Nokturno.net / tvorba / dílko

V  Barentsově moři, jedním z  nejstudenějších a nevyzpytatelným počasím oplývajících moří, leží malinký ostrůvek, jenž málokterý kartograf poctí umístěním na svoji mapu. A  právě na této malinké a skalnaté části země, čítající jen pár desítek čtverečních metrů, jako varovně vztyčený prst, stojí maják. Jediná dominanta široko daleko. Můj maják. Strážím tu sám, naprosto odříznutý od civilizace, celý svůj dlouhý život. Jiného člověka, kromě lodivoda, který mi sem občas vozil lodí zásoby, když bylo špatné počasí a nemohli je sem shodit letecky, jsem neviděl více než 50  let. Má izolace mi ale nikdy nevadila, dokonale jsem se sžil s  majákem a prací na něm. Přes 50  let každodenního stereotypu, kdy jsem spouštěl maják, četl pořád dokola svých pár knížek a poslouchal píseň moře, narážejícího o  skaliska. Tento stereotyp mne dostatečně naplňoval. Na mně a mém majáku přeci záviselo mnoho prochlastaných námořnických životů. Kdybych zde nebyl, tak už se spousta kurtyzán nedočkala svých lásek. Já a můj maják, já a můj maják…...
Dnes mi shodili vrtulníkem další zásoby. Kromě jiného jsem v  bedně našel i  dopis. Kdo by to mohl být? Dopis mi sem nepřišel už 50  let. Hned na první pohled jsem poznal, že to je nějaké úřední psaní. Podlouhlá obálka, strojově napsaná adresa Norské námořní společnosti a malinkaté logo parníku. I  když jsem byl zvědavý, kdo a co mi píše, počkal jsem s  otevřením až na večer, jako kdybych tušil, že dopis nevěstí nic dobrého. Večer, se sklenkou koňaku v  ruce, jsem obálku otevřel a vytáhl z  ní natřikrát přeložený bílý papír.Rozevřel jsem jej a začetl se….…...NE! TO NEMŮŽE BÝT PRAVDA!! NEMŮŽOU MI VZÍT MŮJ MAJÁK!! JÁ, MY, MY DVA, MY JSME JEDINÁ PROPAST MEZI ŽIVOTEM SMRTÍ!! TOHLE PŘECI NESMĚJÍ!! COPAK JSEM NĚKDY ZKLAMAL? COPAK JSEM SVOJI PRÁCI NEDĚLAL DOBŘE?

" Jménem Norské námořní společnosti Vám oznamujeme, že tento maják se bude k  datu xx. xx. xxxx, tj. příští týden, předělávat na systém NatSat a běh majáku bude řízen počítačem. Proto budete příští týden vyzvednut a odvezen zpět do Norska.„

Vyschlo mi v  hrdle. Chtěl jsem se napít koňaku, ale sklemice mi vypadla z  ruky a roztříštila se na milióny kousků. Musel jsem si lehnout. Venku se rozkvílela vichřice a já nemohl usnout. Pořád se mi hlavou honila představa, že už nebudu na svém majáku. Bylo to šílené! Celou noc jsem nezamhouřil oka.

Ráno jsem vypnul světlo, podstoupil všechny ranní úkony a odevzdaně čekal…. čekal až uběhne 6  dní. K  večeru jsem zapnul světlo, dal si obvyklou sklenku koňaku a šel spát. Opět vichřice, opět stejné myšlenky.Najednou se mi zdálo, že maják zhasnul. Rychle jsem vyběhl ven abych se podíval. Ne, je to v  pořádku, svítí jak má. Vrátil jsem se dovnitř a šel si zase lehnout. Najednou, jako bych slyšl hlasy. Ne, určitě to je jen vichřice opakoval jsem si v  duchu. Chvíli jsem tomu nevěnoval pozornost, ale pak jsem hlasy uslyšel znovu. to není vichřice. Je to jako by přes sebe mluvilo víc lidí, ale nerozuměl jsem jim. Hlasy sílily. Blížily se. Smích, pláč, bolest, radost, vztek, klid, roztěkanost, to vše jsem v  nich slyšel. Spousta hlasů. Proběhl jsem celý byt, ale nikde nikdo. Hlasy jsem slyšel dál. Vyběhl jsem se podívat ven, také nic, jen vichřice. Když jsem se vrátil zpět, nic jsem neslyšel. Zvláštní…..Do rána zbývaly tři hodiny.

