovné“, řekla k tomu to nezbytné „zaplať pánbůh“ a bylo-li třeba, obrátila se zas na zpáteční cestu, aby posloužila dalšímu potřebnému.
Bič, který držívala stařenka v ruce, nikdy nepoužívala. Měla ho jen tak pro parádu jako nezbytný, ale důležitý odznak práce, kterou vykonávala. – Stejně jako když učitel drží v ruce křídu nebo ukazovátko, jako úředník nosí v kapse saka plnící tužku nebo pero. Patřil k ní, jako k ní patřila malá modlitební knížka, kterou nosívala v druhé dlani.
„Vidíte ji? Už je zase tady!“ ukazovaly si na ni děti z okna školní třídy. Jak by ne? Připadala jim jak pohádkové zjevení.
„Panebože, ta snad brzo omdlí!“ rozesmál se Pepík pubertálním smíchem, při kterém mu několikrát přeskakoval hlas.
Učiteli zatrnulo. Právě vstoupil do třídy a chtěl začít svou obvyklou hodinu dějepisu. Nemohl.
„Na místa!“ řekl místo toho přiškrceným hlasem a navyklým pohybem napsal na tabuli datum – „20. září.“
On znal ten příběh staré paní a hlavou mu táhla jedna neodbytná myšlenka za druhou. Najednou cítil potřebu, ba spíše povinnost těm puberťákům v lavicích říci to, co měl už dávno na srdci.

„Kdysi dávno,“ začal, „snad tak dávno, kam až sahá paměť lidstva, jezdily po vsích a městečkách stejné povozy jako ten, který vám teď projel pod okny. Někdy ho táhli silní pivovarští koně, jindy párek volků nebo kravička navlas podobná té, kterou jste před malou chvilkou viděli. Možná, že i lidé vypadali stejně, nosili stejné kroje a všichni prožívali podobné osudy. Jenže ten, o kterém vám teď budu vyprávět, nepatří na stránky dějepisu a není vystřižen ze žádné učebnice. Ten se opravdu stal.“ Třída zmlkla, všech se zmocnilo napjaté očekávání.
…Byl konec září, stejně jako dnes. Lesy v&# pcích nad vinohrady ozařovalo první podzimní slunce a v jeho šikmých paprscích se široké révové listy nalévaly čerstvě prolitou krví. Ze zlatých a modravých střapců se po celém kraji šířila nasládlá vůně.
Toho dne dva mladí lidé sbírali šťavnaté hrozny a společně je ukládali do přistavených košů. Práce jim šla sama od ruky, ani nevnímali čas. Nebylo divu – byli velmi zamilovaní.
„Jestlipak mi přijdeš zítra zase pomoci, Anežko moje?“ ptá se chlapec a utírá si s čela pot.
„To víš, že přijdu, Jakoubku,“ usmálo se děvče. „Je tady tak krásně, že se člověku ani nechce jít domů.“
„No tak zůstaň,“ přemlouvá ji hoch, „v domku na vinici je dost místa pro oba.“
„To víš, maměnka s tatíčkem, ti by mi dali,“ červená se Anežka, „a co by tomu řekli lidé z městečka, kdyby věděli, že my tu tak sami…“
Jakub dobře ví, že každé další přemlouvání by bylo jen mlácením prázdné slámy. Jeho Anežka je slušně vychované děvče a rodiče ji drží zkrátka – mají jenom ji.
Ještě jedno políbení a dívčiny šaty se naposledy zabělaly mezi révovím. Pěšinka vede dolů k&# elezniční trati, pak seběhneš z náspu, kousek cesty polem a jsi u prvních stavení.
Děvče si bezstarostně prozpěvuje do kroku, má plnou hlavu Jakuba a svého zamilování. – Jak mu to dnes na vinici slušelo! Na rtech ještě pořád cítí jeho polibky, v uších jí zní sladké přemlouvání.
Nákladní vlak blížící se ze zatáčky zahlédne až v posledním okamžiku. Chce rychle z tratě odejít, ale bože, nejde to, noha se jí zasekla pod jedním z pražců.
Ubohá Anežka padá do tmy. Obě její nohy – její štíhlé bílé nohy zůstaly mezi kolejemi…


