Nokturno.net / tvorba / dílko

NÁDRAŽÍ

Milý čtenáři,
vezmi na vědomí,
že co nevím, nevysvětlím.
Věz,
že konec ti neprozradím.

---

„Těšíš se?“
„Hm, jo, no jasně.“
„Určitě se ti to bude líbit, je to fakt zážitek, hlavně ten závěr…“
„Co? … No jo…“
„Vždyť ty mě vůbec neposloucháš!“
„Ale jo, jenom jsem se zamyslel. Jak že se to jmenuje?“
„Mezi zastávkami.“
„Tak to jsem zvědavej. A  ty… máš radši saxofon nebo smyčce?“
„Cože? Člověče, prosimtě, začni zase vnímat svoje okolí a soustřeď se nebo z&# ho nebudeš mít vůbec nic! A to bys o hodně přišel, protože ta závěrečná pointa, to je jako… jako když v&# slední vteřině devět tisíc lidí začne řvát gól! Rozumíš mi?“
„No, když to teda říkáš, ty náš odborníku…“
„Nebo jako když skáčeš po kuchyni se sběračkou v&# ce a se sluchátkama na uších si zpíváš refrén svý oblíbený písničky.“
„Jako když prší a ty si uprostřed silnice tančíš kroky waltzu… Vždyť já ti rozumím.“
„Přesně to mám na mysli! Ten pocit, když konečně zazvoní telefon a přijde ti ta zpráva, na kterou netrpělivě čekáš.“
„Když zažiješ déja-vu a pak si vzpomeneš, kdy jsi ten pocit měl poprvé,“ pohodlně se uvolnil na gauči, jen tak mrknul očima – zavřel je a zase otevřel…

…vysoké masivní prosklené dveře a vstoupil do nádražní haly. Byla malá, a přeci prostorná. Každý kout se vyjímal nedotknutou čistotou, opravdu to na první pohled vypadalo příjemně, ale přesto tak trochu… prázdně. Nebyl tu žádný stánek, obchod ani prodejní pult, pouze okénko s ce nesoucí nápis ‚POKLADNA‘ a uprostřed haly pomník obklopen na každé ze stran jednou lavičkou. Pomník čtvercové podstavy sahal do výše přibližně dvou metrů a na straně přímo naproti vchodovým dveřím, u kterých právě stál malý, asi desetiletý, rozcuchaný chlapec, měl pamětní desku.
Hoch ještě chvíli stál na místě, když se za ním dveře zabouchly a rozhlížel se kolem sebe. ‚Co to je za místo?‘ pomyslel si, ‚tak malá, a přitom velká hala. Jako zdrobnělina něčeho obrovského, taková halička nebo spíš halenka.‘
V tom se najednou halou rozezněl tlumený smích, který se pomalu měnil v chechot. Hlas zjevně patřil nějakému staršímu muži, ale chlapec v hale nikoho neviděl. S trochu pootevřenými ústy se vydal směrem k pokladně, přičemž každý jeho krok se od něj vzdaloval a zase se k němu vracel ještě pár vteřin v podobě odeznívající ozvěny.

Za okénkem u pokladny seděla podsaditější paní očividně již důchodového věku s šedými vlasy na trvalou. Na nose měla velké brýle a k nim připoutaný provázek, který obepínal její krk. V pravé ruce držela razítko a levou se prohrabávala v hromádce papírů a lejster. Když rozcuchaný kluk přistoupil před pokladnu, zvedla své oči od papírů a tázavě se na něj zadívala. Než však stačila cokoliv říct, zeptal se chlapec:
„Kde to jsem?“ pohlédl na ni zmateně.
„Tady jsi na vlakovém nádraží,“ usmála se mile a odložila razítko. „Asi budeš potřebovat lístek…“
„Ale já nemám žádné peníze,“ zaskuhral a svraštil čelo. Neměl ponětí, co by měl udělat. Pokladní na něj s&# směvem pohlížela, výmluvným pohledem s nadneseným porozuměním. Jakoby něco věděla, ale nechtěla mu to říct. Odkudsi vyhrabala tužku, vzala do ruky nějaký papír a pronesla:
„Tak odkud jsi přišel?“
„Já… nevím, kde to jsem a jak jsem se sem dostal,“ rozhodil rukama a očima visel na jejích velkých brýlích, snad proto, že v&# ch viděl naději na pomoc.
„No, tak tedy dobrá. A kudy chceš jet?“
„Jak to myslíte, kudy? Co je to za místo?“
„Je to zastávka,“ usmívala se i nadále trpělivě, „tak kudy by sis přál jet?“
„A kam ty vlaky jezdí?“

