Nokturno.net / tvorba / dílko

Horizont nenávisti

Nového spolubydlícího mi přivedli právě ve chvíli, kdy jsem na zeď cely vyškrabával další čárku. Byla šedesátá osmá od chvíle, kdy jsem naposledy spatřil Kelmiho, osamoceně zhrouceného v  Kruhu zapomnění, nepřítomnýma očima zkoumajícího betonovou podlahu pokrytou jeho vlastní krví. A  byla to přibližně čtrnáctistá padesátá třetí čárka v  celkovém součtu, pokud jsem si dobře pamatoval. Stěny cely sice nechávali v  nepravidelných intervalech vymalovat, aby narušili mou představu o  čase, ale s  tím jsem už od začátku počítal. Vždycky před odchodem do dolů jsem si proto aktuální číslo pevně vryl do paměti. Když cela dostala nový nátěr, jednoduše jsem do zasychajícího škraloupu čerstvé barvy vyškrábal z  hlavy vydolovanou číslovku a začal nanovo. A  tak jsem věděl, že v  nemilosti firmy se nacházím už téměř čtyři roky. Mohl bych si gratulovat, že jsem přežil tak dlouho, ale můj osud byl bohužel až příliš jasně naplánován. Pokud jsem pominul sebevraždu, byly už jen tři možnosti – šílenství, nehoda při práci anebo Kruh. Samozřejmě s  celým servisem, který mu předchází. Ani jedna varianta mi nepřipadala jako přijatelná.
Když cvakl magnetický zámek dveří, nejdřív jsem se vyděsil. Otočil jsem se od primitivního nástěnného kalendáře a šroub, kterým jsem zaznamenával plynutí času ve svém soukromém pekle, rychle ukryl do otvoru v  podrážce pracovní boty. Páčil jsem ho z  pryčny aspoň dvě hodiny, těžký termoplastik projevil nečekanou houževnatost. Rozhodně jsem nechtěl celou tu dřinu podstupovat znovu.
Ale nepřišli si pro mě, z  omylu mě vyvedl hned první pohled k  obdélníku dveří, pozvolna zasouvaných servomechanismem do betonové stěny. Blonďáka v  nové šedé kombinéze postrčili dovnitř hlavní pneumopušky a pro jistotu mu ještě jednu šlehli neurobičem přes záda. Zhroutil se na kolena, z  ochablých rukou vypadly erární předměty denní potřeby a rozlétly se po podlaze, kde vytvořily neuspořádaný obrazec. Přikrývka, tuba s  mycím gelem, miska na jídlo, hrnek, lžíce. Na nic dalšího neměl nikdo v  Díře nárok – pokud jste nepatřili mezi bachaře nebo práskače.
Než ovládl své tělo natolik, aby se postavil na nohy, stihl jsem posbírat jeho věci a položit je na volnou pryčnu. Pozoroval mě mírně podezřívavým pohledem, ale neřekl zatím ani slovo. Nebo k  tomu neměl dost sil, těžko říct, na jak vysokou intenzitu byl bič nastaven. Na maximum asi ne, to by se nový přírůstek Díry válel na podlaze v  bezvědomí, ale podle prudce cukajících očních víček jsem usoudil, že to bylo dost přes polovinu výkonu. Znovu se mi vybavil svist důtek rozrážejících vzduch a osté prásknutí po dopadu a zamrazilo mě v  zádech. Nestyděl jsem se za to. Na neurobič jsem měl opravdu špatné vzpomínky.
Blonďák došel nejistým krokem k  pryčně, i  v šestinové měsíční gravitaci mu ještě dělala chůze problémy. Posadil se a natáhl před sebe jemné, tvrdou prací nepoznamenané ruce. To se brzy změní, pomyslel jsem si. Zakrátko bude mít mozoly stejně jako já. Stejně jako my všichni, opravil jsem se. Jestli neumře dřív, než se stačí vytvořit.
Byl jsem zticha, zatímco pozoroval své pořád ještě se chvějící prsty. Nervová zakončení jen pomalu zapomínala na šok, který jim uštědřil energetický výboj biče. Za chvíli se uklidní úplně, jen mozek si zapíše novou zkušenost a bude se příště snažit vyhnout biči za každou cenu. Už znovu nepoznat bolest. Pro přežití lidského druhu možná dobrý předpoklad, ale… Právě v té hle snaze, dané lidem do vínku, spočívá moc všech bachařů světa, od temnot středověku až po dnešek. Ani vstup do vesmíru, ani kolonizace Sluneční soustavy na tom nemohly nic změnit, metoda cukru a biče funguje stále spolehlivě. Jen se už dávno nemučí veřejně. To by nebylo dobré pro obchod, pro nového boha našeho věku.
„Nečekal jsem, že to bude tolik bolet,“ ušklíbl se nešťastně. „A  že to bude bolet… všude.“ Nebylo co vysvětlovat, moc dobře jsem věděl, o č em mluví. Po zásahu neurobičem dostávají nervová zakončení informaci o  intenzívní bolesti, kterou okamžitě tlumočí mozku. Jako by vás v  jediném okamžiku dloubli žhavou jehlou do všech citlivých částí těla. V  zasaženém místě to samozřejmě bolí nejvíc, ale impuls se bleskově rozšíří opravdu všude. Tělo vám stáhne jediná intezívní křeč… Až do úderu neurobičem nikdo netuší, jak velkým množstvím receptorů bolesti lidské tělo vůbec disponuje. Každopádně své pocity vystihl výborně.
„Já jsem Petr,“ nabídl mi stále ještě trochu roztřesenou pravici. „Důlní inženýr.“ Zarazil se. „Vlastně už ne. Spíš magor, co chtěl zdrhnout před vypršením smlouvy. Člověk, který chtěl odejít od firmy bez vymytí mozku. Netušil jsem, že se to takhle trestá.“
Zjevně netušil víc věcí, třeba to, že v Dí ře není radno se komukoliv svěřovat. A  ze všeho nejmíň neznámému člověku, jako jsem byl pro něj v  tuto chvíli já. Asi bych mu to měl co nejdřív vysvětlit, ale já teď přemítal o  něčem úplně jiném. Cosi mě zarazilo v  jeho přízvuku, hned v  první větě, ale teď se mé podezření proměnilo v  jistotu. Mluvil anglicky, oficiálním jazykem firmy, vyjadřoval se plynně, ale přece tu cosi nehrálo. Angličtina nebyla jeho mateřskou řečí, to jsem poznal. Výslovnost měla zvláštní nádech. Ale jaký… Pak mě to trklo. Neřekl pítr, jak by jeho jméno správně vyznělo v an gličtině. Neřekl ani peter, jak by příslušelo většině ostatních evropských, teď už pomalu zapomínaných jazyků. Alespoň těm, které jsem měl možnost zaslechnout. Řekl petr.
Podal jsem mu ruku a mírně stiskl. Dával jsem si pozor abych to nepřehnal, ale přesto zkřivil tvář bolestí.
„To nic, nervy se ještě nestačily vzpamatovat. Tak do hodiny se vrátí do normálu,“ řekl jsem mu. Anglicky, samozřejmě. Zatím jsem si svůj domnělý objev chtěl nechat pro sebe. Mohla to být taky past.
„Mě říkají Marty. Pokus o  vynášení informací. A  účast při pokusu o  útěk. Lepší místo na dožití jsem si nemohl vybrat, nemyslíš?,“ máchl jsem rukou ve všeobjímajícím gestu. V  tom pohybu bylo všechno. Betonové kobky, páchnoucí strava, strašná dřina v  přetlakových skafandrech. Byla tam i  Ošetřovna, jak jinak. Ale o  té on ještě nemohl nic tušit.
„Tak ty tu jsi na doživotí,“ prohlédly si mě světlemodré mladé oči v  úplně jiném světle. Nemůže mu být víc než pětadvacet, hádal jsem. Dost brzo na Díru.
„Mě pustí za dva roky,“ prohlásil. „Dostal jsem druhou šanci. Až mi vyprší smlouva, vymažou mi z  mozku všechno firemní know-how a pak budu muset začít někde jinde. Nepůjde to lehce, já vím, ale budu mít ukončení pracovního poměru dohodou. Nedostanu paragraf za hrubé porušení pracovních povinností, takže nějakou práci určitě najdu.“
Podíval jsem se mu přímo do očí. On tomu vážně věřil.
„Tak poslouchej, kamaráde,“ řekl jsem tvrdě. „Tady jsou na doživotí všichni. Ven se dostaneš buď ve svěrací kazajce, nebo v  truhle. Jiná možnost není.“
Nevěřil mi, bylo to na něm vidět. Pokrčil jsem rameny, ulehl na pryčnu a obrátil se ke zdi. Audience byla skončena. Však brzy sám pozná, co je to Díra.
···

Vždycky jsem si myslel, že žít ve Městě je peklo. A  o to víc mě štvalo, že to snad nikdo nevidí. Narodit se je průser, který pak musíte poctivě žehlit tím, že se ženete za majetkem. No… spíš pořád sháníte prachy. K ma jetku se poctivě snad ani přijít nedá… Pracujete do úmoru, sháníte brigády, když vám skrouhnou provize. Za nic na světě nechcete přijít o pr áci, jedinou vratkou jistotu, že nebudete umírat hlady. Protože dostat se na ulici znamená váš konec. Člověk bez práce je socka, a jakmile jednou tohle přízvisko získáte, všichni se na vás začnou dívat skrze prsty. Je jedno, jak jste k  němu přišli, nikomu nezáleží na tom, že vás prostě vykopli, aby vaše firma ušetřila na platech. Socky jsou trnem v  oku všem zaměstnaným, protože si myslí že vás živí ze svých daní, i  když to samozřejmě není pravda, podporu dostane každý desátý. Jsou vděčnou kořistí policie, která je mydlí hlava nehlava, jakmile na ně narazí. A  jsou taky vhodným materiálem pro pouliční gangy, protože i  člověk válící se na samém dně společnosti dokáže ještě spoustu věcí prodat. Své tělo, své orgány, svou čest. Chvíli se dá existovat i  takhle. Pak už ale nezbyde vůbec nic. Zbývá jenom umřít a uvolnit místo dalším. Všichni doufají že přijdou lepší časy, už brzo, možná zítra – ale mezi veřejná tajemství patří, že z  ulice se vyhrabe tak jeden z  tisíce. Octnout se mezi sockami pak v  podstatě znamená rozsudek smrti. Já tam byl hned po střední škole, na dost dlouho. Dostal jsem se z  toho. Neuvěřitelnou náhodou se mi povedlo najít práci. Ale… Ani potom jsem zdaleka neměl vyhráno. Pořád jsem byl jen loutkou ve hře mocných.
