Nokturno.net / tvorba / dílko

Ten den začínal stejně jako všechny ostatní. Kafe a rohlík a jako duševní strava ranní noviny. Ne, že bych na víc neměl. Jenže moje výdaje se v  té době rovnaly mým příjmům. Někdy byly ty výdaje dokonce vyšší. To když třeba přišel dopis od banky. Psali tam něco o  zvýšení hypotečních sazeb. Moc tomu nerozumím. Prostě jsem si onehdá koupil garsonku na hypotéku. Po nějaké době jsem zjistil, že splátky stanovené při jejím podpisu jsou jaksi variabilní a to především směrem nahoru.
V  tom dopise mě většinou ujišťovali, že jsem si vybral ten nejlepší hypoteční produkt své doby, ale časy se mění a je třeba kopírovat inflaci. A  proto vám s  radostí sdělujeme, že bude vaše splátka navýšena právě o  tu inflaci. Byl to pech. Ale nějak se žít musí. A  pod mostem to není úplně košer. I  když je tam nulová hypotéka a nájem.
Mechanicky jsem ukusoval rohlík, srkal kafe a listoval tiskem. Byla to stereotypní rutina. Někde jsem dokonce slyšel, že zdraví poměrně škodlivá. Člověk, když jí, tak by měl jíst a ne číst noviny. Protože se potom nedostatečně soustředí na jídlo a přejídá se. Mozek reaguje na obsah novin a vůbec nemá přehled o  tom, zda už je člověk syt či nikoliv. Vzhledem k  dietnímu složení snídaně jsem z  toho strach neměl.
V  novinách jsem se jako vždycky nic nedozvěděl. Palcové titulky sice hlásaly cosi objevného, neobvyklého a jedinečného, ale to už hlásaly minimálně celý rok, co jsem měl tenhle plátek předplacený. Ani nevím, proč jsem do toho tenkrát šel. Možná kvůli tomu zájezdu, kdo ví. S  hypotékou na krku se snadno podléhá všemu co je gratis.
Ten zájezd mi byl čert dlužen. Ale chtěl jsem ještě jednou vidět moře. Než se definitivně pohřbím. Moře je skvělá věc. To byste měli vědět. Padesát jeden a jeden týden. Jeden týden u  moře. Zbytek ve vnitrozemí, kde je buďto vedro a sucho nebo zima a sníh. Nikdy jsem to neměl rád. Možná jsem víc jižní typ, než by mi kdy kdo přiznal. A  než bych si kdy přiznal já sám.
Určitě to znáte. Takových nabídek denně potkáváte stovky. Když si předplatíte náš skvělý deník, dostanete zdarma nějakou cetku, jejíž hodnota se rovná její pořizovací cenně. Nula. Ale tenkrát nabídli zájezd. Pro dva. Na víkend. Na otočku. K  moři. A  tak jsme jeli.
Jo, to bylo tenkrát, kdy jsem ještě nebyl sám. I  když mám někdy pocit, že jsem byl vždycky sám. Občas si vzpomenu a směju se tomu. Stálo mi to za to? Všechno to vysvětlování, omlouvání se, ponižování… Byla to veliká legrace, ale smát jsem se tomu tenkrát nedokázal. Klasika, dalo by se říct. Kdo to nezná, že? Láska se tomu říká.
Ten zájezd byl jedním slovem odporný. Autobus plný smradlavých, zpocených lidí většinou středního a vyššího věku. Unavených každodenní prací. Vyprahlých. Vysátých. Prázdných. Jen ten pot a smrad. Toho bylo všude plno. A fá dní řeči, chleba s  řízkem a gulášová konzerva. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že ten zájezd byl cestou do pekla. Do nových zítřků. Mezi tyhle lidi, kterými jsem opovrhoval.
Pohádali jsme se už na prvním hraničním přechodu. Nějaká banalita. Myslím, že neschopnost najít můj pas. Zbytek zájezdu se nesl v  duchu netolerance a sobectví. Z  obou stran rovnou měrou. Skončilo to nerozhodně 0:0 a my se na oslavu remízy rozešli. Najednou byl klid. Konečně jsem měl dost prostoru sám pro sebe. Dost prostoru na třiceti jedna metrech čtverečních.
Vždycky jsem chtěl mít pokoj sám pro sebe. Najednou jsem měl sám pro sebe byt velikosti pokoje. A  pokoj v  něm. Vlastně mi to bylo jedno. Byl jsem zvyklý trávit hodně času spánkem a ještě víc prací. To co zbylo jsem volně rozmělnil mezi surfování po internetu a občasné výlety na pivo. Těch ovšem postupně ubývalo. O  čem se bavit ve společnosti, když znám jen svojí práci a na nic jiného nemám… čas? Cítil jsem se nezajímavý. Tak jsem v rá mci úspor tuhle nezajímavou pasáž vypustil ze svého programu a přestal se o  ostatní zajímat. Zpočátku někdo z  nich ještě zavolal, ale nakonec i  tenhle soustrastný zájem ustal a já dosáhnul svého ideálu svobody. Byl jsem sám. Ve vlastním pokoji.
Dny se neskutečně vlekly. Jeden jako druhý. Jednoho dne ráno jsem se probudil. Otevřel oči a vstal. Snídal jsem jen tak mimoděk a stejně tak se věnoval i  čtení novin. A  znuděně přemýšlel, co nového mě asi potká… Že by? Přijdu do práce, pustím počítač a budu pokračovat ve včerejších převratných výkonech. K to mu si sem tam přečtu horké novinky ze světa. A  ráno si je pro jistotu ještě ověřím v  novinách. V  tištěné podobě. Asi to nechápete. Ani já to nechápal.
A  tak jsme snídal a četl ty hrozně zbytečné titulky v  novinách. Jeden z  nich mě však přeci jenom zaujal. „Burza ožila.“ V  článku se psalo o  návratu kladného sentimentu na burzu cenný papírů a o  tom, jak včera vyskočila většina hlavních titulů o  deset i  víc procent nahoru. Tabák, maličká tuzemská rafinérie, ještě menší zbrojovka, aerolinie… Na tom článku mě něco nesedělo.
Víte, investování do akcií jsme se věnoval od svých osmnácti let. Vidina snadných a hlavně velkých zisků byla tak silná, že se jí nedalo odolat. Prodělal jsme takhle několik desítek tisíc korun svých tehdejších úspor. Ovšem je pravda, že na svůj první mobilní telefon (mimochodem stál zlomek těch proinvestovaných peněz) jsem si vydělal právě prostřednictvím úspěšného obchodu na burze. To byl můj dosavadní největší úspěch. Od té doby jsem na tento okamžik nostalgicky vzpomínal, ale již nikdy se něčeho podobného nedočkal. Akcie jsme stále vlastnil, ale aktivně je nenakupoval ani neprodával. Za prvé nebylo za co, za druhé nebylo proč, když byly na zlomku původní hodnoty. Přesto mě změny jejich cen zajímaly.
Znovu jsem přejel očima článek. A sn ažil se pochopit to co vidím. Včera se na burze totiž nic zajímavého nestalo. O  procento sem, o  procento tam, pořád dokola. Nic extra. Co to má znamenat? Chvíli jsem nechápavě studoval naprosto srozumitelný text a potom otočil noviny na titulní stránku. Co to má být za žert? Nechápavě jsme zíral na datum otištěné v  záhlaví… Bylo to datum zítřejšího dne…