Ráno stejný stereotyp. 5  dní. Čekal jsem. Blížil se večer. Zaponout světlo. Koňak. Postel. Znovu se mi zdálo, jako by maják zhasl. Znovi nic, jen se mi to zdálo. Šel jsem spát, ale znovu jsem kvůli vichřici nemohl usnout. Najednou, jakoby odnikud se znovu vynořily hlasy. Slyšel jsem je všude. Rozčilené, bavící se, smutné. Všechny jsem je slyšel. Zacpal jsem si uši. Nepomohlo to. Náhle, jako by hlasy začínaly dostávat tváře. Hrůzné, vybledlé tváře. Nikam jsem se nemohl schovat. Pláč, smích, vztek, bolest, všechno, všechno jsem v  nich viděl. Veškeré emoce. V  mrtvých tvářích. Ať jsem se díval kamkoliv, viděl jsem je. Prosím, běžte pryč. Běžte…..běžte…tohle je můj maják, můj! Najednou jsem si uvědomil, že už to není pravda. Hlasy. Tváře. Jako by se mi začaly vysmívat Ne! Nechte toho! Svině! Najednou vše ustalo. co nevidět bude ráno. Vysvobozující ráno.

Ráno. 4  dny. Čekání….….….…­.….….….…..blí­ží se večer. Zapnout světlo. Koňak- nakonec jsem se ani nenapil. Bál jsem se noci. Bál jsem se toho, co přijde. V  noci se přihnala bouřka. Hromy mocně duněly a blesky se prořezávaly nebem jako rozeklané meče bohů. Znovu. Znovu maják zhasl. Tentokrát se mi to ale nezdálo. Tentokrát skutečně zhasl. Rychle jsem sešel do strojovny, podívat se co se děje. Bouřka doplňovala hrůznost vichřice a šplouchání velkých modrých vln, které se jak hradby obklopovaly útesy. Ve strojovně jsem žádnou závadu nezjistil. Reflekor. Bude chyba v  reflektoru. Ve svém věku už jsem měl se stoupavými schody dost co dělat. Když jsem vyšel nahoru, maják svítil. Sešel jsem dolů. Nemohl jsem pořádně dýchat. Hlasy. Smích. Kroky. KROKY! I  přes běsnění bouře jsem slyšel kroky. Z  venku. Spustu zvuků. Zpěv. Piano. Jazz. Vyšel jsem ven popadajíce se za srdce a toužíce nasát do plic co nejvíce životodárného vzduchu. Ples duchů! Démonů! Díval jsem se do rozšklebeného trupu lodi, který se čím dál víc zahryzával do skalisek. Na prostranství před majákem stáli lidé, odění do šatů ze začátku 19. století. Popíjeli a poslouchali hudbu vycházející z  trupu lodi. To jim patřily všechny ty hlasy, tváře a emoce. Teď jsem viděl i  jejich těla. Některá byla roztrhána na kusy a stála jen na kostech, jiná byla celá od krve a otevřenými ranami bylo vidět skrz ně. Pohled, ketrý by nedokázal popsat ani kdejaký mistr hororu. Chtělo se mi zvracet. Náhle se ke mě otočila jedna z  postav “To ty za to můžeš? „ zeptala se mě postava. Stál jsem jako přikovaný, neschopen jediného pohybu, ani slova. Postupně se na mě otočily všechny postavy. “Ty! Byls to ty! Podívej cos mi proved. Podívej cos nám proved!" Najednou na mě všechny upíraly své pohledy a ječely na mě. Nerozuměl jsem jim, jen je slyšel. Tváře se jim zkrabatily v  příšerných grimasách. V  bolest, nenávisti… Ani nevím jak se mi to povedlo, ale zmobilizoval jsem zbytky svých sil a pokusil se dostat své staré tělo dovnitř. Domů. Povedlo se. Ráno. Za chvíli přijde ráno.

Ráno. 3  dny. Čekám. Bojím se večera….….….…­.….….….…... už přichází. Světlo. Večer. Bouřka. Opakovalo se to všechno skoro stejně. Maják zhasl. Věděl jsem že s  tím nic nezmůžu. Nemělo cenu kontrolovat strojovnu, agregáty jsem slyšel. Vyšel jsem k  reflektoru. Blesk. Blesk krásně osvětlil prostor pod majákem. Ta loď! Viděl jsem ji! Byla tam. Hrom. Hlasy. Ne! Prosím…..znovu už ne! Hlasy se blížily čím dál víc. Bože, proč? Co to má být? Už jsem začínal vidět i  jejich mrtvé tváře.
Zábradlí. Odraz. Let. Skaliska

Do večera moře smylo poslední zbytky krve na skaliskách.




Pokračövání….­.možná…...mož­ná ne.