Řadový prodejce obchodní divize Lunárních dolů tráví své dny usazen za stolkem sedmdesát na sedmdesát, uprostřed zaplivané kancelářské budovy na periférii Města. Dlouhá léta strachu ze ztráty zaměstnání, zoufale přesně vyplňované příkazy manažerů, absolutní loajalita k fi rmě. Manažerská kasta má vždycky pravdu, když máte jiný názor, můžete okamžitě letět. A  to se netýká jenom práce, ale i  politiky, hudby, uměleckého vkusu… Prostě všeho. Pomalu ztrácíte identitu a stává se z vá s stejně ztracený případ jako z  kterékoliv socky na ulici. Začarovaný kruh… Já to všechno viděl a čekal na šanci změnit svůj osud, připraven ji chytit za pačesy a nepustit. Čekal jsem dlouho a čím déle to trvalo, tím jsem byl odhodlanější. A pa k, po mnoha letech, šance přišla.
Dala mi ji korporace konkurující mému zaměstnavateli. Jenže já to posral. Málo ostražitosti, nebo smůla? Těžko říct. Bylo to buď a nebo – prodat firemní know-how a pak si žít jako prase v  žitě, nebo čekat s  hrůzou každý den na propuštěcí list. Den za dnem to samé peklo bez naděje na zlepšení, noc za nocí děsivé sny o  živoření na ulici. To jsem nechtěl. Za žádnou cenu. Proto jsem nakonec skončil ještě hůř. Jednoho rána jsem se probudil v  Díře. Tady teprve slovo peklo nabývalo toho správného významu.
···

Když od rozvodné skříně zablikal signál, ohlašující konec směny, připadlo mi to trošku brzo. Rozhodně jsem nebyl na pokraji kolapsu z  vyčerpání, což nejen u  mě bývalo ke konci pracovní doby obvyklé. Ale budiž. Vypojil jsem mikrovlnnou sbíječku a odložil ji vedle napůl rozdrceného anortozitového balvanu. Zbytek počká na příště.
Důlní vozík, do tří čtvrtin naložený našedlými úlomky kamene se rozjel, aby samostatně dorazil do překladiště. Já musel jít pěšky, pro mě žádný odvoz neexistoval.
Vydal jsem se podél hustého pletence vodičů, položených u  stěny úzké štoly, ve které jsem pracoval. Původně byla dlouhá necelých dvěstě metrů a končila v  místě, kde můj předchůdce našel svou smrt. Já ji za ty čtyři roky zvládnul prodloužit asi o  kilometr a půl. Den za dnem jsem se s  těžkou sbíječkou v  unavených rukách prokousával temnou vulkanickou horninou a hledal světlejší žíly anortozitu, živce obsahujícího velké procento hliníku. Světlo jsem měl jen díky dvojici skafandrových svítilen, připevněných k  hrudnímu plátu a na vršek přilby. Uprostřed temného tunelu jsem se prokutával dál a dál svým životem, zatímco nadolovanou horninu odvážely automatické důlní vozíky. Zavrtěl jsem hlavou. Ve snaze přizpůsobit se a přežít už mi to začínalo připadat normální.
Zářivková tělesa byla nainstalována až v  hlavní štole, široké pět metrů a vysoké tři a půl. Lhostejně pomrkávala na desítky postav navlečených v  těžkých měsíčních skafandrech, vylézajících z  neosvětlených děr a proplétajících se mezi důlními vozíky ve směru červených šipek rozesetých v  intervalu dvaceti metrů po stěnách štoly. Mířili jsme ke spodní vzduchové propusti. Dav zbědovaných lidských trosek navlečených do vyřazených skafandrů, odkoupených od kolonií na přivrácené straně. Některé z  nich ještě nesly symboly sídlišť, odkud pocházely – Arkádie, Luna City, Silencie… Jména vonící svobodou a životem. Snad jediná připomínka vnějšího světa, na kterou se dalo v Dí ře narazit.
Následoval jsem příklad několika odvážlivců a naskočil na nejbližší vozík. Právě jsem hrubě porušil Kodex důlních pracovníků, popravdě vlastně seznam zákazů, kterými jsem byl povinen se řídit. Mohl bych vyfasovat výprask neurobičem, ale kamery byly nainstalovány až přímo na bráně propusti – a tam jsem to měl ještě kolem tří kilometrů relativně pohodlné jízdy. Času dost.
Pohledem jsem přejížděl po davu lidí proudících štolou a napadlo mě, jak asi vypadaly doly v  době, kdy tu začínal můj předchůdce. Kdesi jsem zaslechl, že tu byl dlouho – ale nikdo už si nepamatoval, co vlastně firmě provedl, že musel svůj život ukončit ve tmavé díře hluboko pod povrchem odvrácené strany Měsíce. Udřel se k  smrti, možná že patřil k  těm, co věřili ve vykoupení tvrdou prací. I  když nám tuhle báchorku pravidelně vyprávěli při nástupech a nádavkem i  během razií do cel, já už se naučil poznat profesionálně podávanou lež. Bachařům se nedalo věřit skoro ani to, že patříme ke stejnému živočišnému druhu.
Vozík se přiblížil k  propusti a já seskočil, abych zbytečně nepřilákal pozornost kamer. Zamířil jsem doprostřed davu a narazil přímo do opožďující se postavy, zjevně ještě nezvyklé pohybovat se nízkou gravitací s  tělem uvězněným v  neforemném skafandru. Nováček, ušklíbl jsem se. Na první pohled.
Postava se natočila, aby zjistila kdo ji málem povalil zem – a v  tu chvíli dostal neznámý jméno. Petr. Zarudlé oči si mě téměř nepřítomně prohlížely zpod zaprášeného tvrzeného plexi skafandrové přilby. Práce v  dolech mu nedělá vůbec dobře, uvědomil jsem si. Dlouho nevydrží. Buď zešílí, nebo umře vyčerpáním, pomalu už se na něm projevovaly příznaky obojího. Za tři měsíce, které strávil v  Díře, neuvěřitelně sešel.
„Slyšel jsi to?,“ zeptal se ve chvíli, kdy už jsem získal jistotu že mě nepoznává.
Nevěděl jsem co.
„Skončili jsme moc brzo,“ řekl. „Všichni o  tom mluví. Něco se děje.“
Až teď jsem si uvědomil vzrušené hlasy, navzájem se překřikující ve sluchátkách mé přilby. Zatím jsem je prostě nějak nebral na vědomí… Že by pro změnu můj další soukromý krůček k š ílenství? Snad ne. Každopádně se v  poslední době příliš často uzavírám do svého vnitřního světa a nevnímám okolí. Po všem čím jsem musel projít, už ale těžko budu někdy úplně normální…
Vysílačky byly v so ukromých štolách k  ničemu. Signály od bachařů jsme proto dostávali po kabelu, pomocí různobarevných diod. Člověk si mohl popovídat až tady, kde mělo elektromagnetické vlnění šanci chovat se aspoň trochu normálně, i  když i  tady vznikala hluchá místa, daná přímočarým šířením rádiových vln v  téměř absolutním vakuu a odrazem od neprostupných překážek. Proto jsem občas zaslechl i  útržky naprosto nesouvisejících rozhovorů, které se pletly do celkové mozaiky – rámcový smysl byl ale jasný. Opravdu jsme skončili dřív než jindy. I  když všem při nástupu do Díry sebrali hodinky, poznali jsme to. O  Kruhu nikdo nemluvil, to bylo přiliš velké tabu, ale kdesi uvnitř jsem cítil jistotu, že se s  ním znovu setkáme. Většina z  nás poněkolikáté, ale Petra čeká jedna z  velkých životních premiér. Otřásl jsem se. Jediné, na co jsem v  tu chvíli myslel byl strach, abych tam tentokrát nemusel já. Minul jsem nákladní propust, ve které mizel jeden vozík za druhým a zařadil se do fronty.
···

Pod poblikávajícími zářivkami seřazovací místnosti nás stálo sto padesát. Deset řad po patnácti dlouho nemytých, k  smrti utahaných chlapů v  propocených šedých trikotech, oblékaných pod pracovní skafandry. Celá druhá směna, nikdo nechyběl. Ostatně v  dolech nás nemusel nikdo hlídat – jiná cesta než přes Díru ven nevedla. To nám demonstrativně předvedl chudák Kelmi. Opatrně jsem se rozhédl – všem se v  očích zračil strach, o  to větší, že dosud nedostal jméno. Neznámé děsí vždycky nejvíc.
Pětice bachařů celé stádo zatracenců přehlížela podezřívavými pohledy, pneumatické ručnice firmy Marwin Ltd. ležérně spuštěné k  pasu, nicméně ústí jejich hlavní mířila dostatečně výmluvně naším směrem. Neurobiče v  opaskových pouzdrech teď v  neaktivním stavu připomínaly příruční halogenové svítilny – rozhodně se netvářily nebezpečně. Při vzpomínce na jejich účinnost jsem se ale musel otřást. Vynálezce téhle hračky by zasloužil vyzkoušet si, jaké to je na vlastní kůži.