Pokladní pozdvihla obočí, ještě trochu více roztáhla úsměv a sklonila hlavu nad papír. „Napíšu ti volnou na celý den.“ Cosi napsala, odložila tužku a průřezem v okénku prostrčila lístek. Chlapec ho uchopil do obou rukou a zkoumavě si ho prohlížel. Byla to elegantně zdobená vlaková jízdenka, avšak pouze se dvěma řádky:

Cesta : N
Zastávka : Volná

„Vždyť tu ani není napsáno, kam ten vlak má jet! Ani ze kterého nástupiště vyjíždí!“
„Je tu pouze jedno nástupiště,“ pronesla pokladní.
„A kdy vůbec odjíždí? Kolik je vlastně hodin?“ tázal se chlapec, stále více zmatený.
„Ještě máš čas,“ řekla nakonec pokladní, vzala do ruky razítko a dala tak najevo, že rozhovor je u konce.
Chlapec se znovu porozhlédl po hale. Nikde tu nevisely žádné hodiny ani se zde nenacházel rozpis jízdních řádů. Neměl ponětí, kdy jeho vlak bude odjíždět. A ta deska, deska na tom pomníku, byla prázdná. Úplně hladká, nenesla jediné písmenko. Na které straně vlastně…

Seděl tam muž. Na lavičce před stranou pomníku s&# ázdnou pamětní deskou. Měl na sobě společenský oblek šedé barvy a světle modrou kravatu. Obličej měl zarostlý vousy a jeho prošedivělé vlasy mu spadaly až k ramenům. Seděl tam s jednou nohou přehozenou přes druhou a v natažených rukou držel rozevřené noviny.
Chlapec k němu pomalým krokem přišel, mezi prsty stále žmoulal svou jízdenku. Stoupl si před muže a tiše mu z hrdla vylezlo:
„Dobrý den. Prosím vás, pane, nevíte kolik je hodin?“
Na to muž zvedl hlavu od čtení a noviny v jeho rukou zašustily.
„Já nemám hodinky a nevím, kdy mi odjíždí vlak…“ dodal ještě rychle chlapec. Muž se pouze mile pousmál.
„Ty jsi tu nový, že?“ pronesl hlubokým uklidňujícím hlasem. „Neboj se, vlak bude na nástupišti ve správný čas a ty také.“
Z&# jakého nepochopitelného důvodu mu tato odpověď stačila, najednou se hoch zase cítil klidný a vyrovnaný. Dlouze se díval do hlubokých hnědých očí onoho muže s novinami. Zářily energií a radostí ze života, sálala z nich jemnost a křehkost dítěte objevujícího svět. Věřil jim.
„Kudy pojedete vy?“ zajímal se kluk.
„Každou vteřinou,“ pousmál se muž s povzdechem. „Vstříc kráse vzezření veškerého okolního světa. Každé jeho zářivé barvě a ladnosti tvarů. Rád si to užívám,“ odmlčel se. „A teď mne prosím omluv, ještě bych si chtěl něco přečíst“ a opět pozdvihl noviny.
„A nástupiště…“ řekl ještě chlapec s&# zavým tónem a rukou nenápadně poukázal směrem k velkým dveřím naproti přes halu k těm, kterými sem přišel. Muž pouze zlehka pokýval hlavou aniž by znovu odtrhl svou pozornost od tištěných řádků novin.

