Nokturno.net / tvorba / dílko

Sobectví ? Pohodlnost ? Výzva nového života, který si osobuje právo na svůj osud a tichým hlasem rozhoduje pro sebe ? Cesta ke kapli byla cestou k  prozření. Naši předkové byli moudří a uvážliví lidé. Věděli, že spousta věcí, s  kterými spojujeme svůj osud, nezávisí jen na našem přání, chtění a touze mít. A  proto je dobré a správné čekat a být pokorný nebo pokorná ve chvíli velkých krizí v  životě.

Tak dlouho jsme čekali…...

Zrovna, jsem mu chtěla říci, že jsem těhotná.

Sice jsem se nadechovala k  řeči, ale on to jakoby nezpozoroval a pohladil mne po vlasech.

" Víš, někoho mám. A  ta slečna se mnou otěhotněla. Budu konečně otcem. Musíš to pochopit. Čekali jsme tak dlouho, už mi bude pomalu čtyřicet let a tobě také, myslím si, že už nemá smysl dál usilovat.„

Vida, jak se osud točí, jako kolo štěstí ! Nejdřív ve mně pochopitelně hrklo, pak se ve mně rozproudila žhavá láva žárlivosti. Ale – mlčela jsem. Němě jsem přikývla. Nemělo smysl teď vůbec něco říkat.

Několikrát jsem je viděla spolu. Byla o  mnoho let mladší, než já. Myslela jsem si, že jsou jen kolegové.

“ Proč nic neříkáš ?„
“ Nemám co říci. Čekala jsem to.„

Hrála jsem si na ušlechtilou. Život, který se ve mně probouzel mne nabádal k  obezřetnosti a opatrnosti. A  byl také trochu sobecký. Mluvil ke mně vnitřním hlasem a chtěl mne mít jen pro sebe. Bránil sám sebe.

“ To je od tebe hezké, že neděláš scény. A  kdy se odstěhuješ ?" zeptal se mě a zapálil si cigaretu. Sám musel cítit trapnost své otázky. Usmála jsem se.

Ale byla to praktická otázka.

" Kdy si myslíš, že to bude nejlepší ?" odpověděla jsem mu klidně, jako bychom řešili nejběžnější problém.

" Třeba hned," řekl rychle se a v  jeho rysech nebylo už ani trochu toho pěkného přátelství a lásky. Ano, i  on měl pocit, že řešíme nejběžnější problém.

Byl zase tím rozhodným manažerem, který v  každé situaci ví co dělat. Ani se mne nezeptal kam půjdu, ale předpokládal, že to bude moje zamilované místo v  Krkonoších, kde mám po rodičích krásný dřevěný srub k  celoročnímu obývání.

Je zařízený k  celoročnímu bydlení.

" Dobře, takže ti pomohu balit, podepíšeš mi nějaké papíry. Ani jsem nedoufal, že to bude tak snadné.„

Bylo to zdánlivě bez sentimentu. U  auta mi ještě připomněl, že jsem mu zapomněla odevzdat své klíče od bytu.
Ano, jistě, nedocházelo mi, že sem už nepatřím.

Bylo docela chladno a na polích ležel bílý sníh. Zvolila jsem si to, nebylo o  čem mluvit, nad čím filozofovat .
Vychutnávala si pohled na postříbřené stromy a pocukrované louky a pole.
Manželův advokát určitě již dnes večer od něho obdrží pečlivě vypracovanou žádost o  rozvod.
Na všechno myslí v  předstihu.
Na všechno myslí ve svůj prospěch, stejně jako ten, který přijde. Nedovoluje mi, abych truchlila a rozčilovala se. Chce mít klid ke svému rozvoji a růstu.

Když jsme se před lety brali, měli jsme skromný byt a mí rodiče mi věnovali dům v  horách.

S  mým sňatkem nesouhlasili a zřejmě věděli o  životě víc než já v  době, kdy jsem byla zaslepená zamilovaností.
Proto také veškeré financování našeho manželství pozastavili. Nevěřili ve správnost mé volby.
Mého manžela podezřívali, že se oženil do zámožné rodiny s  vypočítavosti a já jsem s  nimi kvůli tomu půl roku nemluvila.
Dnes tak trochu vím, že to není ten ideál .
Podnikavostí a šikovností jsme si přišli na pěkný majetek. Manžel se jim tenkrát vysmál. Já mlčela. Nebránila jsem je.
Nemohu si to odpustit.
Už se skoro stmívalo, když jsem zaparkovala v  garáži a vzala svá zavazadla, jedno po druhém, abych je vynesla nahoru. S  překvapením jsem zjistila, že je v  domě pečlivě uklizeno a vyvětráno a dokonce i  příjemné teplo. Všechny věci byly na svém místě.

Ale vzápětí jsem si vzpomněla, že moje matka uzavřela s  jednou místní rodinou dohodu, že se budou o  dům starat a že dohlédnout i  na přípravné úpravy a opravy.
Mým rodičům na něm hodně záleželo.