Narudo natřené plechové dveře po straně čelní stěny, na kterou jsme všichni přes postavy bachařů nervózně civěli, se ozvaly charakteristickým cvaknutím magnetického zámku. Vrchnost přichází, pomyslel jsem si. Kolik lidí už podobný okamžik muselo zažít? V  žalářích inkvizice, koncentračních táborech, lágrech politicky nevyhovujících… Můj svět ovládaly prachy a všemocné korporace, používající vlády a zákony ke svým vlastním magalomanským projektům. Časy se mění, uznávané hodnoty s ni mi. Mě na vstupenku do měsíčního koncentráku stačilo porušit loajalitu k  zaměstnavateli.
Mezi šedě zbarvené betonové stěny vstoupila nejdřív dvojice chlápků v  urbanech. Pohrdavé výrazy ve tvářích, špičky prstů lehce hladící pažbičky velkorážních pistolí s  masivními tlumiči zpětného rázu, usazené v  polootevřených pouzdrech u  pasu. Khaki kombinézy bachařů se před nimi uctivě rozestoupily a pustily je do svého středu. Gorily zástupce společnosti se rozhlédly a jeden z  nich cosi zašeptal do snímače komunikátoru, lesknoucího se jako velký knoflík na límci jeho bundy. Dveře cvakly podruhé a vpustily neomezeného vládce našich osudů, hladce oholeného chlápka kolem pětatřiceti, v  dobře padnoucím tmavém obleku. Třetí gorila mu pomalu postupovala za zády.
Dokonale naleštěné polobotky se zastavily v  hloučku ozbrojenců. Patnáct metrů, nikdy se neodvážil dál. Možná se bál, ale spíš jsme mu smrděli. Jenže za to si mohl sám, pravidla ohledně sprchování a šetření s  vodou určoval on. Po čtrnácti dnech bez mýdla a tekoucí vody smrdí každý, tomu se nevyhnete. My navíc dřeli jako koně, denně dvanáct hodin v  zastaralých skafandrech s  nespolehlivou ventilací. Ještě štěstí, že už jsem si na všudepřítomný puch zvykl. Zato zástupcovu kolínskou jsem cítil neomylně až sem, do druhé řady. Vzhledem k  okolnímu prostředí působila její vůně dost nepatřičně.
Začal jako vždycky teatrálně, navyklou soustavou frází o  důležitosti firmy v  lidské společnosti a připomenutím našich prohřešků. Mluvil o  druhé šanci, kterou jsme dostali, abychom mohli splatit dluh a začít znovu. Až potud jsem ho skoro nevnímal, opakoval se a hlavní sdělení si nechával na pozdější dobu. Když přišlo, trochu jsem se probral, ale mozek nějak odmítal novou informaci strávit. Pak dveře cvakly potřetí.
Kurtovi z  první směny sedla khaki kombinéza dokonale, jako kdyby mu ji ušili přímo na míru. Neurobič, odznak moci pevně usazený v  pouzdře, dával najevo, že zástupce nelže. A  dával taky najevo že Kurt, ta děvka prodejná, přestoupil na druhou stranu.
„Kdokoliv další, kdo odhalí plánování útěku, může být jedním z  nás, stejně jako tady pan Hoffmann,“ pokynul zástupce jemným gestem směrem ke Kurtovi. Zrádcovská svině se potěšeně zakřenila.
„Loajalita k  firmě je to jediné, co vás může osvobodit ještě dřív než poctivá práce. Vaše informace ale musí být opodstatněné, to vám asi nemusím připomínat. Ani to že si je dokážeme spolehlivě ověřit…“
Jasně, na Ošetřovně nakonec promluví každý, blesklo mi hlavou. Jenže na útěk tu myslíme všichni do jednoho, i kd yž málokdo to skutečně zkusí. Po tom, co se stalo Kelmimu ostatně nezbývalo moc naděje, že by něco jako návrat na svobodu bylo skutečně možné. Ve mně každopádně umřela ve chvíli, kdy jsem byl donucen nevšímavě procházet okolo jeho zdevastovaného těla.
„Ještě jednu věc bych chtěl zdůraznit,“ končil pomalu zástupce svůj projev. „Kdo zahodí druhou šanci, kterou vám firma tady na Měsíci dala, ten už třetí nedostane. Přestane být člověkem, sám se vyřadí z  lidské společnosti do věčného zapomnění. Tak. Teď se běžte projít a na toho bastarda zapomeňte, ať jeho zvrácené myšlení zmizí spolu s  ním.“ Neřekl na koho, ale bylo jasné, že nemyslí nikoho z  nás. Náhle se mě zmocnila úleva, že Kruh není ani tentokrát určen mé maličkosti. Zbabělá, zvrácená úleva. Radost, že to odnesl někdo jiný. Ani jsem se jí nepokoušel zbavit.
Zástupce kývl na bachaře a rychle se v  doprovodu svých goril vytratil z  místnosti. Přece jenom se asi trochu bál. Nebo jsme smrděli tak moc? Mě to v  tu chvíli bylo jedno.
Neurobiče zapráskaly naprázdno vzduchem, sešikovali si nás do dvojstupu a vyhnali ze seřazovací místnosti ven, spletí betonem zpevněných chodeb směrem k  jídelně. Jenže do jídelny jsme nešli, náš momentální cíl se nacházel asi v  půli cesty. Všichni jsme mířili přímo ke Kruhu.
Původně to místo mělo sloužit jako skleník a zimní zahrada zároveň, k  pěstování čerstvého ovoce a zeleniny, stejně jako balzám na nervy udřených horníků. To alespoň vyprávěli vězni, kteří byli v  Díře déle než já. A  říkali i  to, že ještě nefunkční důlní stanici koupila firma těsně před dostavěním, aby ji upravila k  obrazu svému. Zimní zahrada se jim do krámu nehodila, proto prostor, přes který musí každý projít při cestě z  ubikací do jídelny, dostal trošku jinou funkci. Místo uklidnění nervů teď sloužil přesně k  opačnému účelu. Ke zlomení lidských myslí a neustálému připomínání faktu, že jsme jen hračky v  rukou někoho nad námi. Byla to vlastně jenom betonová místnost, o  dost prostornější než ostatní – ale uprostřed ní se nacházel Kruh. Obyčejný kruh o  průměru čtyři metry, namalovaný temně rudou barvou na šedé betonové podlaze. Běžně jsme kolem něj procházeli, dávno jsme si na něj zvykli a brali ho jako naprostou samozřejmost. Jednou za čas ale přišla doba, kdy jsme si jeho přítomnost uvědomovali tisíckrát jasněji než kdykoliv jindy – ale právě když to období nastalo, nesměli jsme o  obrazec na podlaze ani zavadit pohledem. Bylo to vždycky, když se v  něm umíralo.
Chlapi z  první a třetí směny už drželi stráž po obvodu místnosti. Našeho příchodu si snad ani nevšimli, všichni měli pohledy upřené pouze jedním směrem. Hrůzou a strachem rozšířené zornice sledovaly zubožené lidské tělo, zhroucené uprostřed Kruhu.
Zmučený chudák ležel na boku, kolena chabě přitažená k  břichu, znetvořené dlaně s  prsty bez nehtů pevně obepínaly hlavu. Hlavu pokrytou škraloupy zaschlé krve a hlubokými otevřenými ránami. Na temeni se pořádný kus kůže odloupl a odkrýval pohled na obnaženou lebku. Ani zbytek těla na tom nebyl lépe, krev, zlámané kosti, vyvrácené klouby… Na beton ztmavlý krví jeho předchůdců stékalo několik stružek rudé tekutiny. Slabý záškub ramene – ještě byl naživu.
„Kdo podráží svého chlebodárce, nezaslouží si milost. Když ale i př es to dostane druhou šanci a svévolně ji zahodí, dokazuje tím, že cesta k  jeho záchraně a návratu do společnosti slušných lidí je uzavřena. Pak už ovšem existuje jediný opravdu spravedlivý trest – úplné a konečné zapomnění.“
Ten hlas jsem znal a přece nepatřil nikomu z  bachařů. Sakra kdo… Vzhlédl jsem od Kruhu. Kurt. No jasně. Dojmy z po sledních okamžiků mi nástup v  seřazovně na chvíli vytěsnily z  paměti. Ten podrazáckej hajzl… Všiml si mého nenávistného pohledu a na chvíli se zarazil. Dlaň položil na rukojeť neurobiče, ale hned zase získal sebevědomí.
„Podívejte se na toho bastarda!!!,“ zařval a ukázal rukou ke Kruhu. „Staral se jenom o se be a svoje dobro, blaho firmy, která ho živila mu ale bylo úplně fuk! Podváděl, sabotoval a rozšiřoval pomluvy, přesto dostal druhou šanci, stejně jako vy! A  co s  ní udělal? Co s  ní ten grázl udělal?“
Zkrvavené tělo se párkrát neznatelně zachvělo, oči vyděšeně zamrkaly škvírami mezi křečovitě sevřenými prsty. Ozvalo se slabé zasténání – nejbližší bachař přiskočil a vší silou kopl. Znovu nastalo ticho. Jen Kurt se odvážil narušit strnulou atmosféru a znovu se rozeřval.