Vlak na kolejišti nebyl. Nástupiště se tomu zde říkalo zřejmě pouze proto, že tudy vedla omšelá kolej a u budovy stály dvě zchátralé lavičky, jinak nic. Jakoby se nástupiště samotné snažilo vypadat co možná nejvíce nenápadně, bylo tak prázdné, obklopovalo ho pouze klidné ticho prostupující z okolní přírody. Kolejnice se po pravé i levé straně táhla snad k samotnému obzoru spalovaného odpoledními paprsky slunce a pár kroků za kolejemi začínala louka, jež se rozprostírala několik set metrů až k místům, kde začínal les. Zdálky k němu doléhalo zurčení vody tekoucího potůčku…
„Těšíš se?“
Chlapec odtrhl svůj pohled od nádherné zelené scenérie před sebou a otočil se za tím jemně pištivým hláskem. Několik metrů od něj postávala dívenka držící v&# lé ručce kornout se dvěma kopečky zmrzliny.
„Určitě se těšíš. Slyším to. Slyším tu harmonickou melodii ve skrytu tvé duše,“ hovořila pomalu holčička příjemným hlasem.
Nevěděl, co má říct. Ani se nesnažil něco vymýšlet, nechtěl nic říkat, nepokoušel se o ničem uvažovat. Neměl odvahu se jí na cokoliv zeptat, cosi mu říkalo, že všechny otázky by byly nedůležité. Jakou příchuť měla ta zmrzlina?
„Ještě je čas. Pojď se mnou,“ špitla holčička a zadíval se do dálky kamsi k lesu.
Jakoby na to čekal, zazářily mu oči a přes kolejiště jeho kroky zamířily na cestu za dívkou. Věděl, že tudy chce jít.
Stébla mu šustila pod nohama, minuty ubíhaly do neznáma, ale lesík se nepřibližoval. Po celou dobu jejich cesty se ani jednou neotočil, už úplně zapomněl, že ztratil přehled o vzdálenosti od nádraží; neměl na to ani pomyšlení. Upřeně následoval dívenku jdoucí o pět kroků před ním. Nyní byl již smířený se zmatkem z neporozumění. Všude kolem bylo tak krásně, zvuk potůčku se stále přibližoval, ačkoliv silueta stromů lesa se vzdalovala. Slunce stále zlatavě zářilo… na holčičku před ním… odhodlaně kráčela vstříc hřejivému světlu… beze stínu. Teď už se pouze usmíval. Usmíval se, když zjistil, že postava dívenky nevrhá vůbec žádný stín. Kam se vlastně poděla ta zmrzlina? Stébla trávy pod jejími kroky zůstávala nedotknutě nehybná, ani trošičku se nepohnula pod vahou jejích nohou, které stébly s  prostupovaly.
Přivřel oči a naslouchal, jak jemu tráva šustí pod nohama.
Až se konečně zastavili u potůčku. Čirá, pramenitě průzračná voda protékala korytem potoka a zurčivě bublavou melodií roztloukla potěšené chlapcovo srdce. Usedl do měkké trávy a nespouštěl zrak z převalujícího se proudu vody, viděl v něm sílu a rovnováhu, klid se spokojeností kolébající jeho duši. Periferním pohledem kdesi nad sebou viděl slunce. Viděl, jak pod ním tančí.
Tančila s vánkem na pódiu z lesknoucích se paprsků za melodie ševelícího potůčku nad vlnícími se stébly zeleného koberce. Avšak stébla se nevlnila kvůli přítomnosti jejích nohou, rozčechrával je pouze jemný, všudypřítomný vítr. Holčička se s radostným ruměncem na tváři nadnášela svými tanečními kroky ve vzduchu, travnatá plocha se nacházela několik decimetrů pod jejími chodidly, jen tak si poletovala v souladu se světem, který pro ni znamenal život.
Stále upřeně sledoval vlnící se potůček, ale ve skutečnosti se pořád periferně díval na tančící dívenku, jak si dlouhé minuty svými ladnými pohyby užívala svět, který ji v těch dlouhých momentech naplňoval. Hlavou se mu prodírala nějaká slova, jakýsi verš, sice nebyl úplný, ale teď to tak ještě mělo být. Pouze těchto pár slůvek…