Manžel byl zlostí celý bez sebe, když ho na list vlastnictví také nepřipsali a darovací listina byla napsána na mé jméno. Nemohl na to zapomenout a proto v  den, kdy mne opouštěl, si neodpustil hloupou narážku na to, že vím, kam půjdu.

Rodina, která dům spravovala, bydlela nedaleko. Nějací Havránkovi. Asi bych tam měla jít. Ale byla jsem si jistá, že až uvidí, že se v  domě svítí, že určitě přijde. No, musím říci, že jsem dlouho nečekala. Slyšela jsem, jak před domem zastavilo auto a vzápětí někdo stiskl zvonek. Seběhla jsem dolů a otevřela dveře. Před nimi stál vysoký muž v  bundě.

“Vy jste paní Řehořová ?" zeptal se mne.
„Ano, to jsem a vy , vy jste kdo ?“
" Honza Havránek. Staráme o  váš dům. Viděli jsme světlo, tak jsem se přijel podívat, kdo tu je.„
“No, já jsem se dnes přistěhovala a už tu zůstanu. Ale pojďte dál, je dost chladno. Udělám vám kafe.„
“ Já jedu právě na směnu. Odložíme to na jindy.„
“ Dobře, jak chcete.„

Cítila jsem se trochu unavená a tak jsem uvítala, že se mohu vykoupat a lehnout si. Nebylo mi nejlíp.
Stejně mi nebylo nejlíp. Ani na těle, ani na duši-

Spánek nepřicházel. Nebyla jsem ještě zvyklá spát sama ……..

Dotíraly na mně všelijaké myšlenky, které bolely.
Měla jsem bojovat ? Měla jsem něco udělat ? Říci mu pravdu ? Proč jsem proboha, já husa, z toho hned vycouvala ? Šla jsem jak ovce na porážku. Asi si musí myslet všelicos, ale tak mne zaskočil. Snad se ozve, snad to ještě jednou probereme. Znám ho. Je dost tvrdohlavý a jistě mu bude divné, že jsem z  manželství tak rychle vycouvala.

“ To jste ale udělala velkou chybu," řekla mi paní Havránková.
Stála u  plotny a dělala bramborové placky.
" A  co byste na mém místě dělala vy ?„
“ Já bych té ženské rozbila držku.„
“ Ale paní Havránková…" napomenula jsem ji. Byla prostá žena a jistě v  tomto ohledu měla pravdu.
" A  s tím vaším těhotenstvím to také nebude žádná legrace. Jste v  letech. Kdyby to věděla vaše maminka. Musíte se přihlásit na těhotenské oddělení.„
“ Už jsem na to také myslela.„
“ A  co budete dělat ? Jak se budete živit ? Pomyslela jste na to, když jste se tak rychle spakovala ?„
“ Mám dlouhodobou smlouvu na překladatelskou činnost. Budu to dělat přes počítač.„
“ Tak to jo.„

Paní Havránková naskládala placky na talíř a postavila konvici na kafe.
“ A  víte, co je to za ženskou ?„
“ Právnička, pracuje s  manželem ve firmě.„
“ Tak to vám všechno sebere. A  vy budete s  dítětem živořit.„
“ Živořit nebudu, to určitě ne.„
“ Něco na vás nastrojila. Uvidíte, že to jen tak neskončilo.„

Ale mně bylo lhostejné co nastrojila.
Už mi nemohla víc vzít. Jen to, že jsem zamlčela těhotenství, to se mi asi v  budoucnu nevyplatí. S  tím budou problémy. Snadno se to vypočítá, že v  době, kdy jsme se dohodli na odchodu, já už věděla, že s  ním čekám dítě. Nikdo asi nebude chápat moje rozpoložení ve chvíli, kdy mi oznámil, že se mnou končí.

“Jste v  pořádku, určitě snadno porodíte," řekl mi doktor. Když jsem od něho odcházela, vzpomněla jsem si, že jsem se do zapomněla zeptat, jak to vlastně bude s  otcovstvím mého manžela a jeho právem na dítě i  po rozvodu. A  tak jsem se ještě vrátila. Byl sám v  ordinaci a ještě jednou mne přijal.

Vyprávěla jsem mu celý příběh, ale již v  slzách.

Když jsem skončila, sama jsem pochopila, jakou hloupost jsem provedla.
„Jestli se k  dítěti přihlásí, pak to budete mít hodně těžké. Stejně musíte sdělit jméno otce. Jste vdaná žena. Dosud vdaná. V  počátcích těhotenství jste žila ještě ve společné domácnosti. Váš manžel má právo na vaše dítě, pokud o  něho bude usilovat. Víte, připravte se na to, že vám pokoj nedá. Měla byste mu napsat dopis a všechno mu vysvětlit. Lépe dřív, než pozdě. Třeba se věci nějak dají do pohybu a nakonec se všechno vysvětlí.“
" Nevysvětlí. Manžel je dost nekompromisní. A  kromě toho, ta jeho slečna je o  mnoho let mladší.„
Začínám si uvědomovat, že jsme posledních deseti letech žili ve stereotypu. Neprojevovala jsem mu asi dost lásky a nebo jsem nebyla schopná už dát něco navíc, abych vztah udržela v  příjemném rozpoložení.

