Nokturno.net / tvorba / dílko

Ta písmenka do počítače zadal on, to bylo úplně zřejmé, ale něco mu na tom bylo divného. To je zvláštní. Tolikrát uložil napsané dílo
a vždycky obsah odpovídal tomu, jak si ho pamatoval. Ale dnes?

Nikdy přece nepsal hovorově, dodržoval pravidla spisovné řeči, ale teď? Co to s  tou jeho povídkou sakra je? Dal by ruku do ohně, že včera nenapsal: „TAK TO JE ŽŮŽO, TO JE ALE FOFR,
SÁKRYŠ nebo NEKECEJ!“

Dlouho zíral na text a rozladěně se mračil. Pak dal rozvážně editovat a znovu uložit. Celé si to ještě několikrát přečetl. Teď byl spokojený. Asi byl včera nějaký nesoustředěný, nebo co. Ta nová pracovní síla, která nastoupila ráno do firmy, ta ho pěkně dráždila. Od první chvíle, co ji uviděl, nemohl z  ní spustit oči.

Měla prsa aspoň pětky, přesně takový tvar, na který musíte koukat stále znovu. A  i když si říkáte PŘESTAŇ, díváte se znova a znova třeba stokrát, jakoby to ty vaše oči přitahovalo. Sukně měla dlouhé rozparky a když se vyzývavě nakláněla přes stůl, aby si podala šanon z  police naproti jeho stolu, vylezlo jí růžové stehýnko přesně takovým způsobem, že by se ho člověk okamžitě zmocnil, kdyby mohl. Usmála se na něj lišácky a odfoukla si pramínek blonďatých vlasů. Spadl jí zpátky. Slušelo jí to. To je ale diblík, pomyslel si.

Když se posadila ke svému stolu, snažil se soustředit na svoji práci. Ale nešlo to. Měla zatraceně hezkou bílou halenku s  velkým výstřihem a v  těch voláncích rozkošně růžová ňadérka. Asi čtyřikrát po sobě se přistihl, že si pořád dokola čte předávací protokol, aniž by mu řádky dávaly nějaký smysl. Zvedl se a šel si ven zakouřit. Třeba přijde na jiné myšlenky.
Vrátil se a už tam nebyla. Poslali ji prý na personální něco upřesnit, nebo co. Zklamaně zasedl k  práci. Ta lejstra ho dnes tak zoufale nebavila. Co kdyby ji zítra někam pozval?

Ráno si doma jenom tak pro kontrolu zapnul počítač, aby se přesvědčil, jaký má jeho nová povídka na literárním serveru úspěch. Ztuhnul.
Opravené řádky, které včera uložil, zmizely. Opět tam uviděl to samé, co tam bylo předtím: „TAK TO JE ŽŮŽO, TO JE ALE FOFR, SÁKRYŠ i  NEKECEJ.“ Že by to nějak špatně uložil? A  co je tohle? „VOLE, ZAJDEM SPOLU NĚKDY NA ŠKOPEK?“

Tak to tedy ne, tenhle text on rozhodně včera neukládal, takhle to nebylo. Někdo se mu snad musel nabourat do profilu! Ale kdo, do prčic? Zaklel a nevěřícně zíral na plochu počítače. Co se to sakra děje? Jeho heslo nikdo nemohl znát. Tím si byl jistý.

Musel jít do práce, tak to rychle opravil do prapůvodní podoby a znovu uložil opravené. Na víc už neměl čas. Stihl si však ještě všimnout reakcí spoluautorů pod povídkou. Stačili zaznamenat, že napsal dílko jiné, než obvykle. Prý: „nějak nám lidovatíš, Šejkspíre“ a smajlíky. Do prkýnka, jak je tohle vůbec možné?

Cestou do práce pořád přemýšlel, co se to děje. Že by admin?
Co by z  toho měl, aby měnil jeho dílka? Nikdy s  ním neměl žádné problémy. Po příchodu do kanceláře stejně na všechno zapomněl.