Jen stůj a tanči se sluncem
mezi zlatavými prameny…

Ještě nějakou chvíli poletovala nad svými kroky, pak najednou přestala tančit, doběhla k pci a celá udýchaná se vedle něj svalila na záda. Zhluboka vydechovala a s úsměvem na tváři měla ruce složené pod hlavou.
Vypadala jako ten nejspokojenější člověk na světě. Oči měla rozzářené štěstím a pozorovala jimi blankytně modré plátno nebes, jakoby se dívala na nejkrásnější malířské dílo v historii umění. Chlapec ulehl vedle ní a svým pohledem také vyprovázel na cestu lodičky bělavých mráčků.
„Znáš ty sny, ve kterých padáš?“ zeptala se zasněně dívenka a ani nečekala na odpověď, rovnou plynule pokračovala:
„Naučila jsem se je ovládat. Teď už v nich nepadám. Když chci, tak prostě létám.“
Ale nyní už v očích neměla ten výraz naprostého štěstí. S uměle nasazeným úsměvem jakoby se smířila s bezmocnou lítostí nad ztrátou čehosi nevýslovně cenného. Chlapec neřekl jediné slovo.
„Vždyť je tu překrásně, svět je nádherné místo. Já… chtěla bych si ho ještě užívat.“
„A&# je tvá cesta na této zastávce,“ zašeptal chlapec asi směrem k nebi.
„Pssst,“ špitla holčička, „nic neříkej. Jenom poslouchej…“
Tak zavřel oči a naslouchal hudbě, které se linula z&# írody kolem něj. Potůček neúnavně bublal a šplouchal, tráva na louce lechtivě šustila, vítr si tiše foukal a šuměl všude okolo a odkudsi z dálky přicházely kouzelné táhlé tóny líbivých smyčců. Byla to překrásná symfonie přírody, jež kolíbala jeho sluch. Nic mu nechybělo. Co víc by měl člověk vlastně potřebovat? Ležet v trávě s rukama za hlavou, slunce před očima na nekonečné obloze a potůček u nohou… a poslouchat symfonii života.
Ta krása mu učarovala. Jeho myšlenky mu nedokázaly smysluplně vysvětlit, co tak mámilo jeho hlavu v&# ěch magických pohybech tance ani v malebných obrazcích lenivě plujících oblohou. Symfonie přírody svou nepopsatelně uchvacující silou mátla všechny jemu doposud známé pocity, ale ničemu z toho se nebránil; právě naopak, cosi mu našeptávalo, že tyto nezaměnitelné krásy jsou tím dokonalým naplněním jeho skrytých tužeb, nasycením jeho hladové mysli. A ačkoliv nespočetné minuty a dlouhé hodiny plynuly, ztrácely se v proudu toku bublajícího času a slunce se již blížilo ke své oponě, vydržel by zde na louce ležet až do konce věků a věděl, že nic z toho všeho by se mu neomrzelo.
„Ty tomu rozumíš?“ zeptal se po dlouhé době chlapec.
„Ne, nerozumím tomu. Ale chápu to,“ odpověděla klidně holčička.
„Tak to nechápu. Ale myslím, že ti rozumím,“ pousmál se, když se slunce již skoro dotýkalo obzoru před nimi.
„Už bude zapadat, měl bys jít na vlak,“ žmoulala v ruce stéblo trávy a sledovala oranžový kotouč nad lesem.
„Ty nepůjdeš?“ podivil se hoch.
Dívenka jen zavrtěla hlavou a víc už neřekla. Chlapec se zvedl na nohy, otočil se a šel směrem k siluetě nádraží. Za sebe se už neohlédl, ale věděl, že holčička tam tančí kdesi vysoko nad stromy lesa.

A po obloze se časem rozlila tma. Modré plátno uměleckého díla překryla černá plachta s mléčně zářivým měsícem uprostřed, který po celou dobu svítil chlapci na cestu. Toho, když už byl konečně jen kousek od nádraží, napadla zbývající slova oné básně, jako by už dozrála…

…
Záře nitek paprsků měsíce
dnem i bdí nad námi.

Nyní již vlak na nástupišti stál, starobylý model černé barvy s parní lokomotivou čele. Chlapec přešel přes koleje v místech, kam až dosahoval poslední vagón vlakové soupravy, tedy asi sto metrů od nádražní budovy. Překročil tu hranici mezi zelenavou přírodou a zvláštní nádražní stranou. Po vyšlapané cestičce podél kolejí se vydal směrem k zastávce. Vedle cesty tu stála první lampa a za ní měly následovat další, které lemovaly cestičku až k nádražní budově a ještě kousek za ní. Všechny byly zhaslé, avšak v momentě, kdy prošel okolo té první, se ona lampa rozsvítila, tmou se rozlila její záře a paprsky dopadly na vagón stojící na koleji vedle cestičky. A situace se opakovala, když svými kroky míjel i druhou lampu.
Došel až k budově na nástupiště a díval se na vagón s otevřenými dveřmi, umístěný jako první hned za lokomotivou. Za sebou ponechal zástup jasných světýlek lamp probuzených k životu a tři hbité kroky ho vyšvihly po schůdcích do vlaku.