„On ji odhodil, jako kdyby to byla prašivá děvka! Zahodil druhou šanci od svého živitele a ochranitele a tím ukázal, že chce být navěky zapomenut. Jdeme! A  až dojdete znovu na své místo, chci na vás vidět, že ten parchant už neexistuje!“
Zástup kolem stěn se dal do pohybu. Postupovali jsme po obvodu místnosti a dovolili si několik posledních pohledů ke Kruhu. V  duchu jsem se rozloučil s  neznámým, patřil asi k  nováčkům, kteří přišli minulý týden jako náhrada za partu zavalenou v  dolech. Bůhví, kde ty kluky vyštrachali a jestli vůbec něco provedli. Klidně mohli být obětí nějakého ambiciózního prdelolezce, kterému udání pomohlo k  přijetí do manažerské kasty. A  tenhle chudák… Nejspíš ani netušil, co se kolem něj vlastně děje. Ale… Možná, že to pro něj bylo nakonec lepší. Ani si neuvědomí, že o jeho smrti se nikdo nikdy nedozví pravdu. Práce v  měsíčních dolech je nebezpečná, k  tragickým nehodám v  nich dochází poměrně často. Známá věc. Podpisem dodatku ke smlouvě si zpečetil osud nadobro. Ostatně nebyl sám. Ten dodatek jsme při prvním výslechu podepsali všichni.
Zvolna jsem docházel zpět ke svému místu a snažil se nasadit lhostejný výraz. Stejný, jaký budu muset mít odteď ve tváři pokaždé, když půjdu kolem. Ani jeden pohled, ani mrknutí oka nesmí prozradit, že vím, co je uprostřed místnosti. Tak dlouho, než odsouzenec bez pomoci zemře. Kdyby na mě někdo z  bachařů spatřil jen špetku zájmu, čekal by mě neodkladně výprask neurobičem a možná… i Oš etřovna. Další lahůdka v  téhle sračkozemi. Málem jsem se sarkasticky ušklíbl, ale stačil jsem se včas vzpamatovat.
Postavu, která se zastavila dřív než měla, jsem na první pohled nepoznal. Až když se blonďák vydal vrávoravě doprostřed místnosti, blesklo mi poznání hlavou. Pak Petr vykřikl.
„To přece nemůžete,“ vydralo se nevěřícně z  ochraptělého hrdla. „Nemůžete ho zabít!“
Buď pochopil sám, nebo mu někdo šeptem napověděl. Těžko říct. Každopádně na sebe upoutal pozornost v  té nejméně vhodné chvíli. Bachaři to zpozorovali a vykročili za novou obětí, zbraně připravené v  rukou.
Nevím, proč jsem to udělal. Vůbec jsem nepřemýšlel, ani jsem na nějakou myšlenku neměl čas. Kdybych čas měl… Dost možná bych se rozhodl jinak. Najednou jsem stál u ně j a táhl ho zpět mezi vězně.
„Nech ho bejt, nebo tě taky sejmou,“ zašeptal jsem mu do ucha. „Tomu chudákovi už nikdo nepomůže!“
Petr se zarazil a v  jeho očích jsem spatřil úžas. „Jaktože mluvíš česky?,“ zeptal se nevěřícně. „Ty jsi …“ Nedořekl, odzadu přilétla okovaná pažba pušky a srazila ho k ze mi. Překvapený výraz se jeho tváře nepustil ani po pádu do hlubin bezvědomí. Musel jsem ho hodně překvapit. Ale to jsem přece nechtěl… Jenže já opravdu promluvil česky, došlo mi. Celou dobu s ní m mluvím anglicky, aby… Protože… Čeho jsem se to vlastně bál? Že se pletu a vymýšlím si bludy? Že se mé dedukci vysměje? Žádný podraz na mě nepřipravoval, to už bych dávno poznal. Přesto jsem dál zůstával v anon ymitě jako Marty odněkud z  Města… Neustálé podezírání a strach o  život mi nastavily překážku, kterou jsem překročil až teď, v  okamžiku obrovského nervového vypětí. Taky jsem si mohl najít lepší chvíli.
Pohlédl jsem bachaři do tváře a čekal omračující úder, ale nic takového se nekonalo. Pak se dokonce pousmál. Díval se kamsi za mě… S te mným tušením jsem se ohlédl.
Narůžovělé šlahouny vyrůstající z  rukojeti neurobiče se rozvinuly do obrazce připomínajícího žahadla mořské sasanky. Důtky na jejich koncích temně žhnuly. Čekaly jen na vhodný okamžik, aby mi mohly přinést ochromující bolest.
„Ne,“ stačil jsem ještě říct. Kurt švihl bičem.
···

Je zvláštní, že i  když se člověk zmítá ve spárech nervové horečky, dokáže kromě utrpení současně vnímat i  radost. Čirou, živočišnou radost, danou faktem, že přežil. Ne, výprask neurobičem nebyl nic, co by si kdokoliv mohl přát, obzvlášť takový výprask, jaký jsme podstoupili já a Petr. Jenže jsme mohli skončit mnohem hůř – na Ošetřovně. Mohli nás mučit a pak šoupnout do Kruhu, kde by nás už čekala jen osamělá smrt. Ve své podstatě byla v  Díře přítomna neustále, ale prozatím po nás netoužila. Jenom prošla okolo a dala najevo svou přítomnost, aniž by mě nebo Petra zařadila mezi své trofeje. Proto jsem se radoval, i  když mým tělem probíhaly horečnaté záchvěvy k  prasknutí namožených receptorů bolesti, jen pomalu se dávajících dohromady po vší hrůze, kterou musely zažít.
Ležel jsem na pryčně, tep někde na stotřiceti, krůpěje potu po celém těle – a přece jsem si uvědomoval, že se občas usmívám. Nejen z  radosti, že žiju – měl jsem nejasný pocit že jsem během bičování dospěl k  jakémusi závěru, ale nedokázal jsem si vzpomenout o  co šlo. Jisté bylo jen to, že mě ta myšlenka jaksi… osvobodila. Přemýšlení se ukázalo příliš namáhavým, proto jsem pátrání v pa měti hodil za hlavu a zatímco nekontrolovatelný třes celého těla pomalu odezníval, povedlo se mi usnout.
Nevím, jak dlouho jsem se prokousával ošklivým, horečnatým snem. Zapomněl jsem na čárky na zdi, zapomněl jsem na všechno kromě myšlenky, že se musím dát dohromady. Vstát, co nejvíc sníst a vypít. Nasoukat se do skafandru, makat, makat a makat, abych na sebe nepřivolal další výprask. Ten už bych taky nemusel přežít. Znovu jíst a pít, spát. A  tak pořád dokola… Po nějaké době jsem si uvědomil, že znovu začínám vnímat něco jiného než základní tělesné potřeby. Svět se pomalu rozjasňoval, vynořily se z ně j spousty věcí které mě nějakou dobu jen míjely. Nedojedená porce, kterou mi kdosi anonymně přihrál. Pomocná ruka při nástupu, kdy jsem málem omdlel vyčerpáním. Další čárka na zdi, pečlivě vyškrábaná Petrovou rukou. Petr… Jeho tělo, ač nezvyklou, namáhavou prací v do lech dosti oslabené, se vzpamatovalo mnohem dřív než moje – a právě on mi pomáhal ze všech nejvíc. Pomalu mi došlo, že ne všichni v  Díře myslí jen na sebe. Dřív jako kdybych žil v  upjatém soustředění jen na sebe a na své vlastní utrpení, veden vůlí za každou cenu přežít – ale ne každý byl takový sobec jako já. Dokud si dokážeme pomáhat, můžeme se odsud vyhrabat… Z ko lika podobných situací už se lidé dokázali dostat? Jen se nevzdat a přemýšlet. Najít skulinku. Lidský mozek má úžasnou vlastnost chytit se sebemenší naděje na přežití a držet se jí až do úplného konce. A  tak se i  ve zdánlivě nemožných situacích dá najít řešení. Ne vždycky, ale občas se to povede.
···

„Kdo to byl Kelmi?“
V  cele vládla téměř naprostá tma, rušená pouze tenkým obdélníkem světla, nahlížejícím tenkou skulinou pode dveřmi. Přesto jsem věděl, že právě teď upírá Petr své oči skrz temnotu přímo na mě.
„Tvůj předchůdce. Byli jsme spolu na cele, než ho poslali do Kruhu.“ To nebyla celá pravda a Petr to vycítil z  tónu mého hlasu. Stejně jako to, že se dotkl citlivého místa.
„Kamarád?,“ nadhodil opatrně. „Něco jsem zaslechl před nástupem…“
Kelmi byl víc než kamarád v ob vyklém slova smyslu. Ujal se mě hned po mém příchodu do Díry a naučil mě jak přežít. Nesčetněkrát mi pomohl, když šlo o  život, ať už v  dolech, nebo při střetu s  bachaři. Stejně tak já jsem pomohl jemu, než skočil oběma nohama do nenávratna. S  tím už jsem nemohl nic udělat…
Prudce jsem se vztyčil na loktech do polosedu. „Kdo o ně m mluvil?“ Úsečnost, s  jakou jsem ta slova vypustil z  úst, mě samotného trochu zarazila. Petra ostatně taky.
Minuta ticha se vlekla jako věčnost.