Dnes měla šaty, ale jaké! Výstřih držel jenom silou vůle na bradavkách a klapot jejích kramflíčků mu tetoval vášnivé představy. Pas na přeštípnutí a prsa se jí houpala do rytmu chůze. Kdyby měl někomu popsat, jaké ty šaty byly, nezvládl by to. Nanejvýš by řekl, že jí strašně moc slušely, a že byly červené. Přitom mívával skvělé vyjadřovací schopnosti.

Prý je vdaná. Hm….. To snad nevadí, že se na ni pořád dívá, když je tak hezká. Nebo ano? On je taky ženatej a koukají se po něm. Vždycky po něm koukaly. To dělá ten jeho italskej dědeček -snědá pleť a tmavé vlasy.

Dala vodu na kávu a než se voda začala vařit, čechrala si vlasy.
Šaty byly poloprůsvitné. Trochu pod nimi prosvítaly kalhotky. Orosilo se mu čelo. Nutkavě ho pronásledovala představa, jakým způsobem by ji svlékal.

Lapala by vášnivě po dechu a cítil by její vůni, která ho ovanula, kdykoliv šel kolem ní. Už druhý den ho neustále pronásledovaly filmové sekvence chtíčských představ. Ruka by mu zajela pod sukni. Cítil by její pevnou prdelku a žádostivé chvění…

Jenom silou vůle se přinutil k  práci. Zase mu nějakým způsobem unikla těsně před koncem pracovní doby. Šla odevzdat vyplněné formuláře a už se nevrátila. Viděl, jak se jí houpe zadeček, když odcházela. Měla něco z  Marilyn Monroe. Stejně nevinný pohled a stejně svůdné pohyby. Malá a roztomilá. Takové se mu vždycky líbily. Asi proto si vzal velkou brunetku s  plochým hrudníkem.

Po večeři zapnul počítač a nevěřil svým očím. Už smajlíci pod jeho povídkou hovořily jasně. Rozklikl si dílko. Zazíral: „CO CHCEŠ, BYLA TO V  PODSTATĚ PROSTĚ KURVA, NO. JO, VOJEL JSEM JI NĚKOLIKRÁT ZEPŘEDU A  NĚKOLIKRÁT ZEZADU A  JEŠTĚ NEMĚLA DOST…“ Vjela do něj zlost. Co se to ksakru pořád děje na tom serveru?

„Milane, copak budeš chtít k  večeři?“ zašvitořila manželka a nakoukla v  té svojí ušmudlané zástěře do obýváku. Na vařečce byl zbytek míchaných vajíček a měla na sobě zase ten mastnej účes, co včera. Hrůza…
„Co ta nová povídka. Líbí se to tam ?“ ..zeptala se.

„Namažu si pak chleba. Nemám hlad.“ Měl po náladě a hlavně si
s  ní teď vůbec nechtěl povídat. Potřeboval se vzpamatovat z  toho šoku. Napíše adminovi. Takhle už to dál není možné. Povídku znovu opravil a uložil. Už ho to přestávalo bavit.

Ráno to tam bylo opět. Kromě kurvy ještě přibyla piča a šoustání. Znechuceně celé dílko smazal. Měl po náladě. Ještě stačil napsat adminovi výhrůžný vzkaz a musel pádit.

Snad si spraví náladu v  práci. Třeba se dneska nechá pozvat na kafe?

Tentokrát měla džíny. Byly tak obtažené, jakoby je na ni někdo namaloval. Po boku linie stříbrných cvočků. Tričko zdůrazňovalo kvality poprsí i  boků. Proboha. Proč mu to dělá? Jejich pohledy se mnohokrát střetly. Cítil, jak mu stoupá krev do hlavy. Pak si spolu šli zakouřit na dvůr.