Ocitl se v chodbičce se spoustou dveří vedoucích do prázdných kupé. Na zemi byl položený pěkně zdobený zelený koberec, na oknech visely nadýchané záclonky a stěny ve vlaku vzhlížely jako vykládané dřevem. To vše vyvedeno v příjemně teplých podzimních barvách; chlapec jen nevěřícně zíral kolem sebe, v tak komfortním vlaku určitě ještě nikdy nejel a kdo ví, jestli někdy znovu pojede.
V tom uslyšel, jak se za ním zabouchly dveře, jimiž do vlaku nastoupil, mohutná lokomotiva sebou cukla a pomalu uvedla celou velkolepou soupravu do pohybu. S obličejem nalepeným na okně hoch sledoval, jak se vzdalují od nádraží. Vždyť ani vůbec neví, kam jede. A co všichni ti lidé…
Na svém rameni pocítil spočinout čísi ruku. S&# knutím se prudce otočil a jeho oči se střetly s vyrovnaným pohledem průvodčího v modré uniformě. Skláněl se nad chlapcem, pod svým kartáčovitým knírem skrýval milý úsměv a přes rameno měl zavěšenou hnědou brašnu.
„Jsem rád, že tě tu vidím. Doufal jsem, že si cestu nenecháš ujít,“ cedil přes knír skloněný nad chlapcovou rozcuchanou hlavou.
„Vy jste čekali na mě?“ hleděl tázavě hoch. Průvodčí přestal svírat jeho rameno a narovnal se z předklonu. Jako by se pod tím svým knírem neustále usmíval, zajiskřily mu oči a zašmátral v brašně, načež z ní vyndal své štípačky.
„Přišel jsi akorát ve správný čas. Doufám, že máš u sebe také svůj lístek“ a natáhl před sebe rozevřenou dlaň. Hoch prohledal své kapsy a podal onu elegantní jízdenku se stručným obsahem průvodčímu, jenž si lístek snad ani nemohl pořádně přečíst a rovnou ho procvakl malými kleštičkami.
„Tak, v pořádku,“ zabručel průvodčí a vrátil chlapci jízdenku. „Můžeš se klidně usadit v kterémkoliv z těchto kupé. Přeji příjemnou cestu,“ otočil se a zmizel v dalším vagónu.

Noc rozprostřená po krajině vypadala zpoza okna jedoucího vlaku magicky poklidně. Kola vlaku s pravidelností drncala po kolejích, jako když si kočka spokojeně vrní. V okně se na chlapce díval odraz jeho vlastního obličeje chtějícího se dostat na druhou stranu. Seděl sám v prázdném kupé na sedačce potažené semišem temně rudé barvy.
Jak dlouho už asi tak jedou? Nevěděl… Kolik hodin cesty je ještě před nimi? Netušil… Neměl ponětí, co je to za vlak, kam by asi tak mohl jet. Proč tu vůbec je, odkud se tu ocitnul a jak by se odtud měl dostat… Ta tma venku za sklem byla čarovná, spokojeně vrněl. A  l svůj dech, když se mu klížily oči, schoulil se vlak do klubíčka, ouška měl stále nastražená. Lokomotiva vjela do tunelu, spokojeně se tam otírala o okolní temnotu. Cítil, jak mu tluče srdce, z dálky té temné noci kdesi hluboko v tunelu na něj mrklo zlaté kočičí oko, jenom si tak mroukalo… takové… rozpustile melancholické tóny saxofonu. Jakoby se linuly všude kolem když…
…oddechoval…