„Ehm… Wong. Prohodil něco v to m smyslu, že kdyby tady byli všichni jako Kelmi, už jsme dávno doma.“
„Možná. A  možná by nás všechny čekala Ošetřovna a pak Kruh.“ Uvolnil jsem se a dolehl zpět na pryčnu. „Kelmi si myslel, že uteče. Jednoho dne se nevrátil ze směny – a já mu držel palce přesně dvě hodiny, než přivlekli to, co z  něj zbylo. Kruh už pak pro něj byl jenom vysvobození od bolesti. Samozřejmě, že šli hned po mě. Od Ošetřovny mě zachránilo jenom to, že jsem po několikadenním bití neurobičem zkolaboval a málem umřel. Uvěřili mi, že nic nevím… Ostatně exemplární případ už udělali z ch udáka Kelmiho.“
Ale věděl jsem, byl jsem jediný, komu se svěřil. Kelmi pocházel z  maďarské komunity, pohlcené mamutím Městem stejně jako většina ostatních národů severní polokoule matičky Země. Musel žít v  globální kleci ovládané megakorporacemi, zločineckými gangy a policií – a to přesně v  tomhle pořadí. Hledal svou šanci stejně jako já nebo Petr – a za touhu po lepším životě ho čekalo mučení a smrt. Kelmi byla vlastně jenom přezdívka, správně se jmenoval Kelemén – ale už ani nevím, jestli to bylo křestní jméno nebo příjmení. Byl původně důlním inženýrem, stejně jako Petr a myslel si, že našel cestu ven. Schoval se v  jednom z  vozíků, mířících k  nákladní propusti. Věřil, že se dostane do překladiště, odkud jsou důlní suroviny vystřelovány na nízkou oběžnou dráhu – a věřil taky tomu, že se mu podaří přes retranslační satelit přivolat pomoc. Protože přes všechnu zkaženost našeho světa, to co se dělo v  Díře byl z  oficiálního hlediska pořád ještě zločin. První část plánu vyšla, druhá bohužel ne. Prý ho dostali deset metrů od komunikačního panelu…
„Stráže v př ekladišti nejspíš zesílili,“ přemýšlel Petr šeptem. „Chtělo by to víc lidí. A  asi i  zbraně. Náhodou to byl dobrej nápad. Tohle je v  podstatě běžná důlní stanice typu C. Přes ubikace bachařů nikdo neprojde, to je jasný. A  z dolů se nikam neprokopeš, aspoň než ti dojde vzduch ve skafandru. Musíme to zkusit stejnou cestou.“
„Jediný, co tě čeká když to zkusíš, je Kruh,“ řekl jsem.
„A  není to jedno,“ povzdechl si Petr. „Pořád lepší něco zkusit než se dobrovolně udřít. Nechat se dohnat až na porážku – poslušně a bez odporu, jako nějaká pitomá ovce…“
Ta myšlenka měla něco do sebe. Vlastně ne něco, ale sakra hodně. Trochu se dotkla i mé zamlžené paměti, cítil jsem, že Petr se teď hodně přiblížil stejnému rozhodnutí, k  jakému jsem dospěl během posledního výprasku neurobičem. Zkusil jsem zapátrat v  nejasných náznacích, objevujících se v  mé mysli – ne, zatím jsem si úplně nevzpomněl. Tušil jsem ale, že jsem blízko. Blízko k  rozuzlení, ať už má dopadnout jakkoliv.
···

Nejdřív jsem si myslel, že se mi podlomily nohy, ale jakmile došlo k  dalšímu otřesu, byl jsem doma. K  sesuvům horniny nedochází na Měsíci moc často – a navíc většinou pocítíte jen slabé záchvěvy zanedbatelného významu, způsobené slapovými silami Země. Přicházejí pravidelně, v  intervalu nějakých třiceti pozemských dní, tedy každý jeden měsíční den. Zvyknete si ani nevíte jak. Malé zachvění, jinak nic. Občas ale dojde k  sesuvům v  oblasti několika set kilometrů pod měsíčním povrchem a vznikající otřesy už jsou silnější – něco kolem jedničky až dvojky Richterovy stupnice. To už může znamenat průser, obzvlášť v  nezpevněných osobních štolách dolů pod Dírou. Dostat se do závalu v  téměř absolutním vakuu, s  tělem uvězněným v  neforemném pracovním skafandru… I kd yž vyváznete bez zranění a neuteče vám nějakou zatracenou trhlinou vzduch, pořád máte čas jen do té doby, než vydýcháte poslední molekuly z  tlakové láhve na zádech. Na začátku pracovní směny tak můžete mít k  dobru skoro čtrnáct hodin, ale potom se šance na přežití rapidně snižují. I  proto, že o  záchranné práce se nikdo z  bachařů nestará. Koho nepřitáhnou ostatní vězni, toho brzy nahradí někdo z  nové várky. Tragická nehoda při práci, tělo nanalezeno. Krátká zprávička elektronickou poštou příbuzným, pokud nějací existují… A pr avdu se nikdo nedozví.
Skála sebou pod hrubými podrážkami skafandrových bot znovu škubla jako živá a od stropu odpadlo několik kamínků. Prostor ozářený dvojicí svítilen se zvolna začal zaplňovat prachem, pár zlomků vteřiny navíc – a už jsem zdrhal k  hlavní chodbě. Tohle byla možná i  trojka, epicentrum muselo být hodně blízko – snad přímo pod námi. Dneska se toho asi zřítí víc než obvykle. Tak silné otřesy jsem tu ještě nezažil… Kdesi v hl oubi měsíčního tělesa se zhroutila nějaká obrovitá struktura a dala o  svém zániku pěkně razantně vědět.
Pospíchal jsem jak jen to šlo, i  když jsem ve stále víc zaprášené štole už neviděl ani na půl metru. Něco brnklo o  přilbu – kamenný úlomek se sice jen neškodně odrazil, ale z  běhu se stal bezhlavý úprk. Narážel jsem do stěn, od hlavy až k  patě zalit studeným potem, který vyrazil po celém těle. S  čistou živočišnou hrůzou jsem každou chvíli čekal hvízdavý zvuk nenávratně unikajícího vzduchu. Smrt ve vzduchoprázdnu… Do třiceti vteřin je konec. Slyšel jsem, že vám zbyde deset až patnáct vteřin jasného vědomí… Jenže mezitím se začne vařit krev ve všech cévách, oční bulvy explodují… A kdoví , jestli to všechno nevnímáte mnohem delší dobu… V mo zku mi pulzovala jen jediná myšlenka. Že nechci umřít. A  už vůbec ne takhle.
Několik metráků kamení mi zatarasilo cestu pár metrů před vchodem do hlavní štoly. Právě ve chvíli, kdy jsem měl bělavým světlem zářivek zalitý ovál jasně před sebou – téměř na dosah ruky. Nestačil jsem zareagovat, zakopl jsem – a po hlavě vletěl do úzké štěrbiny ve výši hrudního plátu, která jako jediná porušovala vzniklý zával. Bez rozmyslu jsem se drápal ven a snažil se nevnímat děsivý skřípot tlakové láhve, odírané ostrými úlomky kamene. Ať vydrží, ať vydrží, opakoval jsem si bez ustání v  duchu. Ať kurva vydrží… Zapřel jsem se nohama a vší silou se odrazil směrem k vý chodu. Musím to zvládnout!
Najednou jsem byl venku, na světle. Hlavní štola byla sice taky zaprášená, ale až na několik trhlin vypadala neporušeně. Koneckonců, tady sem tam nějaká ta výztuž byla. Firma nehodlala investovat do drahých razicích štítů, které by k  její obnově byly potřeba. To jen lidského materiálu do soukromých štol byl dostatek.
Ležel jsem na břiše a smál se. Hrůza se zlomila v  radost ze života, bez jakéhokoliv přechodu, prostě najednou skončila. Přes ohlazený kámen na podlaze štoly pronikaly další vibrace, šířily se skafandrem, mým tělem a nakonec lebečními kostmi, aby mozku evokovaly pocit zvuku. Stejně jako předtím skřípění tlakové láhve jsem teď zprostředkovaně vnímal rachot posouvaných bloků horniny a jejich dopad na pevnější podloží. Něco se bortilo, lámalo, propadalo… Těžko říci, jestli blízko nebo daleko. Měsíc sténal a já poslouchal jeho nářek. Až do té chvíle, kdy jsem clonou nekontrolovaných emocí propustil nářek opravdový. Vyděšené, křičící hlasy z vy sílačky mě donutily vyskočit na nohy. Ne každý měl štěstí jako já – ale třeba ještě není pro všechny pozdě…
Než jsem vyskočil a postavil se na nohy, prolétlo kolem několik postav. Bezpochyby mířily k pr opusti – to byli ti, u  kterých zvítězil pud sebezáchovy. Nestarali se o  nikoho kromě sebe, prostě si chtěli za každou cenu zachránit kůži. Trochu to ve mně zaškubalo – ostatně, proč taky ne? Proč si zpackat život kvůli někomu jinému? Těžko říct, kolik lidí by se vrhlo na pomoc právě mně…
Bylo by to logické, ale já jsem prostě nemohl jen tak utéct. Jistě že mě to napadlo. To napadne každého. Než jsem ale stačil zvážit pro a proti, už jsem uháněl do hloubi dolu. Běžel jsem, nebo spíše skákal dlouhými skoky, tak velkými, jak jen mi dovolovala slabá měsíční přitažlivost a blížil se ke zdroji všeho rozruchu. Vchody do štol se míhaly okolo v ry chlém rytmu – pátá, šestá, desátá, patnáctá…
Na hromadách suti, zakrývajících vchod do tří štol pracovalo několik sbíječek. Ač se všechno kolem dosud nepravidelně otřásalo, i kd yž neustále hrozilo nebezpečí závalu všeho včetně hlavní štoly, někomu se povedlo napojit na sebe několik přívodních kabelů a zaručit tak dostatečný příkon energie. Narychlo jsem identifikoval pár lidí z  chumlu, do kterého jsem vpadl – Scott, Kwasniewski, Malcolm, Wong… a se sbíječkou v ru kou, až vzadu, Petr. Plus pár dalších, které jsem znal jen od vidění. Pečlivě jsem si je prohlédl – tváře zkřivené strachem ze smrti – a přesto pomáhali.
„Jak to vypadá?,“ zeptal jsem se opatrně.
Wong trhl horní polovinou těla – nejspíš pod skafandrem pokrčil rameny.
„Těžko říct. Není nic slyšet…,“ poklepal rukavicí na přilbu. „Buď mají rozbitý nebo odstíněný vysílačky, anebo… Víš co.“
„Přitáhnu ještě jednu sbíječku,“ nabídl jsem se.
