Nokturno.net / tvorba / dílko

Klesá poslední list,
svržený studeným větrem.
A  ještě se zatřepotá
než ho řeka odnese do neznáma
jako jednoho z  mnoha
bez výjímky, bez milosti, slitování…..

Bojím se větru,
vanoucího z bl ízkých hor.
Vydává vzlyky, jak přetržená struna,
a zavoní sněhem.
Jak bílá hrůza,
klesne do údolí a přikryje náš svět.

A  budeme si ruce hřát.
Od konečků prstů až po ramena,
s  polibky vonící čajem z  maliníku,
blízko praskajícího dřeva a pukající země.
Tam dodýcháme poslední slova,
jež zbyla z  léta a podzimu,
nevyřčená. Cudná. Jak světýlka v  tmě …..

Zakleli jsme lásku.
Do kůry starých dubů jsme ji zakleli
a prosili jsme stráně, aby mlčely.
I lo uky a borový háj se studánkou.
A  ptáky nebeské, Všechny ty svědky !
I  myšlenky, co zůstaly v  trávě,
Nechť v  třpytu zahynou.

Ruce bych ti chtěla hřát,
ty dobré posly něhy a gest.
Leč zůstali jsme němí,
každý po druhém tak osamělí !
A  klesáme k  zemi jak ten list,
žalem a zimou oba unavení.