…a s překv m výrazem v obličeji němě zíral na televizní obrazovku před sebou, když na ní ještě běžely titulky právě skončeného filmu. Mladík seděl zabořený na jedné straně vybledlého červeného gauče a rukama na svém klíně svíral polštář. Na druhé straně pohovky si hověl druhý mladík, postavou o něco menší a na nose měl brýle s tlustou černou obroučkou, pořád se nenápadně usmíval. Na rozdíl od svého přítele už tu pointu znal.
„Tak to je síla, fakt geniální,“ vydechl větší z nich a plácl do polštáře. „To musel napsat nějakej génius.“
„Jsem říkal, že se ti ta závěrečná pointa bude líbit,“ promluvil menší, „já vím, že si na příběhy potrpíš a tenhle závěr – ten je fakt úžasnej…“
„Vždyť to celej film úplně převrátilo naruby! Jsem si pořád říkal – jo, paráda, fakt krásnej snímek, opravdu výbornej – a pak najednou šok, koukám na ten zvrat – vono to je dokonce naprosto dokonalý, první dokonalej film vůbec…“ žasnul první mladík mučící polštář.
„To si pak uvědomíš, co všechno se může stát během pár vteřin. Během jedný sekundy změněj naprosto všechno, co se odehrálo v yulejch dvou hodinách. Když to někdo umí, stvoří úchvatný dílo…,“ usmíval se stále druhý z&# átel, jehož ruce byly naprosto v klidu. Neměl žádnou potřebu stále nervózně hašteřit s nějakým předmětem.
„Jenže se bohužel dost často stává, že to neuměj, a pak vznikaj tuny filmů s rádoby šokujícím zvratem na konci příběhu. Je to jako dezert, když se ho přejíš, už ti tolik nechutná. Je to vzácnost, kterou se plýtvá.“
„A když už vysloveně čekáš a víš, že nějaká ta pointa na závěr přijde, tak už ani nemůžeš bejt tak překvapenej. Voni to totiž už pomalu považujou za důležitou součást filmů, mít nakonci nějakej zvrat. Jenže ono to není důležitý, nemělo by to tak bejt za každou cenu, spíš by to mělo bejt jako taková třešnička na dortu,“ rozpovídal se menší a druhý hned dodal:
„Vono není důležitý, aby se pointa objevila na samym konci, šokovala tě a převrátila ti celej příběh naruby. Spíš by mělo jít o to, aby byla pointa ve správný čas správně pochopena,“ poklepával prsty po polštářku.
„A vůbec,“ zaskřehotal hned zase ten menší a prstem si na nose posunul brýle, „všechno přeci nemusí mít nějakou pointu.“
„No, tak ne, že by všechno mělo nějakou jasnou pointu, ale pokaždý si odneseš nějaký svoje vlastní pocity, ze kterejch si ji pak domyslíš…“ odvětil první mladík.
„Já jen chci říct,“ oponoval zase druhý, „že některý věci prostě nemusej bejt hned za každou cenu každým pochopený, všechno nemusí hned dávat smysl a mít přesně definovanej význam. To by se pak spoustu kouzelnejch věcí rychle vytratilo…“
Větší mladík stiskl polštář a podotkl: „To je fakt, ne všechno musí víst k akýmu stanovenýmu cíli, cílem by měla bejt cesta sama. Když ti nenaservírujou pointu, můžeš si pak najít mnohem víc…,“ přikyvoval, „ale tenhle film byl stejně geniální, tady to byla fakt lahodná třešnička,“ smál se a hodil polštář po menším kamarádovi rozvaleném na druhém konci gauče. Ten na poslední chvíli odvrátil hlavu a ruce mu vystřelily před obličej.
„Ježiš, neblbni, vždyť si mi málem rozbil brejle!“ načež polštář hodil zpátky.
„Nelekni se,“ smál se škádlivě větší, když byl připraven pokračovat v&# lštářové bitvě.
„Cože?“ nechápal hned mladík s brýlemi, který už byl schovaný za gaučem, ale nenalhal se vyvést z míry, nepolevil na ostražitosti.
„Říkám, aby ses…

