Nokturno.net / tvorba / dílko

Vrána..jen volně plachtí,
nespoutaná zemskou tíží,
nespoutaná osudem;
osvobozená od starostí světa;
zrozená z lůna spadaného listí,
životní cestu si temným nebem klestí.

Na nebe mého života
vrhá stín……


První krystalky listopadového sněhu
se opile řítí z a křižují špinavou ulici.
Kapoty stojících aut zdobené
bílou pokrývkou se chvějí mrazem.
Řežou do obličeje,ochlazují dávné vzpomínky.

Jsou tak věčné!
Že se po dopadu na zem rozplynou.


Mračna dýmu se potulují nad omšelou tratí,
trosky zablácených vlaků;
zrezivělé nepojízdné koleje,
pochmurný déšť z nebe je smáčí.

Jak marné čekat,zda se deprese ztratí,
z duše tříšť lidských vraků.
Jarní poupě nenávratně uhnije,
zatímco mé oči tiše pláčí.