Zával jsme odstranili během půl hodiny. Docela rychle, vzhledem k tomu , kolik tun kamení se zřítilo a pohřbilo pod sebou křehká, zoufale zranitelná těla ve vyřazených skafandrech.
„Máme prvního“, hlásil Petr a několik párů rukou opatrně vyprostilo ze sbíječkou vytvořeného otvoru pokroucenou postavu. Rozdrcená, zevnitř temnou krví oblepená přilba nedávala žádnou naději. Ani jsem se nedíval, kdo to byl – stejně bych ho už asi nepoznal… Tělo jsme uložili vedle nakupené hromady suti a přesunuli se k da lší štole. Zase pozdě – tentokrát to odnesla vzduchová hadice. Třetí nešťastník ale přežil. Zhroucená struktura štoly ho uvěznila v  drobné komůrce, natolik velké, aby nedošlo k  poškození skafandru, ve které se modlil do té doby, než jsme ho vytáhli do blikajícího světla zářivek, psychicky úplně na dně, ale živého a navíc nejspíš i  nezraněného.
„Panebože,“ zubil se na nás právě prožitým šokem zbledlý obličej za zaprášeným hledím přilby. „Já jsem venku… Jsem naživu…“
Cesta k hlav ní propusti proběhla v  úplném tichu. Nesli jsme těla dvou chlapů, kteří se už nikdy nevrátí domů. Neměli jsme náladu na povídání. Uvnitř byl nával, všichni ze směny se snažili dostat dovnitř, do zpevněných prostor Díry. Alespoň občas pro nás skýtala útočiště, i  když jinak byla nenáviděným vězením. Popravdě, pořád lepší Díra než doly…
„Najednou se to tu tváří docela útulně,“ řekl Petr už na cele. „Po všem tom dole…“
„Pořád je to lapák,“ odvětil jsem, jakmile jsem se rozvalil na pryčně, s věd omím, že jsem konečně v  bezpečí. Mluvili jsme česky, teď když jsem před Petrem už nic nepředstíral, to ostatně byla nejbezpečnější varianta. Česky nikdo z  bachařů stoprocentně neuměl. V  tom jsme byli o  krok před nimi. Možná i  o dva…
„Všimnul sis, jak to vypadalo v pr opusti a v  seřazovně?,“ zeptal jsem se.
Petr chviličku přemýšlel.
„Byl… byl tam docela zmatek. Ne jako normálně. To jsi měl na mysli?“
Ano. Přesně to jsem chtěl, aby si uvědomil. Prožitý stres neměl žádný vliv na jeho uvažování, a to bylo sakra dobře.
„Bachaři nás vůbec nekontrolovali. Věděli, že by to nemělo smysl, že jsme moc rozrušení. Chápeš? Pustili si nás i za záda. Nikdo z  nich ani nesáhl po zbrani. Ne jako normálně…“
Petrův pohled se mi zabodl přímo do očí. Chvíli jsme jen tak civěli jeden na druhého. Pak teprve promluvil.
„Máš pravdu,“ prohodil přemítavě. „Jako kdyby odhodili veškerou opatrnost.“
„Takhle je to při závalech vždycky. Jestli se odtud chceme někdy dostat, tak jedině když dojde k ot řesům a k  poškození štol. Pamatuješ si lidi, kteří pomáhali při vyprošťování, i  když jim hrozilo nebezpečí?“
Pamatoval si dobře, vyjmenoval dokonce i  ty, které jsem nedokázal v  zaprášeném prostředí rozpoznat. Musel jsem uznat, že má opravdu přehled.
„Tyhle lidi musíme zkontaktovat. Otřesy se většinou opakují, brzo přijdou znovu. To jsem tu stačil odpozorovat. Jakmile nastane zmatek, musí všichni vědět, co mají dělat.“
„A  co ostatní?“ Měl pravdu, ne každý bude chtít podstoupit to riziko. Najdou se i  svině, co by se chtěly zavděčit bachařům.
„Hodně lidí se k  nám přidá, když dojde na lámání chleba,“ řekl jsem. „Většina půjde s  námi, jen potřebují trochu postrčit. Na zrádce ale musíme dát pozor. Nemůžeme se s  nikým moc párat… I kd yž nejsme vrazi. Jinak to nepůjde.“
„Když se kácí les, lítají třísky,“ pokývl Petr hlavou.
„Přesně tak,“ navázal jsem. „Asi do osmačtyřiceti hodin přijdou další otřesy. Do té doby musíme promyslet co a jak a dát to vědět dál. A  musíme všechno promyslet důkladně, dokonale strategicky. Jinak se ven nikdy nedostaneme.“ Trochu jsem se zarazil. Náhle jsem věděl. Vzpomněl jsem si, co mi proběhlo hlavou při nedávném bičování. Paměť se vrátila a s  ní i  nezměnitelné rozhodnutí. Není jiná možnost. Prostě to zkusíme. A  když uspějeme… Pak udělám, co musím.
Petr se smutně usmál. „Radši chcípnu při pokusu o ú těk, než při práci pro ty hajzly.“
Přesně tak jsem to cítil i  já.
···

Když jsem se zamyslel, který z  dosud nepoznaných vjemů je nejsilnější, byl to chlad. Olejovité aroma konzervačního spreje bylo sice hodně intenzivní, dokonce přebíjelo kovovou pachuť, ale to jak mě hlaveň studila, mělo bez diskuze navrch. Pocit chladu vítězil na celé čáře. Zvláštní. Jen by to nemuselo tolik tlačit na spodní zuby a drásat patro… Jedno jsem ale musel uznat. Kurt mířil rozhodně přesně. Kdyby stiskl spoušť, střela by pronikla skrz patro přímo do mozku. Ani bych se nestačil leknout. Kde se to jen naučil? Že by firemní bachaři dostávali školení jak správně popravovat? Moc bych se nedivil, kdyby to byla pravda. Ale i kd yby mě zastřelil… Dálkové ovládání vrat spodní propusti se mi povedlo přemostit podle Petrových pokynů asi před hodinou. V ž ivotě by mě nenapadlo, že k  něčemu takovému stačí pár drobností, ukradených z  kuchyně a skladu skafandrů. A  chvíle strachu u  krabice elektrorozvaděče, nešikovně umístěné ve slepém úhlu jedné z  kamer… Kurt samozřejmě nevěděl, co jsem provedl, jinak bych byl už dávno na Ošetřovně. A da lší by čekali ve frontě¨, až na ně přijde řada.
„Tak co se chystá,“ zavrčel Kurt a palcem odsunul západku pojistky. Cvakla dost nahlas, v t ichu vládnoucím prázdné seřazovně jsem nemohl přeslechnout. Teď jen zavadit o  spoušť. Pak bych měl klid už navždycky.
„O  ničem nevím,“ zahuhlal jsem. Cizí předmět v  ústech můj hlas ale zkomolil tak, že mi nerozumněl. Nedivil jsem se. Když jsem slyšel, co ze mě vyšlo, sám jsem se trochu zarazil.
„Co?,“ zařval. Nějak nepochopil, že s  hlavní v  puse se mluví dost špatně.
„Ho hihem hehim,“ zopakoval jsem svou odpověď.
Tlak v  ústech povolil, ale jen na zlomek vteřiny, přesně do té doby, než mi do obličeje vletěla pažba. Bolelo to. Poslechl jsem podmíněný reflex, vypěstovaný všemi těmi roky strávenými v  Díře a poslušně se zhroutil na chladný betonový povrch podlahy. Musel mít pocit, že má navrch, jinak by mě mlátil dokud bych nepadl doopravdy.
„Tak znova,“ zaznělo vyčkávavě. Dovolil jsem si koutkem oka mrknout nad sebe – okovaná botka pažby se zvolna připravovala k  dalšímu úderu. Vyplivl jsem krev, prýštící z  rozraženého rtu a jazykem ohledal zuby. Byly v  pořádku. Zatím. Další rána už by nemusela dopadnout tak dobře.
„Vždyť já nic nevím…“ Snažil jsem se, aby to znělo otráveně a důvěryhodně zároveň – ale těžko říct, jaký se mi povedlo udělat dojem. Protože než stačil Kurt cokoliv udělat, podlaha pod námi sebou škubla – a pak se roztřásla. Zprvu neochotně, ale vibrace pomalu nabíraly na intenzitě, až mi začalo připadat, že se tvrzený beton celé místnosti vlní jako živý. Zalapal jsem po dechu. Druhá vlna otřesů přišla přesně podle očekávání. Moje směna byla venku, téměř celá připravená na signál – jen mě si tu Kurt nechal na hraní. Kdoví, od koho dostal hlášku, že se něco má stát. Dost možná sám vypozoroval drobné změny v mé m chování, býval přeci taky vězeň. A  pitomou souhrou náhod si k  výslechu vybral tu nejhorší možnou chvíli. Právě teď mohlo všechno začít – jenomže povel jsem měl vydat právě já. Což bylo vzhledem k  současným okolnostem dost těžko proveditelné…
Bez ohledu na vážnost situace bylo docela zajímavé pozorovat, jak Kurtův zlostí zrudlý obličej rychle střídá odstíny barev a čím dál víc bledne. Sebejistá svině se očividně začínala bát. Takhle intenzívní otřesy v Dí ře opravdu nikdo nepamatoval – a jak jsem věděl od Petra, ani při stavbě původní důlní stanice, na jejímž místě jsme teď museli otročit, se s  ničím podobným nepočítalo. Mohlo se stát v  podstatě cokoliv. Kurt to samozřejmě věděl od služebně starších bachařů. Proto ta hrůza, potměšile se šklebící skrz rozšířené zornice jeho šedozelených očí.