…mě neleknul,“ vyslovoval obezřetně vousatý muž v ém saku a světle modrou kravatou, když se chlapec probouzel ze svého spánku.
Hoch se ale stejně na vteřinku trošku vyděsil, v momentě byl probraný ze spánku, zmateně zamrkal očima a narovnal se do sedu na semišové sedačce v kupé jedoucího vlaku. Z okna viděl, že už je nový, čerstvý den a lokomotiva stále uháněla napříč krásně zelenou krajinou.
„To jste vy, četl jste noviny,“ nezmohl se na nic jiného chlapec.
„Omlouvám se, že jsem se ti takhle vplížil do kupé. Ale byl jsem zvědavý,“ usmál se hlubokýma očima muž. Hoch jen mlčel a s kamenným výrazem ve tváři čekal na slova, která měla následovat. Věděl, že se nemusí ptát…
„Halenka,“ zajiskřily hluboké oči po chvíli rozverně, „to je opravdu moc pěkné pojmenování pro naše nádraží. První myšlenky většinou bývají poněkud podezřívavější. I&# yž jde o to, že já normálně nemohu vidět, co taková halenka zahaluje. Proto jsem tady,“ spokojený výraz ho neopouštěl a s očekáváním hleděl na chlapce sedícího na protější sedačce jejich kupé. Ten ale stále jen zdrženlivě naslouchal, jakoby na něco vyčkával.
„Já jsem totiž opravdu zvědavý,“ dodal ještě muž hlubokým, klidným hlasem, „na tvou cestu na téhle zastávce. Nevím přesně proč, ale… zaujal jsi mne. Co myslíš, proč jsi tu?“
Ale hoch nemyslel momentálně na nic, protože se m u&# avou honilo úplně všechno. Kdyby tak věděl, proč tu je…
„Pořád nevím, kam ten vlak jede…“ promluvil poněkud rozpačitě chlapec, ačkoliv mu cosi říkalo, že to vůbec není podstatné. Semišová sedačka mu začala být trochu nepohodlná.
„Něco ti prozradím,“ řekl potich muž, opřel se lokty o na aby se mohl naklonit blíže k chlapci; ten se ani nepohnul. Muž se znovu usmál a pokračoval: „Já jsem slepý.“
Hoch na chvilku zamyšleně svraštil obočí. „Ale vždyť jste si četl ty noviny…“
„Ano, správně,“ zářily mu oči, „právě proto jsem tady. Čtu si, kochám se barvami, krásou a tvary světa kolem mě, užívám si to. Tady mohu, na této cestě. Zde je všechno možné.“
„A&# je cílem vaší cesty na téhle zastávce,“ podotkl tázavě hoch.
„Správně, na téhle zastávce, na našem nádraží. Většina dospělých lidí se sem podruhé už nevrátí, jejich duše a myšlení už nejsou moc s to přijmout něco takového. A děti sice mají krásnou a neposkvrněnou duši, ale zase si to nedovedou uvědomit a správně to pochopit. Ale i tak se na této zastávce objevuje mnoho lidí.“
Vlak stále vrněl na kolejích a krajina se promítala stála stejně rychle. Chlapec se díval z okna, chtěl být tam za tím sklem. Nebo tam byl?
„A ty tu jsi, přišel jsi sem a já v tobě cosi vidím,“ mluvil muž. „Tohle nádraží i tato cesta vlakem jsou pro nás zastávkou. Tahle cesta je naší zastávkou mezi realitou a představami. Každý tu máme nějaký cíl, ale společným cílem nás všech na téhle cestě je cesta samotná. A každý si už jede, kudy sám chce.“
„Možná tu jsem proto,“ začal mluvit hoch, „abych věděl, jak to dopadne. Abych viděl někam dál…“
„No vidíš, oba tu něco uvidíme,“ zasmál se muž a stejně tak chlapec se poprvé pousmál. Sice to ještě skutečně nechápal, ale říkal si, že to tak má asi ještě být. Co to viděl?
Dveře od kupé se otevřely a objevila se v&# ch tvář průvodčího. „Vlak se již blíží do stanice, doufám, že jste strávili příjemnou cestu,“ usmál se šibalsky pod knírem a zase zmizel za dveřmi. Chlapec vyhlížel z okýnka, jak se přibližují k nástupišti. Vraceli se zpět na to samé nádraží, ze kterého vyjeli.

„A co ta holčička?“ zeptal se chlapec muže, když vystupovali z vlaku.
„Ještě si chce užívat štěstí života,“ odpověděl muž, ale víc toho již neřekl.
Hoch vstoupil do nádražní budovy a jeho zrak ihned padl na pomník uprostřed haly. Na pamětní desce se rýsovala rytina písmen, která tam předtím určitě nebyla. Stejně tak, jako deska samotná určitě nebyla na táhle straně pomníku. Chlapec se usmál, s potěšením zavřel oči a oddechl si. Jeho kroky se vydaly směrem k pomníku a oči s radostí a nedočkavostí znovu otevřel…

…a zase zavřel. Ještě párkrát jen tak letmo mrknul, s zdným pohledem v očích, jakoby byl myšlenkami úplně někde jinde.
„Tak já to pouštím, udělej si pohodlí, začínáme!“ promluvil mladík s brýlemi.
„Co? Jo jasně,“ pousmál se rozpačitě jeho kamarád, „jsem se zase jen zamyslel.“
„Na co ty pořád myslíš, to by mě teda zajímalo,“ zachechtal se ironicky menší ze dvou hochů.
„No jo, tak už to pusť, vždyť víš, že není dobrý mít příliš velký očekávání. A já už se fakt docela těším,“ promluvil a šťouchl do polštáře.

--- ■ ---

Milý čtenáři,
vezmi na vědomí,
že co nevím, neutajím.
Věz,
že začátek ti neprozradím.