Uběhlo několik dní, tentokrát se dostavoval neklid. Čekala jsem, že se ozve.
Avšak žádný dopis ani telefon. Jakoby všechno utichlo, ale já jsem byla plná očekávání toho nejhoršího. Mám poslechnout doktora a přiznat své těhotenství manželovi ? Jen při té myšlence mě zaplavila mne vlna nenávisti a odporu k  němu.

To se nikdy dřív nestávalo.

Musím to nějak řešit. Musím se s  tím vyrovnat a udělat rozhodující kroky dobré pro nás tři. Je to nyní na mně. Nepřivádět si další utrpení v  pěstování sebelítosti a umíněnosti.

Měla jsem úplně jiné pocity, než dřív. Život ve mně působil změny mých reakcí na události, které by asi, za jiných okolností, byly daleko razantnější. Chápala jsem to jako změny v  sobě samotné a odpovídala jsem se zázraku, který ve mně začínal žít. Říkala jsem si, že se musím spoléhat na to, co mne povede atˇ to dopadne, jak to dopadne, bude to rozhodnutí už pro jiný osud, ne jen pro můj vlastní. A  proto jsem ztichla a čekala.

Paní Havránková mi jedno ráno vyprávěla o  kapli, která je skrytá v  lesích. Prý byla postavená za první světové války, aby se mohly matky modlit za své syny, které měly na frontě. Některé se nemodlily nadarmo. Paní Havránková byla zbožná žena, já jsem se nikdy o  náboženství nezajímala. Ale ta úzkost a to vnitřní napětí mne přiměly – alespoň to zkusit.

“ Paní Havránková, já bych se k  té kapli podívala. Víte, jak jste mi o  ní vyprávěla.„
“ Není to daleko, syn vás tam vezme autem.„
“ Raději bych šla pěšky.„

Pokývla hlavou a soucitně se na mne podívala. Pak mi na papír namalovala celou cestu.

Na cestě jsem vzpomínala jsem na první setkání s  mým manželem. Líbil se mi. Později se ukázalo, že je nepřekonatelný milenec. A  to bylo pro mne, tehdy mladou holku, rozhodující. Na nic jiného jsem nemyslela a o  ničem jiném jsem ani neuvažovala. Když děti nepřicházely, bylo to sice zlé, ale měla jsem pocit, že jsme si na sebe zvykli. Nenapadlo mne, že by si mohl hledat jinou ženu. Tak jsem si byla jistá sama sebou.
Dělal všechno, co mi na očích viděl a tím mne zaslepoval. Nemyslela jsem na něho, ale na sebe. Vlastně, nikdy nepadla řeč o  našem vztahu, fungovali jsme.

Za chvíli jsem spatřila vrcholek kaple mezi stromy a záblesky bílých zdí. Trochu jsem přidala do kroku.

A  mé myšlenky pokračovaly dál.

Musím si přiznat, že mně ten pohodlný život bez dětí začal vyhovovat. Vzala jsem tu skutečnost hned zkraje manželství jako konečnou a začala se starat především o  sebe.
A  proto ti nebylo svěřeno mateřství, ozval se ve mně hlas. Ulekla jsem se. Chvíli jsem na nic nemyslela.
A  tak jsem konečně stála před malou bílou kapličkou. Asi se o  ní starají ženy, napadlo mne.
Bíle natřená, v  oknech květiny, čisté schody. Stála uprostřed listnatých stromů. Ty nyní opadávaly a ležely bíle ojíněné na zemi ve všech možných barvách pozdního podzimu.

Vzala jsem za velkou, ohmatanou kliku a otevřela jí.

Krásný, prostý oltář zdobený květinami, ve výklenku oltáře stála Maria s  dítětem v  náruči.
Poklekla jsem a sepjala ruce. Jak se modlit ? Nikdo mne to neučil. Nikdo neporadil.

Do očí se mi draly horké slzy.
První slzy za hodně dlouhou dobu. Slzy úlevy.

Vrzly dveře.
Snad vítr, pomyslela jsem si a ani jsem se neotočila. Někdo mi položil ruku na rameno.
S  úlekem jsem se otočila a za mnou stál…... můj manžel.
Chtěla jsem vstát. Zavrtěl hlavou a sám upřel pohled na suchu stojící ve světle svící. Také se určitě neuměl modlit. Ale určitě také mluvil v  duchu hlasem silnějším, než bouře.Tak jako já.
¨“Pojď, už je chladno," řekl mi tiše.
Vstala jsem a objala ho. Přitiskl mne k s obě pevně jako dřív.
V  našem domově se nic nezměnilo, všechny věci zůstaly na svém místě. Sedla jsem si do svého křesla a on do svého. Pokoj zalévalo večerní světlo a hrála jemná hudba do ticha, které jsme si dopřáli.

Až později jsem se dozvěděla, že dítě čekala s  někým jiným. Provalilo se to. Pravda vyšla najevo. Stejně jako pravda o  našem manželství. Máme opravdu oba co napravovat.

Vždyť máme syna Janíčka. A  ten má právo prožívat svůj vlastní osud.