Nokturno.net / tvorba / dílko

Ponech mi alespoň trochu toho smutku,
nebo se zrcadli v  slzách mé sebelásky.
Vzdávám svůj boj s  prchavými stíny,
nacházím soulad s  trpěnými splíny,
v  zárodku lásky se krčí prý nenávist.

Co na to říct ?

Ponech mi alespoň trochu toho snění,
nebo se neztrácej tak rychle z  paměti.
Už s  hvězdou ranní přichází ta tíseň,
už s  prvním svítáním bolí ptačí píseň,
prázdnota srdce když tělo omámí

Má to tak být.

Podmračná rána v  zahradách tak tíží,
stromy se sklání jak držely by stráž.
Za časem podzimním se cesty deště kříží,
do bouřkových mračen se slunce ještě vplíží,
snad náhle cítím ten proklínaný cit.

Ano! Měl bys odejít.

V  bezpečí podchodů a zabouchnutých dveří,
ztrácí se tak snadno pod prahem klíč .
Za noci touláš se a hledáš příští snění,
v  moci své prázdnoty voláš zapomnění,
snad také cítíš ten hořkosladký cit ?

Stejně tak já. Snaž se odejít.