V  duchu jsem se pousmál. Moje předpoklady byly naprosto správné. Kdybychom udeřili právě teď, celá spodní část Díry, od nenáviděných dolů až po pancéřové dveře výtahů k  ubikacím bachařů, by byla brzy naše. Dalo se čekat, že se bachaři v  nastalém zmatku budou snažit vyzbrojit a poslat proti nám co nejvíc mužů – a stáhnou je i  z překladiště důlního materiálu, do kterého se kdysi dostal Kelmi. Možná že všechny, možná že ne, každopádně bude ostraha překladiště oslabená – a pak stačí pár chlapů s  ukořistěnými zbraněmi, kteří se na pár minut zmocní komunikačního panelu a odešlou zprávu přes retranslační satelit na přivrácenou stranu. Zatímco většina vězňů bude zuřivě útočit na dveře k  výtahům, opravdová akce proběhne úplně jinde. Pořádkové jednotky dorazí tak do dvou, do tří hodin… Najednou jsem si zdarem celé akce byl naprosto jistý. Jen jaksi nebyla možnost dát ten zatracený povel k za hájení útoku. Začal jsem horečně přemýšlet. Protože jsem věděl, že jestli prošvihnu tuhle příležitost, další už nepřijde. Nikdy.
Prudký kopanec, vedený odspodu na žebra, mě zdvihl metr a půl nad podlahu seřazovny. Asi jsem se neusmál jen v  duchu, blesklo mi hlavou, než jsem byl dalším kopancem odeslán směrem ke zdi. Nebo ten hajzl pochopil. Tok myšlenek se zarazil a vymizel, zbyla jen ostrá bolest v  boku. Pár žeber se nejspíš vzdalo okované špičce Kurtovy boty a rozhodlo se prasknout. Radost jsem z  toho rozhodně neměl.
Odraz od zdi mě stál ještě naražený loket, ale jakmile jsem se znovu uhnízdil na podlaze, bolestí schoulený do jakési nápodoby prenatální polohy, výprask přestal. Pátravý pohled směrem ke Kurtovi – s  kýmsi mluvil prostřednictvím komunikátoru v  límci kombinézy. Ne moc dlouho. Pár ostrých, úsečných vět – a byl se vším hotov. Pak obrátil pohled zpět ke mně a dost ošklivě se ušklíbl.
„Spadlo pár štol,“ říkal mi jízlivým tónem. „Vlastně víc, než jenom pár. Vypadá to, že ti chcíplo dost kámošů, Marty. Ale co, přivezeme si další. Lidí je přece jako sraček, no ne?“
Asi čekal, že mu odpovím, jenomže to se mi zrovna moc nechtělo. Věděl jsem, že ho to naštve ještě víc, ale v  tu chvíli mi bylo všechno jedno. Jen jsem obohatil podlahu o  další krvavý flusanec, pár metrů od toho původního. Jestli budeme pokračovat stejně jako do této chvíle, pokryje brzy seřazovnu složitý abstraktní vzor, dílo dvou autorů, z  nichž jeden poskytl hrubou sílu a druhý zvolil netradiční formu malby. Výsledek by mohl působit dost efektivně… Popravdě, přišlo mi to trochu moc avantgardní, alespoň z mé ho pohledu. Kurt se ale na všechno díval trochu jinak, ostatně jako obvykle. Invence mu rozhodně nechyběla. Odepjal od pasu neurobič, několikrát mě s  ním přetáhl, a když už jsem ani moc nesimuloval a kroutil se v  opravdových křečích, rozhodl se mě ještě trochu povzbudit. Snad abych měl ze všeho ještě lepší pocit.
Hlaveň pneumopušky se zaryla do zad, někam do oblasti ledvin a donutila mé ochablé tělo vrávoravě povstat. Začínalo další dějství.
„Vypadáš dost utahaně,“ dozvěděl jsem se. „Prospěl by ti odpočinek, co říkáš?“
Přikývl jsem. Neměl jsem náladu hrát si na drsňáka. Ještě pár ran tou strašnou věcí a začnu nekontrolovatelně řvát, uvědomoval jsem si. Nechtěl jsem, aby toho byl svědkem. Aby mě zase viděl na dně, vnímajícího jen bolest a zoufalství, vykřikujícího prosby o  milost.
Kriticky obhlédl mé tělo, i  v měsíční gravitaci těžko udržující rovnováhu a pokrčil rameny.
„Asi bych tě neměl tolik mlátit. Potřebuješ pomoc… Chtělo by to trochu ošetřit tvá zranění. Víš co? Vezmu tě na Ošetřovnu…“
„Ne! To ne!“
Snad jsem ani nekřičel já, ale někdo jiný, sídlící v mém podvědomí. Jakmile mi ale prostřelil rameno a hlaveň narval do otovoru po střele, jednal jsem už jen instinktivně. Vyhnout se bolesti, poslechnout, nedělat problémy… Jak jsme se dostali do chodby, vedoucí k Oš etřovně, nevím. Jako kdybych se prodíral hustou mlhou, ve které se utopily nejen myšlenky, ale i  celkové ponětí o  realitě. Dost možná jsem na chvíli všechno vzdal – a tím myslím úplně všechno. Rezignoval jsem na svět, na život, na smrt. Chvílemi jsem byl zpátky v  kanclu Lunárních dolů a otravoval webfonem potencionální zákazníky, chvílemi jsem se skrýval v  matčině náručí. Mou myslí prolétaly útržky vzpomínek, už dávno pohřbených do spodních šuplíků paměti. Hlučící klimatizace bytu mých rodičů na okraji stočtrnáctého městského okrsku, místa zvaného kdysi Prag neboli Praha, nyní hromady trosek, vytvořené dopadem teroristy poškozené kosmické stanice Yuma. Výlet do Pustin, kde nebylo od obzoru k  obzoru vidět nic jiného než písečné pláně, sem tam narušené ubohými, živořícími keříky obzvláště odolných rostlin. První a poslední vyhlídkový let nad Městem ve vzducholodi společnosti. Měsíc. Měsíc a… Díra. Najednou jsem byl zpátky v Dí ře. Za mnou nelidská bestie s  puškou a přede mnou chodba, končící jedinými dveřmi. Dveřmi Ošetřovny. Zastavil jsem se. Čekal jsem bolest, ale kupodivu nepřišla. Tedy… Prostřelené rameno bolelo jako blázen, ale nikdo mě nepobízel dál. Realita se vrátila tak rychle, jako zmizela. Něco se dělo. Něco, co nebylo v so uladu s  Kurtovým plánem. Zůstal stát na místě a znovu mluvil do límcového komunikátoru. Moc jsem mu nerozumněl, zachytil jsem jen poslední tři slova.
„Rozhodně je nepouštějte,“ říkal někomu. Aniž bych vyvíjel nějaké větší úsilí, bylo lehké domyslet, o  kom je tu řeč. Trochu se mi ulevilo. Petr to nejspíš zvládnul. Pochopil, že nemá smysl na mě čekat. Právě v  tuhle chvíli musel k  hlavní propusti uhánět dav vystrašeně hulákajících postav, nesoucích na ramenou zdánlivě mrtvé a zraněné kamarády. Naděje ještě byla, všechno mohlo vyjít – překážela jen jedna věc. Kurtova podezřívavost. A  jestli jsem tu pitomou poslední větu slyšel dobře, překážela sakra hodně.
„Mám nápad,“ řekl najednou Kurt. „Žádná Ošetřovna. Pustím tě za kamarádama. Chceš?“
Neodpověděl jsem. Ať už myslel cokoliv, určitě nepřišel na nic, co by se mi mohlo líbit. Okovaná bota ozkoušela pružnost mé páteře a já chtě nechtě vyrazil směrem, který mi určila.
···

Přechodová komora spodní propusti, spojovacího článku mezi Dírou a nekonečnou spletí důlních štol se dala otevřít buď na dálku, z  velínu v  ubikacích bachařů, nebo zadáním číselného kódu, potvrzeného protažením čipové karty přes zdířku terminálu. Jestli jsem správně přemostil vedení, byla reálná pouze druhá možnost. Kdyby teď Kurt chtěl zkusit první způsob, byl bych v  háji. Zabil by mě bez váhání, tím jsem si byl jistý. Rozhodl se pro druhou variantu. To ale zdaleka neznamenalo, že bych měl vyhráno.
Trojice rudých majáků nad pancéřovými vraty zaplavila chodbu přízračným, pekelně vyhlížejícím světlem. Takhle už jsem viděl komoru snad miliónkrát – jenomže jsem na sobě vždycky míval skafandr. Teď mi dost chyběl, ale ne snad proto, že oblast kolem propusti nebyla moc dobře vytápěná. Zimou jsem rozhodně netrpěl, i  když tam bylo hodně, hodně pod nulou. Přesto mi bylo dost horko. Při pomyšlení, co mě nejspíš čeká, jsem se dokonce začal potit. Bylo to strachem. Nestyděl jsem se za něj. Nikdo v  mé situaci by se mu neubránil.
Další kopanec mě protlačil přes neochotně se rozvírající vrata přímo do komory. Oči se přilepily k  několika centimetrům chladného kovu, za kterými už si na mě brousilo zuby vzduchoprázdno. Pomalu jsem se otočil a vyhledal Kurtův pohled.
„Nedělej to,“ zachraptěl jsem. Nějak mi vyschlo v  ústech. „Prosím…“
Postava s pu škou, zapřenou do boku, se jen zasmála. „Vidím ti až do žaludku, Marty. Byl to dobrej nápad, využít zmatek po sesuvech a pak zaútočit. Jenomže, ty idiote, stejně byste chcípli. Na povrch byste se nikdy nedostali, výtahy k  ubikacím stačí vypnout, pak vás odříznout od proudu a počkat, až vydýcháte vzduch. Kromě toho, vrata kdykoliv můžeme na dálku zablokovat a nikdo se nedostane ani dovnitř. Víš, udělal jsi velkou chybu. Zapomněl jsi počítat se mnou…“
Mluvil tak samolibě, až se mi zatmělo před očima. Přesto jsem ho nechal pokračovat.