Chichotala se vzrušujícím způsobem, protože přitom zakláněla hlavu a tím vynikl její vysoký, štíhlý krk. Vlasy se jí kroutily do kudrnek a na nose měla malé roztomilé pihy. Smála se všemu, co jí říkal, i  tomu, co moc směšné nebylo. Evidentně se jí líbil. Když vykládal, různě se vlnila v  bocích a přendávala si cigaretu z  ruky do ruky. V  jejích očích viděl žádostivost. Nebude problém ji dostat.
Domluvit si návštěvu kavárny na cestě z  práce byla jedna malina. Když vycházeli z  brány podniku, všichni se po nich dívali. To bude zase řečí…

Na kafi ho sváděla hrou řas, zvlášť když potom objednal každému dvě deci bílého. Pocit viny zakřikl. Na tom přece nic není, když si jenom povídají, nebo ne?

Leží, ponořená do čistých, voňavých peřin a přivírá oči.
Jemně ji hladím po sametové kůži. Vrní jako líná šelma a lísá se ke mně.
Zrychlený dech a propletené ruce… prodírám se jejím objetím…

Číšník za barem na ně spiklenecky mrkal a hudba, co tu hrála, navozovala senzační atmosféru. Co na tom, že se jejich nohy párkrát pod stolem dotkly. To byla přeci jenom náhoda. Cestou k ní do mů se v  parku líbali.

Vlhké, vášnivé rty, vonící ovocnou rtěnkou.
Závratě a slastné pocity nabíhajícího vzrušení….něžné stisky….souznění touhy…mručivé zvuky slasti při líbání, společná hra jazyků… poddává se mu bez odporu…..

Domů přišel později, než obvykle. Manželka se na něj dívala podivným pohledem, ale mlčela. Teprve po večeři se ho zeptala:
„ Proč jsi začal najednou psát jiným způsobem?“ „Cože?“

„Dívala jsem na tvoji nejnovější povídku. Nic horšího jsem zatím od tebe ještě nečetla. Samý sperma, šoustání, píchání, kurvy, piče, vrazi a blázni. Nedá se to vůbec číst. Proč to děláš, proboha?“

Věřil jí. Ani nezapnul počítač, aby si ověřil, že vymazaná povídka tam je zpátky, plná nechutností. Než usnul, přehrával si video těch nejžhavějších představ.

Nemohl se dočkat rána. Zase ji uvidí. Co bude mít na sobě? Kam spolu půjdou a co budou dělat?

„….ááá….dělej…­.počkej….rozep­nu to radši sama…úúú…..mi­láčku….“

Ráno na sebe hodil to nejlepší, co měl. Pečlivě se oholil. Pořád přemýšlel, co si vzít a několikrát se převlékl. Nakonec přišel pozdě. Židle u jejího stolu stála opu štěně. Byla prázdná. Vedle stolu neležela na zemi její černá kožená kabelka, jako vždycky.

„Kde je Irena?“ ptal se kolegů.

„Už tady nebude. Její manžel je voják a přeložili ho do Jihlavy. Bude tam dělat na naší filiálce. Stejně tady ještě ani pořádně nezačala. Tím líp, aspoň se zaučí až tam.“

Ne, to není pravda…..řekni, Irenko, že to není pravda, řekni, že to tak není, řekni to, prosím tě, ne……TO NE!

Martyrium dne bez Irenky. Žádný výstřih, žádné vrtění boků, klapot podpatků, ani svůdná šíje. DEN NUDA. DEN HRŮZA.

Doma ze zvyku zapnul počítač. Už je mu jedno, co tam najde. Nahodil si svoje poslední dílko. Čekal záplavu vulgarismů. Čekal povídku, kterou zřejmě psala nenávistná ruka ďábla. Rozklikl název dílka, kde byl uvedený jako autor. Byla to báseň. Četl:


Když déšť pláče do oken
a zhasl uvaděč měsíc
jsme polapeni ve městech
v divadl ech osudů
se vstupenkami na smutek
a pyšní na své domovy
s  tvářemi zrcadel
ve svých městech
kde začínají ulice
v  nichž musí se jít
a plni kroků
vykasáme plachty
z  bych na snad
na stěžen nadějí
a daleko v  obzorech
vyhlížíme loď
zatímco zebe do nohou
a samota mi šeptá
tiše do ucha
že jednou projdeš kolem..