Uběhlo několik měsíců. Jak se během několika vteřin dokáže člověku změnit svět!
Už to nebylo to pěkné, rozesmáté děvče, které plné života spěchalo pěšinkou vzhůru mezi vinicemi. Anežčiny tváře povadly, z&# hublého obličeje se dívaly na svět dvě teskné oči. Jako by se celá nějak zmenšila a propadla do sebe.
Týdny a měsíce proležené na nemocničním lůžku vykonaly své. Stále ji chodili navštěvovat rodiče, bývalé spolužačky ze školy… Všechny ji litovaly, nosily jí květiny a dárky, ale postupně jich ubývalo, až zbyla jenom jedna jediná – ta nejvěrnější: Julka, dcera sousedky odnaproti.
I&# jí Jakoubek za ní zpočátku chodil. Když byl u ní poprvé, jenom ji hladil a plakal. Pak se začaly přestávky mezi jeho návštěvami prodlužovat a teď už dlouho nepřišel. Už celé dva měsíce se tu ani neukázal. Stydí se. Prý si našel jinou…
Přijela Julka s&# zíčkem. „Tak nasedat, Anežko, pojedem!“ směje se na ni ode dveří.
„Kam bych jezdila, Julinko, raději ať mě svět ani nevidí,“ stěží potlačuje dívka pláč.
„Jede se domů, copak ti to neřekli? Tak šup, šup – tady máš, co si dokážeš sama obléci, zbytek ti pomohu,“ nedá se odbýt kamarádka, odhrnuje Anežčinu přikrývku a hned se dává do práce.
„Tak vidíš, už jsi zase jako majolenka,“ usmívá se na ni a zdravotní sestra, která se po celou dobu nedobrovolného pobytu v nemocnici o nebohé děvče starala, jí přizvukuje.
Přichází i ošetřující lékař. Je to mladý pohledný člověk vysoké postavy, bere Anežku za ruku a povídá: „To, co se vám přihodilo, slečno, je velice smutné a tragické, ale to nejcennější vám zůstalo – váš život. Teď jde o to, abyste si v něm dokázala najít nový smysl a řád. To vám přeji ze všeho nejvíce. Nebojte se toho. Měli jsme tu i horší případy, a přece si ti lidé našli znovu štěstí.“


„Tak tě vítám doma, dcerko,“ zahlaholil otcův hlas, když se objevila ve dveřích.
„Chtěli jsme pro tebe s mámou přijet, ale nakonec jsme nechali Julku, když nás o to tolik prosila. Máš dobrou kamarádku, děvče. A máš tu také návštěvu. Podívej, koho jsem ti přivedl!“
Teprve teď si ho Anežka všimla. Seděl na židli u kuchyňského stolu a přes otevřené dveře ho hned neviděla. Cizí, trochu nahrbený člověk s šedivým knírem, v šedivých kalhotách se šlemi a v kostkované košili. Ještě ho tu neviděla.
„To je Josef, kamarád z vojny,“ představuje jí ho otec. „Už dávno jsme se neviděli a jen jsem mu zavolal, hned přijel, aby se na tebe podíval.“
„Já už žádné další doktory nechci, tatínku,“ rozplakala se Anežka, „copak už nejsem dost nešťastná?“
„Jaképak neštěstí?“ usmál se pan Josef a šibalsky na ni mrkl. „Vždyť já ani nejsem doktor, Anežko. Ale možná, že bych přece jenom věděl, jak ti pomoci. Jen se potřebuji na ty tvoje nožky trochu podívat, jak ti to tam ti doktoři v nemocnici spravili,“ a zpod toho svého velikého kníru se na ni mile a přátelsky usmál.“
„Abys tomu dobře rozuměla, Anežko, Josef je umělec a chce ti udělat nové nohy. Budou sice dřevěné, ale uvidíš, že nikdo nic nepozná. Kromě zlatých rukou má i stejně starou dceru jako jsi ty, tak se před ním nemusíš stydět,“ povzbuzuje děvče otec.
„Nohy ze dřeva? Copak se na něčem takovém dá chodit?“ zhrozila se Anežka.
„Baže dá, a jak! Už jsem jich udělal pěknou řádku. Starý Klimek – ten, co bydlí pod kostelem – má také jednu takovou a poznala jsi to na něm někdy?“ znovu se směje Josef.
„Starý Klimek že má dřevěnou nohu?“ nevěří Anežka.
„Pravdaže má, osobně jsem mu ji vyřezával a učil ho na ní chodit, abys věděla. Když to nevzdáš a nedáš se, za rok budeš také skákat jako sýkorka, uvidíš!“


Tak se Anežka naučila chodit na dřevěných nohách. Na slova svého ošetřujícího lékaře nezapomněla – po čase si v životě našla nový smysl a řád.
Jen milého si už nikdy nenašla, a protože se musela nějak živit, začala sloužit lidem. To její kamarádka Julka ji k té práci přivedla. Zpočátku jí také pomáhala, ale když i ona odešla ze světa, zůstala Anežka sama jen se svou bílou kravičkou.
To je ta paní, kterou jste viděli pod oknem, děti. Nikdy jsem neviděl nikoho statečnějšího, kdo by měl v sobě tolik lásky, jako ona,“ dořekl učitel a krátce se zamyslel. Až do konce hodiny ve třídě už nikdo ani nepromluvil.
Netrvalo dlouho a „bába bílá kravička“, jak si ji děti pojmenovaly, zemřela. Jednoho rána se už neprobudila. Pošťák, který ji našel, tvrdil, že vypadala jako když spí. Prý se mu zdálo, že se ze snu usmívá.
V průvodu, který šel za rakví, nechyběly ani ty děti se svým učitelem…