„Já vím, co se tobě podobným honí hlavou. Proto na mě nemáte a proto teď zhebneš. Až vylezeš ven, zase zavřu a nikoho už dovnitř nepustím. Zásoba vzduchu ve skafandrech stačí ještě na dvanáct hodin, pak ty hovada všechny pochcípají a necháme je posbírat. Skafandry se budou hodit pro novou várku, která přiletí maximálně do týdne. Díra bude fungovat dál, i be z tebe. Nic nezměníš, nemáš šanci. Nakonec – může tě těšit, že ještě předvedeš svým kámošům pěknou podívanou. Vrata ti otevřu, až sem budou dobíhat – aby viděli co nejvíc, slibuju. Určitě uděláš moc pěknej dojem. Líbí?“
„Zmrde,“ ucedil jsem mezi zuby. Doufal jsem, že to bude znít co nejupřímněji.
„Cože?,“ natáhl se i  s puškou mezi vrata, která už se zvolna zavírala.
„Jakžes mi to řek?“
Nebylo na co čekat. Prudkým pohybem předloktí jsem odrazil hlaveň stranou, hmátl po neurobiči v  Kurtově opaskovém pouzdře, zmáčkl aktivační senzor – a zatímco se jedna střela za druhou neškodně odrážely od pancéřovaného prostoru přechodové komory, přetáhl jsem ho bičem vší silou přes obličej. Zraněné rameno o  sobě dalo sakra bolestivě vědět, ale já měl v  tu chvíli v  krvi tolik adrenalinu, že mě nemohlo zastavit snad vůbec nic. Kurt kladl odpor, ale já nepovolil. Puška i  neurobič mi zůstaly v  ruce, zatímco on se dost nešikovně skácel na podlahu. Pak se křídla vnitřních vrat hermeticky přimkla k  sobě a po stranách zarachotily motory vzduchových čerpadel. Měli jsme půl minuty, než z  komory zmizí vzduch a vnější vrata nás vrhnou do přímé konfrontace s  měsíčními doly. Nehodlal jsem čekat tak dlouho.
Kartu jsem zabavil hned, ale idiot Kurt nechtěl za žádnou cenu prozradit kód, rušící vstupně-výstupní sekvenci. Zjevně si neuvědomoval, co nás oba za chvíli čeká. Vzduchu ubývalo – ale to hovado nechtělo ustoupit. Musel jsem mu trochu pomoci. A  hlavně rychle.
Ze všeho nejdřív jsem mu máznul ještě jednu ránu neurobičem, to potěšení jsem si nemohl odepřít. Tolikrát mě řezal on a jemu podobní – příliš často na to, abych byl schopen cítit soucit, nebo výčitky svědomí. Popravdě řečeno, docela jsem si ten úder vychutnal. Jenže čas kvapil a s  každou vteřinou se mi dýchalo hůř a hůř.
„A  teď si vyber,“ promluvil jsem. Kurt sebou škubl v  očekávání další rány, ale když nepřišla, odvážil se na mne pohlédnout, s  rukama pro jistotu připravenýma v  obranném nápřahu. Namířil jsem na něj puškou a pokračoval.
„Ruka, nebo noha?“
„Co?,“ vyvalil oči.
„Takže obojí.“
Puška dvakrát ostře sykla. Vybral jsem si dlaň a nárt – místa plná drobných kůstek, které jedenáctimili­metrový projektil probil jako nic. Čekal jsem, že teď Kurt začne řvát – ale opak byl pravdou. Konečky prstů zdravé ruky opakovaně zkoumal svá zranění, obličej nabírající už ne šedou, ale namodralou barvu… Očividně byl v š oku. Nedostatek vzduchu v  komoře mu nijak nepřidal – ostatně, mě také ne. Před očima mi rotovaly duhové obrazce, v  ústech a v  krku jsem měl sucho jako nikdy předtím. Za chvíli oba umřeme, uvědomil jsem si.
„Chci slyšet kód! Dělej!“
Jenže Kurt se vůbec nenamáhal. Proto jsem mu prostřelil i  druhou dlaň a ústí hlavně přitiskl k  dosud nepoškozenému nártu. „Řekni to číslo, jinak už nikdy nebudeš chodit,“ řekl jsem mu nejlaskavěji, jak bylo vzhledem k  vážnosti situace možné. „Rozstřílím ti nohy a ruce na sračky. Ani zadek si neutřeš bez pomoci.“
Pomohlo to. Nepřál si další bolest. Na terminálu komory jsem navolil čtyřku, šestku a tři jedničky, zrušil sekvenci a pustil dovnitř znovu vzduch. Získal jsem trochu času a rozhodl se ho využít pro zhodnocení situace.
Na jednu stranu se zdálo, že mám vyhráno. Když vstoupím zpět do Díry, pomocí Kurtovy karty a kódu, který mi prozradil, bez problému otevřu vrata komory celé směně. Vběhnou dovnitř a jako živá vlna smetou všechny, kdo jim budou stát v  cestě. Nejen bachaře, ale i  vězně, kteří nepůjdou s  námi. Těch ale nebude moc. Na stranu druhou… Prudkým škubnutím jsem serval Kurtův komunikátor. Byl připevněn sakra dobře – půlka límce šla s ní m. Že jsem to neudělal dřív! Určitě už stačil zavolat posily… Nastavil jsem přístroj drobným tlačítkem na příjem a chvíli poslouchal – nic, jen ticho. Zase vím houby. Schoval jsem tu lesklou věc do kapsy. Ještě se může hodit. Pak jsem otevřel vnitřní vrata.
Čekali na mě zatím jenom dva, připravení v oh ybu chodby. Ale těžko říct, kolik jich teď sjíždělo výtahem od ubikací bachařů. Jakmile se vrata komory rozjely do stran, spatřil jsem v  očích za mířidly pneumopušek náhlý záblesk nejistoty. Ušklíbl jsem se. Aby taky ne, kdyby mě chtěli trefit, museli by střílet přes Kurta. Použil jsem ho jako živý štít – a zlomek vteřiny, než se ti dva rozhodli co a jak, mi bohatě stačil. Tiskl jsem spoušť znovu a znovu, s  mířením jsem se ani moc neobtěžoval. Jen jsem střílel a střílel. Sprška projektilů vyhlodala do betonové zdi na tucet důlků, jeden z  bachařů se chytil za hrudník, puška vypadla z  bezvládných rukou a po několika křečovitých záškubech celého těla nastal konec. Druhý se obrátil zády a začal utíkat. To jsem ale nemohl dopustit.
Kurt dostal kopanec a usídlil se u  zdi, několik kroků, abych viděl za ohyb chodby, kterou bachař zdrhal – měl před sebou ještě asi dvacet metrů, než se dostane k  další zatáčce. Tentokrát jsem mířil pečlivě. Stačil jediný výstřel. Najednou jsem měl na otevření komory dost času. Nejdřív jsem ale oběma mrtvolám odebral pušky a neurobiče. Zbraně teď měly větší cenu než všechno bohatství světa. Znamenaly příslib svobody.
Když pominulo bezprostřední nebezpečí, začal jsem teprve cítit, jak moc mě oslabilo zraněné rameno a následná ztráta krve. Sesul jsem se na podlahu hned vedle nesouvisle naříkajícího Kurta. Byl na tom rozhodně hůř, hlavně psychicky – a to mi trochu zvedlo náladu. Kdyby ho tak viděli ostatní bachaři… Krve by se ve mně náhle nedořezal. Snad i ra meno samým úlekem přestalo krvácet. Oni ho totiž viděli. Museli nás vidět oba, v  propusti a kolem ní byla spousta kamer, určených k  monitorování vězňů. To ale mohlo znamenat, že… Najednou jsem si nemohl vzpomenout, jestli jsem ovládání vrat přemostil správně. Snad… Snad ano. Jenomže jsem nikdy předtím nic podobného nedělal. Zoufale jsem věřil, že se nemýlím. Jinak by bylo všechno úplně zbytečné. Pohlédl jsem na Kurtovo zakrvácené tělo – bane, úplně ne. Než bych umřel, zvládnul bych mu vrátit hodně z toho , co mi spolu se svými kamarádíčky udělal. A  pak – mám tu zbraně. Jedna kulka a nemusím se bát ani Ošetřovny, ani Kruhu. Východisko z  nouze tu je. Hlavně že jsem nezůstal sedět a alespoň zkusil změnit svůj pochmurně nalinkovaný osud. Mám bod k  dobru.
Vnitřní vrata jsem nechal otevřená, ale i  přesto jsem bouchání z  vnějšku nejdřív málem přeslechl. Snad to bylo vyčerpáním. Po pár vteřinách ale zvuk od vrat pronikl i  temným mrakem, zastírajícím na chvíli mé smysly. Použil jsem kartu a po nezbytné časové prodlevě pustil všechny dovnitř. Naštěstí jsem se nemýlil. Dálkové ovládání určitě funkční nebylo, jinak by ho bachaři použili. Přinejmenším právě teď. To ale nic neměnilo na tom, že se sem stoprocentně řítí po zuby ozbrojená horda, připravená potlačit povstání jakýmikoliv prostředky. Čas, už zase nás tlačil čas… Jako kdyby to někdy v ž ivotě bylo jinak, pousmál jsem se hořce.
Dav postav ve skafandrech mě málem převálcoval. Vletěli dovnitř, odepnuté přilby dopadly na beton. Přehlédl jsem jejich zástup – deset, dvacet lidí nepřežilo. A  i když znamenali pro ostatní zátěž a zdržení, přesto byla jejich těla dopravena dovnitř a opatrně uložena na podlahu. Už kvůli nim jsme musel