Nokturno.net / tvorba / dílko

Ona

Drahý,

Předpokládám, právem své pošetilosti, kterou lze omluvit jen zamilovaností a egoismem citu, že ta, která nyní vlastní tvé srdce i  tělo, nemá klíče od poštovní schránky. I  když, tvoje matka jí určitě dala klíče od všech dveří, protože mne ráda nikdy neměla a zamykala přede mnou, co se dalo, a ty si ještě v  duchu necháváš zadní vrátka otevřená. Protože dopis, který ti nyní píši v  chmurném podvečeru a ještě v  chmurnější náladě, by neměl spatřit nikdo jiný. Spoléhám na tebe, i  když, pokouším se o  spáchání další trestuhodnosti proti sobě samotné – totiž důvěřování tomu, kdo mne zradil.

Ještě před měsícem jsme neměli oba o  ničem tušení. Ona – prostě nebyla. Seděla si v  nějakém svém bytě a spřádala plány pro své touhy. Vyhlížela si takového, tobě podobného, kocoura, který rád opouští svůj útulek, kde je krmen a opatrován, aby se dal na cestu lovce, milence a…... zabijáka. Byla to shoda náhod a nebo čas ve svém průsečíku udělal tu rozhodující tečku, od které se začal měřit můj a tvůj poločas rozpadu ? Nechápu to, nerozumím tomu a přeci – ctím hru vyšší Prozřetelnosti. Protože…... tak těžko se mi to říká a nevím, zda právě to pokračování v  myšlence nebude pro mne osudnou hrou. Tedy, protože….. ještě jsem se nedovážila přemýšlet o  své vlastní výhodě v  této hře. Ano, je ještě nepatrná, malá naděje na výmaz tvého činu, protože já ti – odpustila. A  tím jsem uvolnila, jak sama doufám a chci věřit, cestu milosti a smysly nedosažitelné spravedlnosti, aby sama rozhodla z  pohledu svých výsostných práv a svých obvyklých konání…..
A  ty, v  područí své přirozené touhy rozsévání, získávání a potřeby dobývat a v  konečném důsledku dobýt, máš opět volnou cestu – ke mně. A  můžeš nyní sám o  sobě rozhodnout. Ne z  pozice mé nebo její síly, ale z  pozice toho, co sám chceš. Je to poslední a nejvyšší možná příležitost, kterou dostáváš.
Vzpomeň si přitom na všechny krásné chvíle, které jsme spolu prožívali – a nebo jsi mi už tehdy lhal, když jsi říkal, co všechno pro Tebe znamenám a útočil jsi pouze na můj soucit a následnou povolnost, omlouvanou pouze a jen přísliby tvé lásky a věrnosti ? Nemohu věřit tomu, že jsi to všechno říkal jen proto, abys ve mně probudil tělesnou touhu a získal jsi tak možnost uspokojit svůj – živočišný pud. Pokud tomu však tak bylo, nemám čeho litovat. Ale – vím, že ze mne mluví jen zlost a smutek z  prázdnoty, který tu po tobě zbyl. A  ticho přerušované hrou vody v  okapu, který je vedle mého okna, jak víš a který byl častým svědkem našeho šeptání ve tmě….….
Vrať se dřív, než moje vroucí odpuštění se stane pohrdáním Tebou.

Tvá věrná a milující


On

A  já předpokládám, že jsi, při své chytrosti a tvém talentu předvídat moje činy, musela vědět, že ona klíče ke všemu získala nejen od mé matky, ale také ode mne…... ale dopis jsem našel první. Neroztrhala ho, i  když by se tak určitě stalo, kdyby na něj přišla první. Takže, můžeš být klidná, už je z  něho sotva patrná hrstička popela.
Nezbývá ti, než odpustit – sama sobě, ano, a ty to víš, jak jsem ti často říkal, abys tolik nežádala toho, co se dává po skrovnu a za určitých, pro mne možných, podmínek. Prchal jsem z  tvých pout, které mne svíraly a bránily mi být sám sebou. Vysílala jsi svá přání očima a nečekala jsi, až je splním sám. Bylo ti to dlouhé čekat a tak jsi rozhodovala za nás za oba. Jestli existuje otrokářství, pak jsem byl tvým otrokem a ty jsi jen zlatila těžká pouta svými řečmi a sladkými pohyby, nekonečnými výpravami za mými instinkty a podřizováním všech věcí k  uspokojení tvého jediného přání – milování. Každé mé odmítnutí jsi brala jako ochladnutí a tvé nekonečné, vřeštivé scény a migrény mne nutily, abych raději byl tobě povolný a lhal nekonečně a sprostě hlavně sobě, že to dělám…... z  lásky. Já jsem vinen vším, to přiznávám. Jsem vinen, volám ! Ale ne proto, že jsem od tebe odešel a tím jsem se té tyranie zbavil, ale proto, že jsem neuměl ti nevyhovět.
Jistě, podle toho, jak tě dobře znám, si říkáš, jakou to má logiku, že jsem odešel za jinou ženou, u  které se dá předpokládat, že si bude také klást své nároky těmi způsoby, které jsou u  vás, žen, tak zákeřné a těžko průhledné ? I  když ona, jak se zdá, je v  něčem stejná a v  něčem – hodně jiná. Miluje moje dotyky, což se s  tebou shoduje a její nejmilejší hračkou jsou mé ruce, což se…... neshoduje. Často do nich vkládá svou kásnou a ušlechtilou hlavu, když vycítí můj smutek a bolest. Je tichá a oddaná. A  získala si mou matku daleko rychleji, než ty, když jsem tě před patnácti lety k  ní přivedl ! A  to už mluví samo za sebe, ne ? Váží si toho, že nalezla v  mé blízkosti opět důstojný domov a pohodlí, které je hodno jejího původu. Má ráda, když se o  ní starám a miluje, když ji dávám najevo svou převahu, což jsi nikdy nesnášela. Poslouchá mne a naslouchá mi. A  to jsi nikdy, ani jedno, neuměla. Vždycky jsi jen mluvila a mluvila a mne umlčovala svými neustálými, nevýznamnými a naprosto nelogickými řečmi. Ona má logiku i  v tom mlčení. Nyní, když jsem s  ní, nabízí mi svou nekonečnou lásku, odvahu a sílu v  něze, která není ani popsatelná…... a tak sedáváme spolu v  podzimních podvečerech, posloucháme hudbu a opájíme se klidem, mírem a tichem, které se rozprostírá kolem dokola.
Ještě jsem se vlastně nezmínil – jmenuje se Honorina Montagne de Pyreénes, kdybys pátrala po jejím jménu. Je ze vznešeného rodu a to mé mamince hodně imponuje. Nuže, musím končit. Zdá se, že bude pršet. Je čas na večerní procházku. To víš, taková dáma je hrozně choulostivá na svou upravenost a…. stydlivá. Nerada tu dělá na těch drahých kobercích loužičky.

Tvůj milující a věrný